Červen 2003

Bohulibá presumpce viny

Benjamin Kuras

Tuto otázku jste si možná ještě nikdy nepoložili: Za jakých okolností je eticky, právně, obchodně, společensky i duchovně správná presumpce viny? A možná si hned řeknete, co je to za nesmysl, budujeme přece demokratický právní stát, v němž podle tradic nejčistší spravedlnosti musíme podezřelého pokládat ze nevinného, dokud mu vinu neprokážeme nad sebemenší pochybnosti. Presumpce neviny je přece jeden z pilířů právního státu. A ten pochází nejen z anglického obecného práva, nýbrž ze samotných základů biblické etiky. V tomto případě konkrétně příkazu “nevyslovíš křivé svědectví proti bližnímu”.

Jenže biblická etika, to je pro většinu z nás jakési archaické abstraktum, které nikomu dnes nic neříká, že. Ruku na srdce: kdy jste si naposled s někým povídali o biblické etice? Zkuste to třeba zítra na některém kolegovi nebo příbuzném. U piva, třeba. “Hej,” řekněte mu, “nech už toho hokeje, pojď si povídat o biblické etice.” Schválně, co vám na to řekne a kam vás pošle. A pak se střemhlav pustí do obvyklého remcání o těch grázlech, co vládnou, lžou a kradou, až se kolem nich práší. A už jste v biblické etice až po uši. V těch archaických abstraktech jako: Nevraždi. Nebaž po majetku druhých. Nepáchej nevěru ani zpronevěřením svým zásadám, porušením loajality k přátelům, vyzrazováním důvěrností. Cti svoje předky a tradice. Neklaň se, neotroč, a nepodlézej majetku a hrubé moci. Hledej způsoby, jak sebe i druhé osvobozovat z otroctví. Uč se pěstovat mír.

A nekraď. Což znamená taky nenabádej ke krádeži, neumožňuj krádež, neděl se se zlodějem o kradené, a nijak jinak krádeži nenapomáhej. Neboť jak praví biblická Kniha přísloví: “Kdo se podílí se zlodějem, je nepřítelem vlastní duše.” (29:24): Aby se poctivý člověk se zlodějem nepodílel ani omylem, vydali k tomu talmudičtí rabínští mudrci rozšířený zákaz “kupovat vlnu, mléko nebo kůzlata od pastýřů, nebo dříví a ovoce od hlídačů sadu.” Ten se pak vztahoval na veškeré zboží, které by nám nabízel někdo, kdo má přímou příležitost krást, co patří někomu jinému.

Pro případ, že by se nám tento zákaz zdál zbytečný nebo nelogický, středověký mudrc jménem Maimonides se svým pověstným smyslem pro logiku a jasnost nám to vysvětluje takto: “Je zakázáno kupovat od zloděje jakýkoli majetek, který ukradl. Taková koupě je velký hřích, protože povzbuzuje zločinnost a přímo nabádá zloděje ke krádeži dalšího majetku. Neboť jestliže zloděj nenajde kupce, nebude krást.” Takže pro případ, že bychom se chtěli vymlouvat, že jsme nevěděli, že zboží je kradené, když jsme ho kupovali, zákaz krádeže se rozšiřuje na zákaz kupovat cokoli od kohokoli, jehož bychom mohli i jen podezírat, že je v postavení, v němž by mohl krást. Jinými slovy, u něhož raději předpokládáme vinu i když je třeba nevinný, abychom ho k páchání krádeže nepobízeli bezděky. A jakmile jsem o důvodech tohoto zákazu informováni, přestáváme být spolupachateli bezděkými, nýbrž vědomými. Žádnou vinu mu dokazovat nemusíme, protože ho z ničeho neobviňujeme, to by mohlo být křivé svědectví. Stačí, když od něho mlčky nekoupíme. A je to mimochodem jediný případ presumpce viny v židovském právu, kde jinak presumpce neviny platí důsledně.

Už vás slyším, jak si říkáte, to se to těm středověkým mudrcům mudrovalo, když nežili v postkomunistickém Česku. A máte pravdu. Jenže to vás od tohoto zákazu neosvobozuje. A někde se začít musí.

(www.AAAWebPages.cz)