Červen 2003

Američané vyřizují účty

Emanuel Mandler

Když se zdálo, že útok spojenců na Irák se setkává s obtížemi, spatřila francouzská vláda příležitost k tomu, aby se posunula - přestože k tomu nemá patřičný mocenský potenciál - o krok blíže k ztracené velmocenské pozici ve světě. Spojila se tedy proti USA s Berlínem a Moskvou (!) - jenomže než se stačily na čemkoli dohodnout, Američané byli v Bagdádu.

Formálně (dříve jsme mysleli, že skutečně) je Francie spojencem Spojených států. Vděčí jim za důležitou pomoc v 1. světové válce, za osvobození v druhé světové válce a za ochranu před komunismem ve válce studené. Destruktivní postoj francouzské vlády k útoku proti saddámovské tyranii je stěží ospravedlnitelný a není divu, že teď, když je po válce, splácí Spojené státy Francii aspoň díl nepřátelské nevraživosti, které si samy od ní užily před několika týdny a měsíci. Tuto "nevraživost" vyjádřil podle agenturní zprávy sám americký státní tajemník: "Americký ministr zahraničí Colin Powell v úterý prohlásil, že Francie ponese důsledky svého odmítavého postoje vůči Washingtonu v době války v Iráku. Zdůraznil rovněž, že USA musejí přehodnotit své vztahy s Francií v souvislosti s jejím slibem, že bude vetovat jakoukoli rezoluci RB OSN umožňující v té době válku proti Iráku."

K České republice se Spojené státy tímto způsobem nechovají. Právem, protože Česko k nim za irácké války zaujalo postoj nikoli otevřeně nepřátelský, nýbrž formálně přísně neutrální (vyslalo protichemickou jednotku, která ovšem musela zůstat v Kuvajtu). Jenomže šídlo v pytli neutajíš: sociální demokracie, tedy hlavní vládní strana, se neudržela a na svém sjezdu přijala protiamerickou rezoluci. Česká republika se tedy nechovala jako Francie nebo Německo, ale také ne jako Polsko: nesolidarizovala se s Američany a neposlala do boje vlastní vojáky. A aby byl vidět ten zásadní rozdíl, dal prezident Klaus americkému velvyslanci pěkně jednoznačně najevo, že my Češi máme k irácké válce úplně jiné stanovisko než Američané.

Nevydařenou českou švejkovinu Američané přece jen odlišují od vysloveného nepřátelství, které projevila "osa" Paříž-Berlín-Moskva. Také se k ní nevyjádřil ministr zahraničí, nýbrž "pouze" velvyslanec Stapleton. V rozhovoru pro týdeník The Prague Post uvedl, že prezident Klaus řekl některé věci, s nimiž nesouhlasil, a protiamerickou rezoluci sjezdu ČSSD označil za pro Spojené státy "vcelku urážlivou".

Lidovým novinám (nikoli jednomu jejich autoru) se to nelíbí. V rubrice, jejíž "komentáře vyjadřují stanovisko listu" redaktor Pavel Máša tvrdí, že velvyslanec Stapleton činí "vše pro to, aby občas slýchané řeči o americké aroganci našly své potvrzení. Veřejná kritika nejsilnější parlamentní strany v zemi, jeho působení či gesto, s nímž obrazně řečeno práskne dveřmi při rozhovoru s hlavou státu, totiž patří do typického arzenálu emisarů diktátorských a nadutých režimů." ("Ambasadorova jízda", LN 23. 4. 20003.)

Zastavme se u toho, v čem se Pavel Máša zcela nemýlí: u arogance. Pro politiku i pro média státu, který je mocnější než zbytek zeměkoule, předpokládáme jistý díl arogance s jakýmsi oprávněním - bylo by zajímavé zamyslet se nad tím, jak pokorní bychom byli na jejich místě my (jsme malá zemička, a přesto naši představitelé jsou často tak arogantní, že by to Američané nedokázali, i kdyby se o to snažili). Pozoruhodné tedy je, že američtí politici a diplomaté včetně velvyslance Stapletona jsou arogantní velmi málo.

Ale pro Českou republiku jsou ve vztahu ke Spojeným státům důležité jiné věci: kromě vděčnosti za to, čím USA přispěly k naší svobodě (a je toho dost), skromnost a zase skromnost. Není přece zapotřebí Američanům podlézat, ale na druhé straně bychom si měli být dobře vědomi, že se co do hospodářské, politické a vojenské moci nemůžeme s USA vůbec srovnávat. A Lidové noviny (Pavel Máša) by se mohly rozpomenout, jaké že jsme měli v Praze velvyslance v minulém padesátiletí: od Brežněva, Chruščova, Stalina… O nich nebylo možno psát, že jejich jednání patří do typického arzenálu emisarů diktátorských a nadutých režimů, přestože to byla pravda. Psát si to můžeme dovolit o velvyslanci, který v Praze reprezentuje svobodnou, demokratickou velmoc. Není to tedy ledasjaký diplomat, jak se zřejmě domnívá Pavel Máša. A v tomto případě, kdy Lidové noviny plísní velvyslance Stapletona za jeho kritiku bezpáteřné české kritiky vlastně tuto bezpáteřnost hájí. Takové psaní je urážkou i pro mnohého svobodného českého občana.

(www.bohumildolezal.cz)