Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2003


Může se něco stát?

Emanuel Mandler

Když byla Česká republika přijímána za člena Evropské unie, ujistil komisař Günther Verheugen předsedu Sudetoněmeckého krajanského sdružení Posselta, že za třicet let se už o Benešových dekretech nebude hovořit. Zatím se zdá, že Verheugen došel k této představě tak, že přání je otcem myšlenky. Strany sporu jsou aktivní, avšak jejich aktivita nevybočuje z dosavadních pozic. Tak tomu byla i při návštěvě prezidenta Václava Klause v Rakousku 23. dubna.

Prezidentově návštěvě předcházelo zveřejnění dopisu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ), který vyslovuje naději, že se českému prezidentu "podaří dát novou šanci smíření", což by se mělo stát na základě společných rozhovorů; dosažené výsledky by pak předloženy vládám Rakouska i ČR jakožto návrhy.

Za jedno z možných řešení považuje SLÖ úpravu zákona o restitucích tak, aby se vztahoval až do roku 1939; tím by byly restituovány i majetky vyhnaných Němců. Dodejme, že je to velmi dalekosáhlý a celkem nesplnitelný požadavek, nicméně i když jsou takové návrhy pro českou stranu nepřijatelné, je přece možné o nich jednat. Teprve z jednání může vzejít oboustranně přijatelné řešení.

Václav Klaus ovšem přijel do Vídně dobře připraven. "Nic nového říci neumím", řekl, když předtím prohlásil, že nebude na "extrémně přehnané" požadavky SLÖ reagovat. Česká strana podle něho učinila maximum při přípravě česko-německé deklarace. Prezident řekl na schůzce s českými krajany, že považuje právo na domovinu, o němž se v dopise SLÖ píše, za cosi, co přichází z jiného tisíciletí. Zmínil se i o návrhu bavorského ministerského předsedy Edmunda Stoibera, aby spolu příští týden jednali o nevyřešených otázkách minulosti. Václav Klaus to odmítl: na otázkách minulosti je možná něco k politování, ale ne k řešení.

Proč nelze vyjednávat a řešit, to vyjádřil lapidárně Pavel Macháček, když si v Právu 24. dubna ("Hájení národních zájmů není demagogie") vzpomněl, jak vznikly a co jsou české národní zájmy: "Ty přece byly určeny jednomyslným usnesením naší poslanecké sněmovny loňského 24. dubna. Zejména se zdůraznilo, že tzv. Benešovy dekrety jsou ´nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné´."

V Rakousku (s v Bavorsku) si to vlivné politické kruhy nemyslí. Přece jen je hodně takových, kteří by rádi o vyhnání Němců hovořili racionálně a domnívají se že česká strana o to rovněž usiluje. A tak vzniká zvláštní efekt: sudetští Němci i lidé jim naklonění vykládají výroky nového českého prezidenta, které se nesou zcela duchem nesmiřitelnosti zmíněného usnesení české poslanecké sněmovny, jako projev vstřícnosti vůči sudetským Němcům. Velice se mýlí. "Prezident Václav Klaus při své návštěvě Rakouska neuvedl, že je připraven diskutovat o poválečném vysídlení Němců, zdůraznil ve svém písemném prohlášení prezidentův mluvčí Tomáš Klvaňa v reakci na zprávu rakouské agentury APA, která tvrdila opak.” (Jan Kovařík v Právu 25. 4.) Autor vytýká Klausovi, že jeho stanovisko na tiskové konferenci po setkání s prezidentem Klestilem se mohlo vykládat dvojznačně.

Mohlo, ale z hlediska českého nacionalismu by Václav Klaus mohl být spíš pochválen. Ve své dnes už takřka proslulé promluvě k letošnímu výročí 15. března totiž řekl, že "nacistický teror … tragickým způsobem zasáhl životy obyvatel tehdejšího Československa … a nakonec ‚v podobě poválečného odsunu' i českých Němců (…) V České republice i v Německu bychom si měli umět říci: toto se stalo, dnes už minulost nezměníme, z dnešního hlediska šlo o činy nepřijatelné."

Podle zpravodajské zprávy však Klaus ve Vídni připomněl toto prohlášení v užším pojetí. Řekl, že v uvedeném prohlášení "označil válku a odsun sudetských Němců za činy z dnešního pohledu nepřijatelné. ´To jsou naprosto jasné věty´", poznamenal prý prezident. O tom, že vše, včetně odsunu Němců, má na svědomí nacismus, se už nezmínil. Jistě, zní to tak normálněji, nicméně nezdá se, že by s takovou interpretací vystačil i v budoucnosti. Jeho oponenti v Rakousku, Bavorsku i jinde budou nepochybně chtít, aby objasnil, proč česká vláda nic nepodniká, když jde o události z dnešního hlediska nepřijatelné, a zajisté se zeptají, jak tomu bylo tehdy, po válce. Zda ty události (vyhnání Němců) byly z tehdejšího hlediska přijatelné - a proč?

Věc je celkem jasná: česká vláda si vzala svým národněfrontovním stanoviskem prostor k manévrování. Jednat o vyhnání a Benešových dekretech celkem vzato nemůže, brání jí v tom tzv. národní zájmy z 24. dubna loňského roku. Ale jednání donekonečna odmítat nemůže. Co s tím? Co kdyby začala doma? Ať zdůvodní nesmyslnost usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentru ČR z 24. dubna a navrhne sněmovně, aby je zrušila. Pak by byla možnost jednat a bylo by i o čem.

Byla by to fuška - nicméně vyplatila by se.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky