Červen 2003

Warholizace umění a cokdybystika dějin

Benjamin Kuras

"Umění je to, co vám projde," je definice, kterou se proslavil Andy Warhol, jinak známý jako plagiátor fotografií Marilyn Monroe a plechovek Campbellových polévek, na kterých vydělal miliony dolarů. Aby to bylo umění, musí vám to projít u čtyř kategorií lidí, kterých ale nemusí být mnoho. Za prvé potřebujete alespoň jednoho uznávaného teoretika, který svým jménem zaručí, že děláte nejen umění, nýbrž umění opravdické, smysluplné, vypovídající něco důležitého a originálního o naší době.

Za druhé najdete hrstku užvaněných a pokud možno zaručeně pokrokových intelektuálů, kteří na vás upoutají pozornost tím, že budou před vašimi exponáty s úžasem a otevřenou hubou vdechovat a vydechovat áááá, óóóó nebo ůůůů.

Za třetí rekrutujete pár známých sběratelů, kteří jim to áááá, óóóó a ůůůů uvěří a několik vašich paskvilů koupí. Nesmějí to být sběratelé takoví, kteří obrazy kupují proto, že se jim líbí, nýbrž takoví, kteří obrazy kupují jako investici, na které chtějí vydělat. Jakmile do nich investovali, budou dbát, aby je kupovalo co nejvíc dalších, čímž se po vás zvýší poptávka a tím cena. Aby na vás zbohatli, budou vás chválit a doporučovat každému, kdo se jim připlete do cesty.

Za čtvrté k tomu přidáte pár ředitelů státem subvencovaných galerií, kteří si mohou dovolit na kdejakou pitomost vyhazovat peníze daňových poplatníků. A pár ředitelů velkopodniků, kteří mohou umění vystavené v podnikových prostorech odečíst od zisků a daní - tedy z kapes akcionářů, potažmo opět daňových poplatníků.

Všechny takto na oficiální umění povýšené prkotiny skutečně o naší době něco vypovídají. Nacházejí v nás živnou půdu, a to ne proto, že by nás k něčemu provokovaly, nýbrž proto, že nás chlácholí. Většina z nás totiž umění od prkotin nerozeznáme a jsme líní se o tom něco poučit. A místo abychom z toho měli mindrák nedovzdělanců, přijímáme s vděkem ujištění, že kvalita nemá žádná obecně platná měřítka a k úspěchu není potřeba nic umět a o nic se snažit. Vrací nám to sebevědomí ignorantů.

Naskýtá se otázka, jak by se moderní umění vyvíjelo, kdyby tatík Warhola neemigroval do Ameriky a synáček Adrej se narodil v Mukačevu. A je to otázka, která spadá do vědního oboru velmi podobného prognostice. Nemohu si vzpomenout, jak se jmenuje latinsky či řecky, ale česky se mu říká cokdybystika. Ten zkoumá, jak by se určité události byly vyvíjely, kdyby se bylo stalo něco jiného, než se skutečně stalo. Je to obor užitečnější než prognostika, protože na rozdíl od ní po nás nechce, abychom něčemu do budoucna věřili a případně se podle toho i řídili. Pěstuje v nás schopnost dramatické fabulace, čímž obohacuje duši.

Podle cokdybystiky se taky mohl stát velkým umělcem přinejmenším stejně talentovaný rakouský malíř Adolf Hitler, kdyby ho nebyli vyhodili z vídeňské akademie. Kdyby na tvorbu, propagaci a prodej svých krajinek a pohlednic byl věnoval zlomek energie, který věnoval na budování říše, bylo by celé moderní umění vypadalo jinak. Ještě talentovanějšímu anglickému krajináři jménem Winston Churchill by bývalo zbylo víc času na malování, a mohli se oba předhánět, kdo ovládne víc evropských galerií. Josef Stalin by se na evropský trh nebyl dostal vůbec, protože malovat neuměl. Byl by asi musel emigrovat do Ameriky, kde by se byl mohl proslavit kopírováním polévkových plechovek, takže by nás možná před uměleckým stalinismem nezachránila ani cokdybystika.

"Umělecký stalinismus" je nálepka, kterou nedávno historik Paul Johnson počastoval postwarholistickou uměleckou tvorbu britskou a její státem subvencovanou administrativu, která ji vystavuje a propaguje. Ta se dnes v britských galeriích modernismu soustředí na takzvaně "prožitkové" (experiential) kompozice předmětů jako jsou třeba rozestlaná postel (s důmyslným názvem "Rozestlaná postel"), prázdný prostor s jednou žárovkou (s názvem "Osamělost žárovky"), hromada cihel nebo hromada pneumatik (s názvy jako "Cihlová budoucnost" a "Pneumatiková realita"). A snažme se chápat, co je na nich uměleckého. Rozestlaná postel je sice pro většinu z nás všední událost v ložnicích, kam patří. Uměleckým zážitkem a tudíž dílem se tatáž rozestlaná postel stane, jakmile ji umístíme do výstavní síně, kam nepatří. Stalinistický na tom není samotný umělecký styl, nýbrž vehemence, s jakou se tito exhibicionisté prosazují na úkor výtvarníků, u nichž se projevuje cosi tak banálního, jako je řemeslná dovednost.

Nedávno byl z funkce předsedy správní rady jedné londýnské postmoderní galerie propuštěn známý mecenáš za to, že si dovolil zeptat se, zda by institut nemohl občas vystavit i kousek skutečného umění. Rok předtím byl z téže galerie propuštěn administrativní ředitel za to, že neplnil pokrokové návštěvnické kvóty, které mu přikázalo ministerstvo kultury. Jejich pokrokovost spočívala v logice, že tvoří-li etnické menšiny 9 procent obyvatel, pak by jich mělo mezi návštěvníky galerií být rovněž nejmíň 9 procent, nikoli 0,4 procenta, jak si dalo ministerstvo práci spočítat v nákladném průzkumu na útraty daňového poplatníka. Logickou volbou ředitele mělo být najmout si náhončí na násilné vtahování etnicky menšinových obyvatel do galerie a vyháněče neetnicky většinových obyvatel z galerie, než se procento návštěvníků vyrovná procentu obyvatel. Místo toho zvolil volbu nelogickou a pokusil se ministerským úředníkům vysvětlit, co to je za blbost.

Jenomže pro blbost nemívají ministerské směrnice žádná ustanovení, podle nichž by se dalo postupovat rozumně.

(www.AAAWebPages.cz)