Červen 2003

Dobrá zpráva jménem Ickford

Benjamin Kuras

"Žádná zpráva - dobrá zpráva", praví staré židovské přísloví. Se zkušeností, že když se nikde nic neděje, aspoň to nebude horší. "Dobrá zpráva - žádná zpráva", říká se naopak v novinářské profesi. To zase s vědomím, že lid si kupuje noviny ne na to, aby se kochal radostí ze šťastného světa, nýbrž na to, aby věděl, na koho se má ten který den naštvat a na jakou lumpárnu se zase připravit. Noviny nejsou modlitební knížka, sbírka pohádek, ani poetická meditace. Noviny jsou oblíbený zdroj i terč blbé nálady. Na noviny si potřebujeme zanadávat. Proto se jich prodá víc než modlitebních knížek. Zkuste se pobavit tím, že si zanadáváte na modlitební knížku!

Dobré zprávy se prostě špatně prodávají. V nejlepším případě jsou nudné a ten nejvznešenější pocit, který v nás dokáží vzbudit, je závist, že někomu někde se něco dobře daří. Špatné zprávy nás naopak povznášejí. Jsme-li na tom dobře, chlácholí nás vědomí, že se máme lépe než jiní. Jsme-li na tom špatně, potěší nás, že v tom nejsme sami a že si nás vesmír osobně nevybral k perzekuci. Jak říká další židovské přísloví: "Když se litujete, že nemáte boty, navštivte někoho, kdo nemá nohy."

A tak si třeba v Británii všichni raději čteme, kolik že to vlaků v posledním roce vykolejilo a lidí zabilo či zmrzačilo. Kolik že pedofilů zase řádí na internetu. Kolik že lidí se v nemocnicích nakazí nemocemi, jaké by jinak neměli. Kolika pacientům lékaři vyříznou zdravý orgán místo nemocného. A kolik jich dnes umírá na tu nešťastnou náhodu, že museli jít na léčení, bez něhož by zůstali naživu. O kolik nás zase vláda okradla na daních, aniž jsme si toho všimli. Kolik nemocného dobytka se zase musí spálit. Kolik farmářů zase spáchalo sebevraždu, protože už se pátý rok neuživí. Jaké chemické a genetické sajrajty nám velkopotravináři zase ládují do jídla. Kolik venkovských vlakových a autobusových tratí se ruší jako nerentabilní a kolik vesnic tím pádem nemá veřejnou dopravu, jen automobily, do nichž si nemohou dovolit koupit benzin, protože na něj nevydělají. Kolik pošt a prodejen v kolika vesnicích zase zavřelo, protože se nevyplácejí. Kolik desítek mil musí vesničané jezdit nakupovat do sousedních městeček, odkud se nemohou tentýž den vrátit domů, protože meziobecní autobus tam jezdí jen obden.

Nekonečné čtení špatných zpráv ale dřív nebo později člověka přestane chlácholit a může dohnat až k vzteku, zoufalství a pocitu bezmocnosti. Což je ideální stav k procitání a hledání razantního řešení z vlastních zdrojů s vědomím, že na žádné jiné se nedá spoléhat. A pak na něho jako paprsek naděje může z nějakého zastrčeného okresního plátku vyskočit povzbudivá zprávička, která je tak dobrá, že do žádného seriózního média nemá šanci se dostat. Jestliže máte pocit, že se někde poblíž vás děje něco podobného, nechte se inspirovat vesničkou, jejíž jméno by mělo vstoupit do dějin jako symbol drobnopodnikatelského génia.

Vesnička Ickford v hrabství Buckinghamshire má 850 obyvatel. Loni tam zkrachovala prodejna se smíšeným zbožím, která byla zároveň poštou a bankou a místem k přátelskému poplkání. Ickfordští se zdáli být odsouzeni k osudu mnoha podobných vesnic – k odříznutí od vnějšího světa a k drahému ježdění autem do nejbližšího města. Nahnalo jim to takovou hrůzu, že svolali plenárku, na níž mudrovali a mudrovali, až přišli na toto: Každý vesničan má nějaké peníze. Dejme všechny dohromady a založme si podnik, v němž budeme každý podílníkem. Tento podnik ať převezme zkrachovaný obchod, zaměstná prodavače a účetního. Nabídněme odbyt okolním farmářům, aby svoje výrobky nemuseli vozit daleko do nějaké centrální okresní distribuce. Jen to, co nemohou dodat oni, objednáme od okresních distributorů.

Do tří měsíců bylo vybráno 60 000 liber. Tak vznikl slovutný podnik se zkratkou VIRSA, plným honosným jménem Village Retail Services Association neboli česky Vesnická asociace maloobchodních služeb. Ne družstvo, povšimněme si, nýbrž asociace. Vypracoval jednoduchý pětiletý podnikatelský záměr, na který se brzo začaly předhánět okolní banky s úvěry a půjčkami.

Do dalších tří měsíců to vypadalo takto: Místo nezaměstnanosti a nákladného ježdění do města na nákupy, poštu a do banky, má Ickford prosperující obchod, do něhož se zboží zvenku dováží, a kam přijíždějí nakupovat i z okolních farem a vesniček. Dnes prodává 830 druhů potravinářského zboží, od balených potravin a konzerv po místní klasicky vypěstovanou zeleninu, maso a mléko, místní jogurty, tvaroh, pečivo, ovoce. Plus všelijaké kuchyňské potřeby, papírnictví, základní oblečení a obuv, přístroje, nástroje, knihy a noviny. A videokazety k vypůjčení.

Jak se sláva Ickfordu postupně šířila do okolí, začínali přijíždět zvědavci, kteří tam všichni chtěli něco utratit. Prodejna se rozrostla na sendvičový bufet s horkým čajem, kávou a polévkou. Některým se tam tak zalíbilo, že tam ztvrdli do večera. Tak se z několika vesničanů stali malohoteliéři, třebas i jen s jedním pokojem k pronajmutí. Celý Ickford se proměnil z deprimovaných zchudlých vesničanů v sebevědomou prosperující podnikatelskou třídu. Bez státní pomoci, bez investic velkoprodejních sítí.

Když se to doneslo k uším ekologů sledujících, jak potravinářské síťové supermarkety prodávají čím dál víc jablek z Kanady, hroznů z Chile, mrkve z Egypta, paprik z Thajska, zatímco domácí farmáři přicházejí na mizinu, zazářili optimismem: Ickford je naše spása! Ickford je model přežití! Ickford nás zachrání před nekonečným dálkovým přepravováním zboží z jednoho konce světa na druhý, jehož výsledkem je mrhání pohonnými látkami, přecpané silnice, jedovatý vzduch a vzteklí řidiči. Ickford pomůže zvrátit jinak nezadržitelnou centralizaci, přelidnění městských center a izolaci venkova a okrajových oblastí.

Co nevidět se Ickford stane poutním místem pro ekologické uvědomělce z celého světa a všechen ten cestovní frmol začne znovu, jen opačným směrem. Zabránit tomu asi můžeme jen tím, že si podobné Ickfordy začneme zavádět v každé dědině, kde něco chybí a vesničané nemají co na práci. A říkejme si tomu třeba ickfordizace.

(www.AAAWebPages.cz)