Červen 2003

Jednoduché jako polibek

Benjamin Kuras

Život je čím dál komplikovanější. Komplikujeme si jej sami, komplikuje nám jej každý, s kým máme co do činění. Výměnou za to zase komplikujeme život všem ostatním. Nám všem jej pak zase komplikují politici a státní úředníci, zaměstnavatelé a zaměstnanci, prodavači a kupující, příbuzní i naprosto cizí lidé. Ze všeho nejvíc nám jej komplikuje informační šum: ty nepřetržité kulometné palby informací, propagací, nabídek, žádostí, instrukcí, instruktáží, pobízení a vyzvídání. Už se v nich pomalu nedokážeme orientovat a vybírat si, které informace jsou nám k užitku, které nás jen baví, které nám odvádějí pozornost, které nás oblbují a které nám vyloženě škodí. Soustředěnost na jakýkoli i ten sebe snadnější úkol se stává těžkou intelektuální dřinou a citovým vyčerpáním.

Víra, že čím bude svět technologicky vyspělejší, tím bude lidský život snadnější, se ukazuje být iluzí. Čím dál víc lidí má pocit, jako by žili proti proudu. Místo aby se pohybovali vpřed rychleji s menším vypětím energie a času, zjišťují, že musí vytrvale klusat, aby zůstali na místě a nebyli odváti někam, odkud by se už nedokázali vyškrábat zpět. Musíme vydělávat víc, abychom si udrželi životní úroveň a pohodlí, jaké jsme měli před deseti lety při polovičním výdělku. Musíme pracovat déle, abychom si udrželi stejný reálný čistý příjem. Musíme se neustále učit nové dovednosti, kvalifikace, technologie a ovládání nových zařízení, abychom se udrželi na trhu pracovních příležitostí, chceme-li být zaměstnaní, a na trhu zakázek, chceme-li se živit jako soukromníci. Sotva jsme se naučili pracovat s novým softwarem, zákazníci už přešli na nějaké další, efektivnější, dražší a komplikovanější. Čím dál větší část pracovního času trávíme doháněním zameškaného, učením nového, vyplňováním a odevzdáváním dotazníků, žádostí, licencí, povolení, počítáním daní a zbytečných výdajů. Na tu skutečnou práci, která tvoří něco užitečného, stačíme čím dál méně. A na to, čemu se anglicky říká quality time, čili čas trávený něčím kvalitním, jsme už skoro zapomněli, nebo to pokládáme za čas promrhaný a máme z toho špatné svědomí.

Že se nám něco takového brzy stane, upozorňovali už v roce 1979 mudrci Římského klubu. Aby vás to nemátlo: Římský klub čili “Club of Rome” nemá nic společného s Římskou smlouvou, z níž vznikla dnešní Evropská unie. Římský klub je skupina vědců, ekonomů, podnikatelů, vysokých státních úředníků a vysloužilých státníků z více než 50 zemí. Vznikla v 60. letech s úkolem chápat a pokoušet se řešit cosi, čemu říká “světová problematika”. Pod tento název zahrnuje hlavní kritické problémy, které ohrožují lidstvo – a to problémy politické, společenské, ekonomické, technologické, ekologické, finanční, psychologické a kulturní.

Římský klub už od 60. let sleduje světové události, z nichž se snaží identifikovat a analyzovat klíčové události jako: Ekologický vývoj ohrožující život planety. Globalizační ekonomické trendy necitlivé ke kategoriím etickým a právním. Mocenské zneužívání zdokonalovaných informačních technologií. Rostoucí propast mezi bohatými a chudými částmi světa s následky rostoucí imigrace, organizovaného zločinu, epidemie narkotik. Rozklad tradičních hodnot podpírajících kontinuitu civilizace, rostoucí kriminalitu, korupci, terorismus, kulturní úpadek a pokles vzdělanosti. To tak těch několik hlavních. A pokouší se v širokých odborných debatách vypracovávat schémata a metody, jak ničivým následkům těchto trendů čelit, či jak je transformovat tak, aby sloužily člověku a lidské civilizaci.

Řídí se třemi hlavními zásadami: Celosvětová perspektiva při zkoumání událostí a trendů. Holistické vnímání světa – vědomí propojenosti všeho se vším. Prolínání všech vědeckých disciplin při zkoumání a utváření budoucího vývoje.

No a v tom roce 1979 přišli na něco, co pojmenovali human gap, česky nejspíš lidská trhlina. Což zní dramaticky, ale samo o sobě nám to moc neřekne, dokud to nevysvětlíme. Je to ona trhlina mezi rostoucí komplikovaností všeho kolem nás – a naší schopností si s tím poradit. Tu začíná být bolestně znát téměř na všech pracovištích vyspělých zemí. A dá se shrnout do tohoto poznatku: Podnikatelský úspěch dříve či později začne směřovat ke složitosti, obrovitosti, nemotornosti, nepřehlednosti a nezvladatelnosti. Vznikají tak podnikové struktury, v nichž žádný jednotlivec nemůže mít celkový přehled. A rostoucí složitost podnikání, se všemi akvizicemi, franšízy, licencemi, leasingy, dealery si vyžaduje od čím dál většího počtu pracovníku čím dál větší úsilí, aby se podnikání udrželo pohromadě. A tím víc pracovních úkonů a pracovního času se promrhá na neproduktivní činnosti.

A tak začali všelijací chytráci koumat – pod vlivem mudrců Římského klubu - jak to zvrátit. Až jednoho dne na jakési katedře managementu na jakési zapadlé americké univerzitě jakýsi šprýmař vymyslel manažerský systém, kterému se říká KISS. To jednak znamená polibek, ale možná i polibte nám šos. Jinak je to zkratka znamenající keep it simple, stupid, čili dělej to jednoduše, vole.

“Jestliže přestanete ostříhávat, všechno se vám časem zašmodrchá v maglajs,” řekl jeden profesor, ve volných chvílích zahrádkář. “Podniky, které se nechají unést komplexním plánováním, marketingem, kontrolou, personálními a strategickými procesy, se zatěžují zbytečnými výdaji a složitostmi, které ochromují jejich konkurenceschopnost a mohou nakonec ohrozit jejich samotné přežití,” řekl trochu odborněji, aby se to dalo citovat v příručkách, jiný profesor. Třetí profesor zaznamenal, že složitost vzniká poznenáhlu, v přijatelných a nenápadných dávkách, na které si stačíme zvykat, až najednou nám to poslední stéblo zlomí hřbet. Čtvrtý dodal, že jednoduchost je potřeba hlídat obzvlášť v dobách prudkého rozmachu podniku. A pátý odhadl, že složitost vytváří nadbytečné nerentabilní náklady, které se nedají snadno propočítat, dokonce ani nějakou dobu zpozorovat.

Různé podniky se mezitím pustily do ostříhávání a zjednodušování. Americká textilka Gore svoje podnikání zorganizovala na způsob vesnic. Rozdělila se na filiálky – ve stylu rodinných firem – o počtu nanejvýš 200 pracovníků a vytvořila v nich prostředí, kde každý každého zná a ví, co dělá a jak. Americká aerolinka Southwest Airlines létá se sérií letadel jednoho jediného typu, která hromadným nákupem dostala se slevou. Taky létá na linkách maximálně dvouhodinových, v časté frekvenci. Žádné jídlo a pití nepodává, dvě hodiny každý vydrží, lety prodává jen po internetu a e-mailové potvrzení s referenčním číslem je vaše letenka. Dokázala prudce snížit ceny a zároveň zvýšit zisky. V Evropě to už po ní přebralo pár malých soukromých aerolinií jako Go, Easyjet, nebo Ryan Air, které létají z londýnského Stansteadu.

Německé supermarkety Aldi zjednodušily sortiment tak, že od každého druhu zboží mají omezený výběr značek, které nakupují ve velkém a se slevou. Nepřijímají kreditní karty, které by je okrádaly o procenta z tržby. Tak se jim daří prodávat levněji a vydělávat víc.

Podniky, které zavedly manažerské schéma KISS, mají prý šťastnější zaměstnance, kteří si z jednoduchých firemních příruček mohou za pár minut nastudovat, co potřebují znát. Zbytek času mohou trávit něčím užitečným a rentabilním. Pracovat lépe, pracovat radostněji, jít zavčas domů a netrápit se v bezesných nocích strachem o místo, pocity neschopnosti, ztracenosti, beznaděje a méněcennosti. Kissem proti stressu. Pryč se stressem, vzhůru s kissem. Či jak už by se nejlíp překládalo down with stress, up with kiss. A že vás nikdy nenapadlo, jak je business sexy?

(www.AAAWebPages.cz)