Červen 2003

Nezábavní lupiči

Benjamin Kuras

Donedávna jsme se bavívali komickou vynalézavostí podvodníků neapolských, kteří kradli kreditní a debetní plastikové karty turistům i spoluobčanům takto: Na bankovním rohu některé hlavní ulice si od pátku večer na celý víkend do časných hodin pondělních postavili dokonale provedený bankomat, v němž zloděj seděl, vložené karty odebíral, přičemž u každé jednotlivé si ponechával záznam čtyřmístného osobního číselného kódu. Na vnějším displeji se pak majiteli karty objevovaly nápisy jako: "Chybný PIN, karta odebrána, vyzdvihněte si ji ve své bance." Nebo: "S vaším kontem jsou problémy, karta odebrána, tažte se ve své bance." A podobně - karta pokaždé odebrána, vyzvedněte si ji v bance. To samozřejmě nešlo dřív než v pondělí dopoledne. Do té doby s kartou a osobním kódem zloději v regulérních automatech vyrabovali konta a úvěry postižených a karty zničili. Do konce víkendu po bankomatech nebyly žádné stopy a policie neměla, po jaké stopě jít.

Po nějaké době si to ale neapolské banky začaly hlídat samy a padělané bankomaty vyšly z módy. Neapolitánci jsou ale vynalézaví a jejich krádeže bývají tak zábavné, že se na ně oloupený člověk nemůže zlobit. Taky se na ně cvičí od malička a pokládají je za legitimní podnikání, něco jako bankovnictví, pojišťovnictví, investiční fondy, dobročinné instituce, nebo výběr daní.

Tohle jednomu mému florentinskému kamarádovi před lety provedli neapolští desetiletí všiváci: Bylo po dešti, neapolská dlažba pokrytá kalužemi, kterými projížděli všiváci na mopedech a ochrstávali špinavou vodou kolemjdoucí. I mého florentinského kamaráda. "Pulíšku íu, pulíšku íu - já vám to vyčistím," vykřikl na něho z průjezdu další všivák a hrnul se k němu s čímsi podobným čisticím prostředkům. Zatáhl ho do dovnitř, kde to vypadalo jako v malém soukromém obchůdku, který mohl být i čistírnou. Že musí kalhoty dát na pult, aby se daly řádně čistit. A než se můj florentinský kamarád stačil ohlédnout, kluk zmizel i s kalhotami a peněženkou, kterou si můj kamarád zapomněl vyndat ze zadní kapsy. Domů se můj kamarád vracel v trenýrkách. Dodnes se z plných plic řehtává, když to vypráví. "Pulíšku íu, pulíšku íu," plácává se do stehen.

Nad ruskými lupiči kreditních karet se inspektor Tony Drain z defraudačního oddělení policie londýnské City do stehen neplácá. Jednak s nimi není žádná legrace, jednak jsou chamtivější. Teprve po pár letech se mu podařilo dopadnout partu ruských podvodníků a dostat je na dva roky za mříže. Za vylupování kont kreditních karet ve výši 5 milionů liber. To podle jejich vlastního doznání. Kolik dalších milionů nedoznali, nikdo neví.

Šéfem partičky byl pětačtyřicátník Vladimir Srogin, který se inspektoru Drainovi přiznal - nebo možná chvástat - že v bývalém Sovětském svazu pracoval v armádě na dalekonosných raketách. To asi aby si vysloužil polehčující okolnost, že se dal na cestu míru. Že do Londýna přišel pracovat do civilního sektoru, a to odvětví veřejného stravování. Působil hlavně v londýnské City, kde se kolem oběda otáčí hodně lidí vlastnících hodně peněz. Zorganizoval si tam početnou síť východoevropských číšníků, kteří si kreditní karty protahovali vlastními identifikačními mašinkami upevněnými na opasku, kterými je Vladimir vybavil.

Takto získaná data hoši předávali třiatřicetiletému Alexandrovi Tanovovi, který si doma v kumbále za 3 000 liber pořídil dílnu na výrobu kreditních karet, s počítačovým zařízením, které dokonale vytlačovalo na kartách okopírovaná čísla a dokázalo padělat i hologramy. Vladimir a Alexander jsou tedy v lochu, desítky číšníků nikdo nepochytal.

Podobným úspěšným oborem ruského podnikání v Británii je sběr odpadků. Tedy ne všech, rozhodně ne ledajakých, a vůbec už ne jen tak od kohokoli. Výlučně v bohatých čtvrtích, z honosných vil, kde bydlí zámožní lidé. Odkoukali to od anglického "novináře" jménem Benjamin Pell, o němž nedávno britská televize vysílala poutavý tvůrčí profil a kterému se přezdívá Benji Binman, čili Benda Popelářů. Ten se již řadu let živí tím, že bulvárním novinám prodává skandální příběhy ze soukromí bohatých, slavných a známých. Nevycucává si je z palce, ani je nevytřepává z rukávu, jsou všechny pravdivé. Vyhrabává je z popelnic a odpadkových plastikových pytlů, kam je uklízečky pravidelně vyhazují z košů na papír v pracovnách svých soukromých zaměstnavatelů. Soukromé poznámky, vyhozená korespondence, pracovní náčrty, právní spory, podnikatelské nápady. A nepřestává se divit, kolik jsme toho všichni na sebe ochotní prozradit. Nedopouští se tím ničeho nezákonného, pokud nepřekračuje hranice soukromého pozemku. Protože popelnice musí být popelářům zpřístupněné na pozemku veřejném, aby je mohli odvážet, hrabat se v číkoli popelnici je každého občana neodcizitelným právem.

Ruští popeláři svému kolegovi Bendovi soukromé drby ochotně přenechávají, jdou jen po číslech. Číslech bankovních kont, kreditních karet, šekových knížek, pojistek, finančních transakcí, vyhozených stvrzenek, internetových vstupních hesel. Z těch pak podobně sestavují osobní a finanční profil svých obětí tak dokonale, že jim nejen vyčistí konta kreditních karet a běžné konto, ale i všechna konta internetová, zahraniční, zámořská, ostrovní, rajská a daňově útulková, na která se často nedostane ani berňák.

Tak to dělají ti pracovitější a podnikavější. Ti lenivější se už ani neobtěžují vstávat od svých počítačů. Vytvořili si síť uplácených bankovních úředníků, kteří jim za nějaký ten smluvní poplateček vydají kompletní data o požadovaném klientovi, aniž musejí vstávat od svých počítačů.

Vyprávíme si o podnikatelském odvětví mladém, téměř panenském, sotva se rodícím, které má v Británii roční obrat sotva nějakých 300 milionů liber. Vzhledem k tomu, že za poslední rok obrat vzrostl o 55%, je to odvětví procházející prudkým rozmachem.

Ale kdyby se vám na ně začínaly sbíhat sliny, pozor: Inspektor Tony Drain v londýnské City už to má na vás hezky vymakané.

(www.AAAWebPages.cz)