Červen 2003

Výročí kolaborantů?

Emanuel Mandler

Už jsou tu opět slavné májové dny. Pořád se o nich mluví a píše. Právem. K všeobecnému chápání pražského povstání je jistě mnoho co říci a k 8. květnu také. Snad ale stojí zato připomenout důležitou věc, která se týká pohledu na válečné chování "nás", českého národa. V poslední době se cosi změnilo, objevila se závažná okolnost, která není pro tento pohled bez významu. Jde o odškodnění lidí, kteří byli nuceně nasazeni na práce pro wehrmacht v Německu.

Tito lidé se zřetelně odlišují od obyvatelstva doma. Zde, jako všude jinde v říši postupovala genocida židů a snaha o likvidaci protinacistického odboje (po roce 1942 úspěšná); z českého obyvatelstva byla teroru nejvíc vystavena inteligence, kterou se nacisté snažili zdecimovat, a tak připravovali odnárodnění českého obyvatelstva. Ostatní, hlavně dělníci, měli poměrný klid k práci (pro wehrmacht, samozřejmě), zajišťovaný terorem všude tam, kde hrozil vznik nežádoucího neklidu. Životní podmínky byly vzhledem k válečnému nedostatku slušné, což souviselo nejen s tím, jak byly české země začleněny do říše (už před válkou), ale zejména s českým průmyslem, důležitým pro nacisty. Podmínky pro odboj tu byly více než špatné a to vše spolu s prací v nacisty řízených podnicích přispělo k tomu, že v obecném povědomí a u mnoha autorů žije přesvědčení o tom, jak české obyvatelstvo všeobecně prací pro wehrmacht kolaborovalo s nacisty.

Až dosud se však na něco důležitého zapomínalo. Ti, kteří byli nasazeni v Německu, měli s domácím českým obyvatelstvem společné cosi závažného: nucenou práci pro wehrmacht. Co jiného měl vlastně a mohl český dělník za války dělat? Nechtěl-li být on a jeho rodina bez živobytí, musel pracovat v podnicích, které byly vcelku a většinou bezprostředně řízeny nacisty. Byl to také druh nucené práce. Samozřejmě že životní podmínky českého dělníka byly, na rozdíl od dělníka odveleného pracovat v Říši, o hodně lepší, pracoval doma. Jenže po válce získal nálepku člověka, který kolaboroval. A s ním dostala tuto nevyřčenou, ale předpokládanou nálepku celá česká společnost. Teprve když ji odstraníme, můžeme seriozně hovořit o jednotlivcích, kteří kolaborovali, udávali nacistům, chovali se patolízalsky, a na druhé straně o těch, kteří se pokoušeli o nějaký druh pasivního odporu. Členové odboje (po roce 1942 prakticky zlikvidovaného), nepracovali proti národu, patřili k němu.

Tím nechci oslavovat chování českého národa za války; jako všude jinde i v českých zemích přispěla okupace k tomu, že vystoupily na povrch dosud skryté vady společenství - a nebyly jen malé. Poměry v protektorátě i vztahy mezi českými lidmi byly nedobré. To ale nepostačuje k tomu, abychom mohli označit tehdejší společnost za společnost kolaborantů.

Je tu jistá souvislost s obdobím komunistické vlády od února 1948 do listopadu 1989. Mělo s válečným obdobím dost společného. Pravda, lid se nebránil, když komunisté samojediní v únoru 1948 převzali moc (spíš naopak), ale brzy na něj dolehla tíha stalinismu, takže v 50. letech také musel pracovat pro Varšavskou smlouvu. A když se nezdařila reforma socialismu a Sovětský svaz Československo okupoval, prodali jej reformátorští předáci Husákovi a dalším normalizátorům. Národ uznal nezbytnost a přistoupil na konsensus s komunistickou vládou. Ten znamenal mimo jiné nezbytné přijetí násilí; obyvatelstvo opět muselo. Také v tomto případě se projevovaly vady českého společenství a poměry a vztahy mezi lidmi byly opět velmi nedobré. A ani tentokrát to nestačí, abychom mohli označit chování české společnosti za kolaborantské.

Přitom "kolaborantská" souvislost obou období tu je. Týká se hlavně české politiky. Česká exulantská vláda v Londýně se dosud těší oficiálnímu oslavování. Ale byla to ona, zejména prezident dr. Edvard Beneš, kdo vytvořil zbytečně úzkou spoluprací se Sovětským svazem podmínky pro kolaboraci české politiky s totalitním státem - ovšem napříště už jen sovětským. Nehledě na nezbytné peripetie vedla tato kolaborace přes únor 1948 a stále dál. V celé druhé polovině 20. století česká oficiální politika selhala. A selhala mimo jiné právě svou kolaborací; když Dubčekova garnitura v roce 1968 usilovala o "obrodu" politiky, nedovedla si ji představit jinak než na pozadí kolaborace se Sovětským svazem.

Jistě, existuje cosi jako námitka. Lze říci, že tím musely být jak vnitrostátní poměry v Československu, tak mínění a chování obyvatelstva velmi nepříznivě ovlivněny. Nezbývá, než přiznat, že tomu tak opravdu je. Vždyť česká demokratická politika zahájila v listopadu 1989 svou činnost nikoli distancí od komunistického režimu, nýbrž spoluprací s některými jeho čelnými představiteli. Nesouvisí to s tradicí kolaborace české politiky, jejíž následky pociťujeme dodnes, a to i v myšlení a chování nás, obyvatel, voličů, národa? Souvisí, ale to už zacházíme příliš daleko. Když nás sovětská armáda 9. května 1945 "osvobodila", nebylo snad nikoho, kdo by na takovou budoucnost pomyslel.

(www.bohumildolezal.cz)