Červen 2003

Komunisté vítězící

Emanuel Mandler

Vzestup komunistických preferencí se u nás často dává v souvislost se současnou politickou krizí, popřípadě se někdy ještě poukazuje na prokomunistickou vlídnost sametové revoluce. Ale pevná pozice komunistů má kdesi hluboko stálou, trvalou příčinu, na kterou není vhodné zapomínat.

Po demokratickém převratu v roce 1989 navázaly naše hlavní politické strany na ideologii národně socialistické revoluce z roku 1945, kterou během období reálného socialismu veřejnost plně akceptovala. Tato ideologie měla dva pilíře: nacionální (založenou na vyhnání Němců a Maďarů) a socialisticky rovnostářskou v oblasti hospodářské a sociální (státní vlastnictví, konfiskace, záruka "životních jistot"). Zatímco nacionální díl této ideologie převzaly všechny politické strany a dokonce v původní verzi, v druhé části se poněkud lišily.

Byla tu však strana, která revoluční národně socialistickou ideologii upřímně převzala celou a důsledně - KSČM. Z této pozice už v první polovině 90. let komunisté kritizovali vládní politiku, příliš úspěšní však nebyli. Nejen proto, že lidé komunistům nevěřili, ale také proto, že polistopadová skutečnost dlouho nebyla s ideály a činy národně socialistické revoluce v zásadním rozporu. Vyhnaní Němci byli za hranicemi a žádná politická síla nebyla ochotna se s nimi bavit, uvnitř státu pak panoval bankovní socialismus, který zajišťoval "životní jistoty" v podstatě podle Košického vládního programu Národní fronty z dubna 1945. Jeho XIV. článek sliboval velkorysou sociální politiku a sociální péči o "všechny vrstvy pracujícího lidu měst i venkova".

Než došlo na první balíček Klausovy vlády, mohli komunisté jen obtížně vytýkat oficiální politice, že se v základních ohledech a oblastech odchyluje od tohoto programu. Ale jak šla doba dál, staré ideály byly chtě nechtě konfrontovány s potížemi skutečnosti. Nepochybnou potřebu zásadních, většinou nepopulárních změn ovšem obyvatelstvo nemělo chuť pochopit - ostatně naše vlády se také k nim ani v jedné z oblastí života společnosti neměly. Útoky komunistů na adresu vládní politiky, i když byly od počátku demagogické - kupříkladu kritika růstu nezaměstnanosti a zavírání neúspěšných podniků - měly čím dál tím větší úspěch.

Avšak teprve vytvořením nynější vládní koalice a brzy pak následující koaliční krizí nastala pro národně frontovní komunistickou kritiku zlatá doba. Ve vládní koalici panují poměry blízké anarchii, ostatně podobně jako v největší vládní straně samé. Jak Unie svobody, tak KDÚ-ČSL a zejména ČSSD jako nejsilnější vládní strana by dnes rády nějak manévrovaly a to jak pokud jde o vyhnání - Benešovy dekrety a vztah k sudetským Němcům - tak v sociální a hospodářské oblasti - zdravotnictví, důchody, doprava. Brání jim v tom však mínění společnosti, udržované oficiální politikou zdařile na poválečné úrovni. Této retardované společnosti se tedy komunisté postupně začali představovat jako konstruktivní síla, prosazující osvědčené, půl století staré ideály. Pokud jde o tyto ideje, oni, komunisté, manévrovat nepotřebují.

Jakýmsi bodem přelomu byl 24. duben 2002. Tehdy se všechny parlamentní politické strany a všichni poslanci uprostřed předvolební vřavy jednomyslně usnesli, že "výsledky druhé světové války" jsou neměnné a Benešovy dekrety taktéž. Na základě dávno překonaných nacionalistických idejí se tak upevnila národní jednota. Strany budoucí vládní koalice netušily, do jak do nevýhodného postavení se tím dostaly. Ukázalo se to brzy: při letošních volbách prezidenta republiky.

Oba vážní kandidáti vládní koalice neměli na zvolení nejmenší šanci, protože se odchýlili od prastarého programu a projevili před osmi lety podpisem na petici Smíření 95 pochopení pro slušné vycházení se sudetskými Němci. Komunisté se postarali o to, aby Pithartovi nepomohla ani dokonalá amorálnost, s níž vše odvolal; jako zbraň proti Janu Sokolovi jim pak posloužilo to, že si za svým odmítavým stanoviskem k vyhnání důsledně stál. Přičinili se tak o to, že byl zvolen Václav Klaus, jehož vztah k sudetoněmecké otázce nevybočuje z rámce jednoty parlamentních politických stran a od stanoviska komunistů se tedy v zásadě neliší.

Dokud bude fungovat národní jednota, budou komunisté postupovat v oblibě voličů se svou národně socialistickou zbraní, s níž mohou ostatním stranám vytýkat nedůslednost. Prezidentovi republiky bohužel po této stránce nemohou vytýkat takřka nic. To nevěští nic dobrého.

(www.bohumildolezal.cz)