Červen 2003

Prvomájové extempore šikovného mládence

DANIELA UMLAUF-GOLDWEIN

Dobře slyším a mám dobrý čich. Tyhle schopnosti mi občas vadily, protože mne každý šustot probudí a kouř z cigarety mi přeladí náladu na špatnou. Ovšem uplynulou prvomájovou noc jsem svým vděčila za neobyčejný zážitek.

Bydlím ve zvýšeném podlaží paneláku, okna ložnice jsou sotva metr od vchodových dveří. Takže když si sousedi, venčící své pejsky, zapálili před domem cigaretu, závan větru vnášel oblak jejich dýmu přímo k mé posteli. Je pravda, že po delším úsilí jsem je většinou zpacifikovala natolik, že nyní postávají „kus dál“.

Z středy na čtvrtek bylo krásně, noc spíše srpnová než prvomájová, takže jsem okno otevřela dokořán a jen zatáhla záclonu. Vlahá noc mírně ochladila rozpálené ulice, spalo se příjemně.

Bylo tak po čtvrté ráno, když mne probudil silný cigaretový kouř. Ještě v polospánku jsem v duchu sakrovala a jak jsem se tak zvedala z postele, abych se podívala, kdo mi tropí pod oknem nepřístojnosti, uslyšela jsem kroky odcházející od vchodu. Osvětlená ulice mi nabídla velice zajímavý děj: mladý, snad dvaceti - pětadvacetiletý štíhlý muž, krátce střižených hnědých vlasů, zelené tričko, džíny, stál pod mým oknem. Než jsem se zmohla na jakoukoli reakci, odhodil cigaretu, přešel chodník, trávník a přistál u zaparkovaného černého vozu s cizí poznávací značkou. Zkontroloval dveře ze všech stran, rozhlédl se ulicí kolem i po spících oknech a zvolna odcházel směrem k metru.

Protože je v okolí pár dívek na vdávání, usoudila jsem, že je to nejspíš nějaký pečlivý milovník, který po požitém alkoholu nechává prozřetelně auťák na místě činu. Kouř se mi z ložnice mezitím vytratil, stejně tak pominul i můj vztek a já s úsměvem pochopení šla do lednice pro sklenku džusu.

Před ulehnutím jsem ještě mechanicky pohlédla znovu z okna a strnula. Mládenec byl zpět u auta – tentokrát však už v pilné akci. Opřen o vedle stojící vůz dělal něco zjevně podezřelého u okénka. Současně ostražitě sledoval situaci kolem.

Co teď? Srdce jsem měla v krku. Stál ode mne vzdušnou čarou maximálně patnáct metrů. Vítr lehce povíval záclonou, která jediná bránila v pohledu na mne, stojící vyděšenou ženskou. Opatrně jsem vzala mobilka a odplížila se do vedlejšího pokoje. „Policie, prosím“, ozvalo se ze sluchátka. Ohlásila jsem jméno naší ulice, číslo domu, před jehož vchodem se zmíněná akce právě odehrávala, a především čin, který sleduji. Pak jsem se znovu odebrala na pozorovatelnu. Teď jsem sledovala krádež opravdu LIVE. Přiznávám, že i dech jsem strachy ztišila.

Po chvíli už mládenec seděl v autě. Udivovala mne jednoduchost a lehkost pozorované akce. Mnohokrát jsem četla, jak nenáročné a rychlé je otevření jakéhokoli auta. Musím přiznat, že záležitost nijak neuspěchával. Sice permanentně hlídal, jestli někdo odněkud podezřele nevyčnívá, ale pracoval poměrně zvolna.

Auto se po chvíli zlehka pohnulo, vycouvalo z parkující řady a jen nezapnutá světla rozjíždějícího vozu dávala najevo, že to s oním řidičem nebude zcela košer. Téměř neslyšně předoucí motor zaregistroval odborníka a já se stala poslední obyvatelkou naší ulice, která mizející vozidlo viděla.

Nevím, jak dlouho jsem ještě udiveně stála a pozorovala prázdné místo. Prošla jsem se po bytě a uvařila si čaj. Na spaní jsem neměla nejmenší pomyšlení. Zpátky do ložnice mne přivolal až skřehotavý zvuk policejní vysílačky. Ze tmy svého pokoje jsem viděla závěrečný díl akce.

Před uvolněným místem stálo bílé policejní auto, z otevřeného okénka byl slyšet rozhovor uvnitř vozu. Nikdo nevystoupil. Ostatně - proč také. Za pár minut odjeli, já dopila čaj a přeci jen pokračovala ve spánku. Bylo chvíli před pátou. Ráno, když jsem vykoukla na sluncem zalitou rozkvetlou jarní ulici, nic nenaznačovalo, že si tu někdo zadarmo koupil vůz.