Červen 2003

Irácká válka a objektivita

Emanuel Mandler

Nemůže tomu být jinak: i ze vzrušených týdnů války v Iráku zbydou v paměti těžko smazatelné vzpomínky. Pro mnohé z nás určitě mezi ně patří impozantní postava iráckého ministra informací. Od počátku až do trpkého konce chrlil do světa nehorázné bludy, často stoprocentně odporující skutečné válečné situaci. Dělal to s výrazem fanatického poctivce, který říká pravdu a nic jiného než pravdu. Klamalo nás snad zpravodajství ČT 1 a ostatních médií?

Podle mínění redakcí jistě neklamalo. V souvislosti s tím, jak spojenci postupovali, zpočátku tedy málo, později více, podávala média i určité informace z „druhé“, tedy americké strany. Někdy to byly informace kritické a většinou druhořadé, jindy autentické. Média tak plnila požadavek objektivity, nebo jak se u nás říká „vyváženosti“: „dostaneš, čtenáři, (diváku, posluchači) informace z obou stran, a tvým úkolem je udělat si závěry.“ Ve většině případů – i v tomto – to není zcela jednoduché. Požadavek „objektivity“ žádná mediální ani jiná instituce nikdy nesplnila a splnit nemůže, protože všechny jsou subjektivní a tak také posuzují situaci. Ale přece jsou mezi nimi velké rozdíly v serióznosti, ve snaze odolat náladám publika, v profesionálním posouzení důležitých a nedůležitých informací, v kvalitě komentářů, v odmítání informací, které jsou vysloveně pomlouvačné. V irácké válce se naše média dokázala takovými detaily nezabývat.

Vytvářela totiž obraz rovnocennosti mezi zprávami spojenců, tedy ze svobodného zdroje, a propagandou totálně autoritativního saddámovského státu. Ne že by informace vojenského velení demokratického státu odpovídaly vždy skutečnosti – ostatně tak tomu ve válce ani být nemůže. Vojenské velení demokratických států však vždy musí brát ohled na množství kritických hlasů – agentur, časopisů, rozhlasů a televizí – a na svobodnou kritiku vůbec. Proti tomu jsou zprávy z autoritativních zdrojů vždy do jisté míry „mobilizační“. Jsou jakýmsi kompromisem mezi tím, co je, a co by daný režim chtěl, aby bylo. Ten kompromis je nečiní pravdivějšími, spíš naopak.

To se pochopitelně týká zejména irácké propagandy. „Agresor“ rychle postupoval? V Bagdádu samozřejmě nechtěli, aby postupoval a vůbec už ne rychle. Tak řekli, že nepřítel někde o něco málo postoupil, ale že tento zanedbatelný postup musel zaplatit těžkými ztrátami. A že ho čeká něco hrozného. Takové zprávy nelze brát vážně; jedna ze základních vlastností seriozního tisku je, že prověřuje hodnověrnost informací. Rozlišuje tedy mezi zprávami ze svobodných zdrojů a „mobilizační“ propagandou – a mimo jiné právě pro tuto okolnost je objektivní.

Naše média se až do chvíle, kdy nastal základní zlom ve válce, tímto způsobem nechovala a zdánlivou objektivností de facto (neříkám že vždy záměrně) stála proti spojencům. Podporovala tak českou politiku, která se nepřipojila k polské účasti na straně spojenců a úzkostlivě dbala hlavně o to, aby byla zřejmá distance mezi ní a Američany. Přitom postoj prezidenta Klause („Mé stanovisko je zcela jasné: nevěřím, že válka je správná metoda jak dosáhnout cílů, o nichž mluví americký prezident.“) nedosahuje agresivity hlavní vládní strany, která se jednoznačně vyslovila proti spojencům. A to prý šlo české vládě zejména o to, aby si neznepřátelila ani spojence, ani jejich oponenty, Francii a Německo. Je zajímavé, trapné a smutné, že hlavní švejkovinu prováděl prezident, který tento zázračný postoj označoval za české stanovisko: „Nepřijímám dilema, že bych musel stát buď na straně Američanů, nebo na straně Němců a Francouzů. To je falešná otázka. Zastávám českou pozici. Jen ten, kdo nemá žádný vlastní postoj, musí se přidat k postojům jiných.“

A tak se stalo, že jak prezidentovi, tak vládě a většině poslanců nezáleželo v iráckém konfliktu na hodnotovém stanovisku a na elementárních morálních zásadách. Nezajímalo je, že naši spojenci a osvoboditelé vedou boj proti ničemovi, jehož režim byl základní hrozbou celému regionu i jim (a nám) samým. Výsledek je přímo ostudný. Tuto českou ostudu dokumentuje beletristický příběh s polní nemocnicí, jíž bylo za války v Iráku tolik zapotřebí a jejíž vyslání se stále odkládalo. Polní nemocnice je vyslána do Iráku poté, co americké vojsko obsadilo celý Irák (zdravotní situace je tam tak zlá, že spojenci jsou vděčni i za to). A to se ještě někteří čeští poslanci dali slyšet, že k ochraně naší polní nemocnice do Basry nemůžeme poslat vojenskou jednotku. Zřejmě bychom se podle nich zapletli do války, která skončila.

Skončila. Dnes už mohou autoři a redaktoři, kteří v první polovině této války stěží našli na spojeneckém boji něco pozitivního, s velkým odstupem hodnotit nejen nehodnověrnost amerických médií, ale dokonce označit politiku české vlády v irácké válce za ostudnou. Jak říkali staří: časy se mění a my se měníme v nich.

(www.bohumildolezal.cz)