Červen 2003

Výstup na Hsueshan aneb Na hory je cesta dlouhá

Miroslav Rozehnal

(26.2. - 2.3. 2003)

Ano, ano! Nepříliš často se v takovéto uspěchané době člověku poštěstí podívat se do hor. A ne vždy je takový výlet korunován nějakým hmatatelným úspěchem v podobě dobytého vrcholu či aspoň nějakých nezapomenutelných zážitků.

Původně tu měl být už začátkem prosince článeček s názvem "Výstup na Nanhuta Shan". Vypravili jsme se poslední týden v listopadu s Miro Bakošem dobýt tuto krásnou horu, jen abychom po dvou dnech v dešti a mlze slezli dolů z hor a mokří, špinaví a prochladlí se vrátili domů s prázdnou.

I toto povídání o výstupu na Hsue Shan tu mělo být už někdy v první půlce února. To jsem se vypravil sám do hor, pokořit Hsue Shan, druhou nejvyšší horu Tchaj-wanu (Miro Bakoš v poslední době leniví, vymluvil se na to, že prý už tam byl, že prý "má práci," hnil doma, a samozřejmě že nic neudělal). No ale, opět jsem nepořídil - správa národního parku postavila na začátku stezky boudu a kontroluje tam povolenky ke vstupu. Takže po několikahodinové hádce s "kontrolorem" jsem to vzdal a místo toho strávil pár dní v okolí Wuling farmy.

Hned po návratu z této neúspěšné výpravy do Taipei jsem se jal vybavovat povolení. Naštěstí se o permit už žádá lehčeji, není potřeba (jako dřív) mít skupinu minimálně čtyř lidí, z nichž jeden musí mít průkaz horského vůdce. Teď může jít člověk sám, ovšem permit si musí opatřit. Pokud daná hora není v národním parku, stačí tzv. horský permit. Ten vybavuje policie, dokonce na počkání. Hsue Shan ale je v národním parku, na což je potřeba ještě navíc zvláštní permit pro vstup do národního parku. O ten se dá požádat na internetu, ovšem s několikadenním předstihem.

Žádám proto ihned o vstup do národního parku a za několik dní ho mám v e-mailu, jako pdf file. Velmi user-friendly, stačí on-line vyplnit pár kolonek na přihlášce a vše je vyřízeno. Pak ještě na policii, kde dostávám horský permit - mírná byrokracie, musíte dodat plán cesty, seznam účastníků, ofocenou mapu a takové nesmysly. Ovšem oproti dřívějšku je to už hotová balada. Později to prý bude ještě lehčí - už se nemůžu dočkat!

Takže, papíry v pořádku, věci nabalené, nádrž motorky plná benzínu. Držte si helmy, jedeme do kopce!

26.2.2003

Vyrážím ve středu kolem druhé odpoledne. Je čistá modrá obloha, teplota kolem 25 stupňů a moje motorka poslušně zdolává první úsek cesty, silnici mezi Taipei a Ilanem. Proplétám se předměstími Taipei, míjím poslední semafor, za chvíli mizí i domy a přede mnou se rozprostírají hory a lesy. Toto jsou ovšem spíš kopečky, v porovnání s cílem mojí cesty. Po asi dvou hodinách a jedné přestávce na čaj v městečku P'inlin překonávám horský hřeben a opět klesám dolů k mořské hladině, do města Ilan na východním pobřeží.

V Ilanu není velice nic zajímavého, proto se tu ani nezastavuju a vyrážím hned dál, směrem do "skutečných" hor. Na jejich úpatí si dělám ještě jednu pauzu a beru benzín, taky se tepleji oblékám, protože slunce bude brzy zapadat a přece jenom je ještě únor, rozdíly mezi denní a noční teplotou jsou velké. Navíc jedu vysoko do hor. Motorka začíná statečně stoupat směrem na horské středisko Lishan.

Za další hodinku a něco jsem ve vesnici Nanshan, posledním větším sídle na této straně hřebene. Dávám si horkou kávu a něco k snědku. Je opravdu zima, oblékám si dvoje rukavice a pod helmu i čepici. Už za úplné tmy vyrážím dál, na posledních dvacet kilometrů k farmě Wuling. Motorka hravě překonává průsmyk Szyuan Yakou a pak už po rovince dojíždím k dnešnímu cíli, farmě Wuling.

Když na konci čtyřicatých let přijel na Tchaj-wan Čankajšek se zbytkem své armády, prvních pár let neustále doufal a proklamoval, že dobyje celou pevninu zpět. Když postupem času tento cíl přestal být reálný (i když proklamován přestal být až koncem osmdesátých let, po smrti Čankajškova syna), nastal problém co udělat s nemalou armádou, která byla z velké většiny složena z přišelců z pevniny. Jak je včlenit do většinové tchaj-wanské společnosti a neprohloubit rozdíly a třenice mezi těmito novými přistěhovalci a potomky přistěhovalců z před třemi sty lety.

Vyřešeno to bylo šalamounsky. Vojáci byli posláni do hor, kde několik let stavěli silnice ze západního pobřeží na východní. Když dostavěli co se dalo, byli posláni do penze. A protože to byli většinou rolníci, dostali volnou půdu v horách, kde mohli pěstovat, co se jim zachtělo. Jednou z těchto farem byla i farma Wuling.

Dnes už tu ale tento "imigrantský element" moc vidět není. Sice tu ještě pořád žijí nějací pamětníci občanské války a ještě se tu stále pěstuje zelenina a ovoce z mírného podnebního pásma, ale hlavní prodejní artikl Wuling farmy to není. Tím je - turistika. Celá farma je vysoko v horách, jsou tu nádherné výhledy, vodopády a turistické chodníčky. A samozřejmě s tím spojené hotely, restaurace, penzióny a podobné nezbytnosti. O každém volném dni se to tu promění na "lidé-hory, lidé-moře," jak se říká v čínštině, neboli je to tu prostě narváno jak ve městě.

Teď je ale středa večer a celá farma je prakticky prázdná. Po zaplacení poplatku cca 150 dolarů (= korun) u brány si dávám horkou kávu ve správní budově farmy a dojíždím do campingu číslo čtyři, který je nejblíž od místa začátku výstupu na Hsueshan. Stavím stan, vařím si večeři a čaj a po chvíli potloukání se po okolí a nasávání ticha se ukládám ke spánku.

27.2.2003

Ráno se budím kolem sedmé - ani jsem si nemusel nastavovat budík, prudké slunce mi praží na stan a spánek je nemožný. Dělám si rychle snídani a balím si věci. Pak sedám na motorku a dojíždím na ní posledních pár set metrů na parkoviště u stanoviště horské služby.

Jsem tam asi o půl deváté a ještě vůbec nikdo tu není! Dělám poslední přípravy, věci, které nebudu potřebovat (třeba stan) nechávám v motorce. Mezitím přijíždí "kontrolor permitů" a hned na mně vykonává svoji veledůležitou práci.

Zcela zkontrolován vyrážím kolem deváté hodiny na první úsek výšlapu, dva kilometry k chatě Chika. Pěšina je dobře upravená a každých sto metrů je značka, kolik už člověk ušel. Cesta vede do prudkého kopce (jak jinak, že), hustým lesem stále nahoru, až se za necelou hodinku dostávám k chatě. Je to veliká dřevěná chata, se dvěma velikými místnostmi na spaní (každá z nich má dřevěné patrové palandy po obou stranách), vzadu je veliká kuchyně-jídelna, dokonce jsou tu i splachovací záchody. Chata nemá správce, čili ubytování je zde zadarmo. Samozřejmě, člověk musí mít svůj spacák, podložku a vlastně celou výbavu.

Jméno chaty Chika znamená v doslovném překladu "Sedm Karet." To je jako název horské turistické chaty velice podivné. Přemýšlel jsem už při prvním spatření tohoto jména kdysi na mapě, co to asi má za význam. A došel jsem k závěru, že to patrně bude název aborigénský.

Číňané totiž nejsou původními obyvateli Tchaj-wanu. Těmi jsou (dnes už "politicky nekorektně") tzv. "horští lidé". Připomínají spíše Polynésany než Číňany, jsou veselí a družní, rádi se napijí a mají volnější přístup k životu. Zatímco Číňan je schopný kvůli výdělku pracovat šest až sedm dnů týdně, každý den třeba šestnáct hodin a téměř bez jakékoliv dovolené, i když je nemocný, aborigén radši sedí s kamarády u vínka a pracuje jen tehdy, když dojdou peníze na vínko. Číňani je proto považují za líné, ale není to tak - prostě mají jiný pohled na životní priority. Musím osobně říct, že se mi jejich přístup líbí víc.

Takže z informační tabule u chaty Chika se dovídám, že toto místo bývalo důležitým loveckým místem pro aborigénský kmen Atayal. V jejich řeči se to tu jmenovalo Kikuru. Takže odtud Chika, žádných "Sedm karet"! Na tabuli se taky píše, že horolezecká a lovecká chata tu stávala už za japonské vlády nad Tchaj-wanem a současná chata byla postavena Lesní správou v roce Republiky 58, což je rok 1969. Na Tchaj-wanu se totiž používá letopočet, který jako rok 1 bere rok založení Čínské republiky, tedy rok 1911.

Dělám si u chaty pauzu a uvažuju co dál. Původně jsem chtěl (a mám to tak napsáno na permitu) dneska dojít jenom sem a zítra pokračovat dál. Jenomže je teprve něco krátce po desáté, mám za sebou jenom dva kilometry, je krásné počasí a jsem plný sil. Takže se rozhoduju kašlat na všechno a pokračovat dál, až do chaty 369.

První úsek další cesty je docela podobný jako předtím. Pěšina vede hustým lesem serpentinama do prudkého kopce. Po dalších dvou kilometrech se ale dostávám z lesa ven. Přede mnou je malá rovinka, na které stojí odpočívadlo. Přesně u něj stojí značka čtyři kilometry, které jsem už dneska ušel od parkoviště. Dělám si další pauzu. Nad odpočívadlem se tyčí prudká hora, která má nádherný název "Svah pláče". Dokážu si docela představit, že mnozí masňáci se při spatření tohoto kopce rozpláčí hrůzou a podlomí se jim kolena při představě dalšího výstupu.

Já ale po půlhodince odpočinku hrdinně zdolávám Svah pláče a pokračuju dál na Východní štít Hsueshanu. Od vrchu Svahu pláče už vidím na hlavní hřeben Hsueshanu a prokazuje se pravdivost názvu této hory. Hsueshan totiž znamená Sněžná hora. Skutečně, celý hřeben je pokryt touto mokrou studenou bílou hmotou. Nutno přiznat, že to vypadá úchvatně.

Za další půlhodinku už stojím na Východním vrcholu Hsueshanu, ve výšce 3150 metrů. Nevím sice, proč se to jmenuje Východní vrchol, je to úplně jiná hora, na úplně jiném hřebeni - ale napadá mě vysvětlení. Výstup na Hsueshan je velmi oblíbený, ovšem ne každý z masňáků má na to, vylézt na hlavní vrchol. Proto byla jedna pobočná hora (na které není ani kámen, je celá travnatá a po sněhu tu taky není ani památky) nazvána Východní vrchol, aby i ten nejmasnatější masňák mohl říct, že vylezl na Hsueshan - byl přece na Východním vrcholu!

Odtud vidím i svůj dnešní cíl, chatu 369. Zbývá mi asi kilometr a půl chůze po rovince, vysokohorským jehličnatým lesem a po krásných loukách. Procházím kolem přistávací plochy pro helikoptéru horské služby a pomaličku docházím k chatě 369. Je něco ke druhé odpoledne a přesně u chaty je značka 7,1 kilometru, které jsem dnes už ušel po svých. Proč se chata jmenuje 369? Je to proto, že se nachází na úpatí vrcholu, jehož jméno je Vrchol 3690 - neboli jeho nadmořská výška.

Chata vypadá podobně jako Chika. Stejné uspořádání - vstupní hala a pak po obou stranách dvě velké místnosti s dvěma řadami patrových dřevěných paland. Může tu spát až dvě stě lidí. Zatím jsem tu ale úplně sám. Poslední člověk, kterého jsem viděl, byl na parkovišti pan "kontrolor." Shazuju batoh, oblékám si svetr a bundu. Slunce sice ještě pořádně praží, ale jsem teď ve výšce okolo 3100 metrů a teploměr na chatě ukazuje devět stupňů. Odpočívám, obdivuju výhled z chaty a pak se vydávám na obhlídku.

Hlavní rozdíl mezi chatami Chika a 369 je nedostatek vody na té druhé. Zatímco na chatě Chika tekla voda jako šampaňské na ambasádním večírku, tady z kohoutku nekápne ani kapka. Tudíž jsou tu i záchody jenom suché. Je to proto, že pramen, který napájí tuto chatu, je vysoko v lese a teď je ještě zamrzlý. Mám ale sebou tři velké flašky vody a navíc se mi po chvíli podaří za chatou najít nádrž, která je ze třetiny plná dešťové vody. Ta se po převaření dá bezvadně pít a proto si bez starostí vařím večeři a kýbl čaje.

Pomalu se začíná smrákat, slunce zapadá za hřeben Hsueshanu. Už je skoro tma, když je moje vysokohorská samota narušena. Přichází osm dalších lezců. Povídáme si, zítra se chystají na hlavní vrchol a pak rychle zpět dolů. Vzpomněli si dost pozdě a proto už na zítřek nedostali v chatě místa na spaní - zítra tu bude úplně plno! Ubytovávají se v druhé místnosti, mám jednu jenom sám pro sebe. Večer na horách je rychle pryč, brzo se setmí, večeře je snězena, čaj je vypitý, člověk je unavený. Co dělat jiného než jít spát? Kolem deváté už máme zhasnuto a všichni upadají do spánku.

28.2.2003

Spím tak přerušovaně. Párkrát se budím a trochu mě bolí hlava. Zřejmě je to mírná vysokohorská nemoc. V noci i jednou vycházím ven. Počasí je pořád skvělé, vidím celou oblohu přímo posetou hvězdami. Teploměr ukazuje pět pod nulou, proto se rychle vracím do tepla chaty a spacáku.

Ráno mě budí mých osm spolulezců v pět ráno s tím, že vyrážejí na vrchol. Přeju jim šťastnou cestu a říkám, že se určitě potkáme. Dělám si snídani a opět sám nikým nerušen pozoruju východ slunce nad vzdálenou horou Nanhuta Shan. V sedm vyrážím na hlavní vrchol i já.

První úsek cesty vede ještě po vysokohorské louce. Brzo ale vstupuju do tzv. Černého lesa, který je zamrzlý a zasněžený. Místy je třeba jít velice obezřetně, zledovatělá cesta vede po prudkém svahu, je třeba hledat místo pro každý krok, protože sklouznutí by se rovnalo sebevraždě. Po zhruba dvou kilometrech chůze lesem se dostávám ven, pod hlavní vrchol. Přede mnou leží tzv. "ledový komín." Je to ledovcem vytvořený prudký asi šedesátistupňový svah pokrytý zledovatělým sněhem. Jsem docela vděčný za to, že tu nejsem sám, nevím jestli bych si sám troufl. Kdybych spadl, mých osm spolulezců by aspoň mohlo zavolat vrtulník.

Vidím je teď jasně, jsou kus cesty přede mnou, těsně pod sedlem u hlavního vrcholu. Pomaličku začínám zdolávat ledový komín. Jestliže cesta lesem byla nebezpečná, tady je to ještě ztrojnásobeno. Musím si do svahu kopáním vytvářet schody, ledový sníh klouže a každý krok mi trvá několik minut. Přesto jsem v sedle zároveň s osmicí spolulezců. Mají na botách navlečené mačky, stupačky na led. Navíc drží hole podobné lyžařským, na opírání se při výstupu. Když vidí, že já mám jenom obyčejné boty, netají se obdivem. Se špatně skrývaným pocitem sebeuspokojení jen mávám rukou a říkám, že to nic není.

Společně vystupujeme ze sedla posledních pár metrů na hlavní vrchol. Kolem jedenácté jsme tam. Dosáhli jsme vrcholu druhé nejvyšší hory Tchaj-wanu, Hsueshanu, ve výšce 3886 metrů. Děláme vrcholové fotografie, odpočíváme a kocháme se pohledem na okolní hory. Připadám si jako v Himálajích, vrcholové záběry připomínají výstup na jakoukoliv osmitisícovku.

S pocitem úspěchu pak opět sestupujeme. Dolů nám to jde rychleji, protože sjíždíme dolů po zadku jako na saních. Tchajwanci, kteří sníh můžou vidět jenom v cizině anebo teď v zimě tady na horách z toho mají velikou legraci a kdyby měli čas, klidně by vylezli nahoru ještě jednou, jenom pro ten pocit klouzání po sněhu z kopce dolů. Celý ledový komín zní jejich výskotem, jsou jako malé děti.

Cesta zpět lesem je pak rychlá a před druhou odpoledne jsme zpět v chatě. Už se to tu začíná zaplňovat, dorazily první skupiny lezců. Je tu taky jeden dobrovolník z horské služby, lépe řečeno tzv. vysokohorský dobrovolník národního parku. Dáváme se do řeči, jeho práce spočívá v tom, že několikrát za rok vyleze nahoru, v chatě zamete a snese dolů odpadky. Rozhoduju se, že jestli mě vezmou, stanu se dobrovolníkem i já. Jedna obrovská výhoda totiž je, že pak nebudu muset žádat o nějaké permity. Můžu jít do hor kdykoliv se mi zachce.

Chata se plní a plní - poslední turisti dochází už za úplné tmy. Nejlepší je skupina masňáků z Taipei. Ti si dokonce najmuli nosiče, kteří jim vynesou spacáky a veškerou těžkou výstroj. Jeden nosič je přijde na dvanáct tisíc na den. Ale oni si vykračujou jen s malými baťůžky, o jídlo se jim stará šéf výpravy, oni si nesou jen trochu šatstva a osobní věci.

Dnes je tu rušno, pořád někdo mluví a vaří jídlo, usíná se hůře. Ale stejně kolem deváté postupně všichni uléhají. Zítra chce kdekdo na vrchol, chystají si mačky a cepíny a vzrušeně debatují. Zase jsem středem pozornosti - ten šílený cizinec vylezl na vrchol jen tak, bez jakékoliv výbavy! Připadám si tu pomalu jako Messner. On tam vylezl bez kyslíku!

1.3.2003

Taipeiská výprava vstává už ve tři hodiny, aby to za celý den stihli. No, ani se nedivím! Jestli včera šli těch sedm kilometrů zhruba dvanáct hodin, pak asi osm kilometrů na vrchol a zpět pro ně bude úsilím takřka nadlidským.

Okolo sedmé se vypravuju spolu s vysokohorským dobrovolníkem na obhlídku cesty na severní vrchol. Tudy chodí velice málo lidí, proto je tato pěšina daleko méně udržovaná a místy, zvláště pod sněhem, až neviditelná. Ale naštěstí nám stačí sledovat vodovodní trubku, protože toto je cesta k prameni, který napájí chatu 369. Jdeme opět Černým lesem a často si musíme cestu doslova razit přes led a okolo výmolů a spadlých stromů.

U pramene zjišťujeme, že je opravdu celý zamrzlý a tudíž chata 369 nemůže počítat s tekoucí vodou ještě dobrý měsíc či dva. Jdeme dál, směrem na severní vrchol Hsueshanu. Vylézáme z lesa a dostáváme se pod jiný Ledový komín, a to sice pod severním vrcholem. Jestliže cesta ledovým komínem na hlavní vrchol byla velice náročná, tato, na severní vrchol, je prakticky nemožná. Snad kdybychom měli mačky na led a ty lezecké hole - a hlavně vyrazili asi o tři hodiny dřív. Takto můžeme jen zhodnotit, že se dnes na severní vrchol nedostaneme a po přestávce na nutný oddech se pomalu vracíme zpět do chaty.

Tam zjišťujeme, že velká skupina masňáků se vrátila už z Černého lesa, při pohledu na led a sníh se asi podělali do kalhot a museli se utíkat do chaty převlíct. Vaříme oběd a brzy odpoledne balíme věci a pomaličku se dáváme na cestu dolů, vstříc civilizaci.

Jdeme po vlastních stopách, navíc ještě cestou sbíráme odpadky, které poházeli masňáci. Pět kilometrů k chatě Chika, přes Východní vrchol a Plačící svah, uběhnou rychle. U chaty Chika nabíráme poslední odpadky a za další půlhodinku jsme až dole na parkovišti. Tam se zbavujeme odpadků a hlásíme šťastný návrat z hor. Pak už jedeme (já na motorce a dobrovolník autem) na místní pobočku správy národního parku, kde se ubytovávám (samozřejmě dík přímluvě mého známého, jinak by to nešlo).

První moje kroky míří zcela bez zaváhání do sprchy, kde smývám několikadenní prach a pot a pak už jen relaxuju, jím skvělou večeři, piju výborný vysokohorský čaj a bavím se s novými přáteli ze správy parku. Ale velice brzo začínám v křesle před televizí usínat. Jdu do svého pokoje, kde záhy hluboce spím.

2.3.2003

Ráno se budím po sedmé a jsem nakrmen výbornou snídaní. Je to oblíbený Hsi-fan, rýžová kaše s nakládanou zeleninou a masem. Pak už se pomalu loučím se všemi známými, balím věci a kolem deváté osedlávám motorku a odjíždím.

Za mnou zůstává farma Wuling, za mnou zůstávají hory. Sjíždím do údolí a pak přes Ilan a kopce domů, do Taipei. Tam dorážím něco po jedné odpoledne a moje vysokohorské dobrodružství na Hsueshanu skončilo. Tak zase příště na viděnou!