Červen 2003

Zakuklenci z Eko-komu.

MARTIN POKORNÝ

Zakuklenci z Eko-komu. Podnikatele čeká střet s milionovými pokutami a monopolem Pána obalů

Ke stolku v kavárně v centru Prahy usedá menší dlouhovlasý třicátník, z tašky vytahuje objemné desky a říká: “Máte to tady, ale nikdo se nesmí dovědět mé jméno a že jsem vám to ukázal já.” Pak pečlivě začerňuje údaje o své osobě na předávaných dokumentech.

Miroslav Králík – říkejme mu tak – je drobný podnikatel ze středních Čech. Poslední rok svého života tráví zvláštním způsobem: snaží se dozvědět, jestli mu tím, že balí své zboží do sáčku či do skleněných lahviček, nehrozí mnohamilionová pokuta. I když na to věnoval obrovské množství času, ptal se na ministerstvech, a dokonce si zaplatil právní rozbor oficiálních dokumentů, přesnou odpověď nedostal. Naopak se před ním objevila řada dalších pastí. Pan Králík je jedním z mnoha desítek tisíc podnikatelů, na které od loňska dopadá nový zákon o obalech a kteří – i když to většina z nich vůbec netuší – jsou obklíčeni hrozbou likvidačních pokut.

Já nic, já výrobce

Zákon o obalech je na první pohled velice potřebný. Řeší, jak nakládat s obaly, aby se v přírodě nehromadily hory mikrotenových sáčků, PET lahví či kelímků od jogurtů. Dal by se shrnout stručně takto: každý, kdo uvede obal na trh, musí zajistit nejen to, aby byl co nejmenší a neškodil životnímu prostředí, ale také jeho budoucí likvidaci. A zde přichází první chyták: co je obal a kdo je jeho výrobce?

“Nakupuji od svých dodavatelů například skleničky, do kterých nalévám mimo jiné med. A tím podle ministerského výnosu z toho skla dělám obal. Proto za něj podle zákona musím ručit – že nebude obsahovat těžké kovy či že jeho objem nebude nepřiměřeně velký. Ale já přitom ty lahve nevyrábím a nic z toho nemůžu ovlivnit,” říká pan Králík.

Skutečně: zákon z nepochopitelných důvodů místo výrobce používá důsledně pojmy “ten, kdo uvede obal na trh” a “ten, kdo uvede obal do oběhu”. A ministerstvo průmyslu jako na běžícím pásu vydává výrobcům obalů potvrzení, že nedělají žádné obaly, ale prostě normální zboží. “Máme výrok ministerstva průmyslu, že naše výrobky nejsou obalem,” potvrzuje suše Dušan Ottis z firmy Stölzle Union, která vyrábí skleněné lahve a dózy pro farmaceutický a kosmetický průmysl. “Obal” z nich – ve výkladu ministerstva – udělá až ten, kdo je naplní obsahem. Aby se tedy vyhnul možnosti desetimilionové pokuty, měl by pan Králík u každého obalu, který používá, pro jistotu nechat udělat rozbor.

Já, ty, on… Eko-kom

Dohled nad správnou likvidací obalů svěřil stát jediné firmě Eko-kom (viz rámeček). Nejrůznějšími bariérami jí také poskytl monopol a ona svého postavení náležitě využívá. Každý podnikatel jí totiž například musí zaplatit každoroční registrační poplatek tři tisíce korun. Kromě tohoto poplatku Eko-kom inkasuje od firem peníze za každý kilogram obalu, který vyprodukují (jen pro příklad: kilo plastu dvě koruny, papír korunu a sklo padesátník) a vybrané peníze, celkem zhruba půl miliardy korun, pak zase po odečtení nákladů přerozděluje obcím, na které tak povinnost postarat se o odpad přenesl. Pokud si jeden obal postupně předá víc firem, tak se musí dohodnout, která z nich musí poplatek platit – zaregistrovány však musí být všechny.

Že to není planá hrozba, dobře ilustruje případ firmy LeoCzech z Mělnicka – a ukazuje i, jak stát nahání Eko-komu zákazníky. Loni počátkem října totiž dovezla do republiky kamion papíru, který byl určen pro zpracování v celulózce v Přibyslavicích. Běžný převoz zboží, jakých firma provedla již stovky, se však nečekaně zkomplikoval: celníci kamion odmítli pustit přes hranice. Důvod? Balíky slisovaného papíru byly převázány drátem, který byl ovšem již podle celníků obalem, a na firmu se proto vztahuje povinná registrace u Eko-komu. “Měli jsme na výběr: nechat tam ten kamion stát a čekat několik měsíců na vyjádření ministerstva průmyslu, zda je drát obal. Anebo se zaregistrovat a zaplatit Eko-komu za likvidaci drátu, který přitom sami odevzdáváme do sběrných surovin,” říká jednatelka společnosti LeoCzech Zdeňka Brožková. Firma zaplatila. A podobných příběhů se od poloviny loňského roku odehrály na českých hranicích stovky.

Od poplatku k Poplatku a zase zpět

Ale ani ten, kdo smlouvu s Eko-komem podepíše, nemá vyhráno. Okamžitě ho totiž obestře pavučina dalších hrozeb a obrovských pokut. Smlouva je například důvěrná, a pokud ji klient ukáže komukoli jinému než svému právníkovi, daňovému poradci a úředníkovi vybavenému mlčenlivostí (tedy třeba novináři), může jej Eko-kom potrestat až třicetitisícovou pokutou. Každého čtvrt roku musí také klient – bez ohledu na množství obalů, které mu projde rukama – předkládat hromadu pečlivě vyplněných tabulek, co s jakým obalem udělal. Opozdí-li se, opět drakonický postih: 500 korun za každý den. Klienti musí také strpět kontroly, které mají například nárok na vstup do všech prostor podniku. Pokud přitom kontrolor odhalí jakékoli porušení či zanedbání, platí firma náklady kontroly, které Eko-kom již předem vyčíslil na 80 tisíc korun. “Jakmile ceknu, že se mi něco nelíbí, mám tady kontrolu, která, když bude chtít, tak vždy něco najde,” říká pan Králík (to je také hlavní důvod, proč se bojí říci své jméno). A přijít k pokutě je opravdu jednoduché: například stačí jen špatně vyplnit dotazník – a jak to má zvládnout obyčejný živnostník, když ani samo ministerstvo průmyslu mnohdy neví, do jaké kategorie který obal patří, a vydat rozhodnutí mu trvá měsíce. (Pro ilustraci, v jak složitém prostředí a jazyce se klient Eko-komu pohybuje, přitom stačí ocitovat jakoukoli pasáž ze samotné smlouvy. Například: “V případě, že dojde ke zvýšení nebo snížení evidenčního poplatku podle §30 zákona o obalech – dále jen ,evidenční poplatek‘ – zvyšuje se (v případě jeho zvýšení) nebo snižuje se (v případě jeho snížení) i výše Poplatku a to o rozdíl mezi výší evidenčního poplatku před zvýšením/snížením a po zvýšení/snížení; změna Poplatku platí poprvé v tom kalendářním roce, pro který byl evidenční poplatek změněn.”)

Celý systém tak nahrává korupci: v pastech nejasností může kontrolor kdykoli najít důvod k vysoké pokutě a firma mu ještě ráda zaplatí za shovívavost. Ředitel Eko-komu Zbyněk Kozel však systém pokut obhajuje. “Jak jinak zajistíte, aby všichni ten zákon důsledně plnili a poskytovali správné informace?” Zní to logicky, jen kdyby důvody trestů nebyly tak absurdní a gumové, jako je například smluvní pasáž o užívání známky “Zelený bod”.

Každý podnikatel má povinnost na obal označit, jak se o něj postaral. Eko-kom mu pro tyto účely propůjčuje svoji ochrannou značku Zelený bod – zelená a bílá šipka v kolečku. Pro ten účel klientům také ve smlouvě nabízí čtyři závazné typy barevných odstínů značky a mezi řečí jej informuje, že nejmenší povolená velikost zeleného bodu je přesně šest milimetrů. O pět stránek dál je pak zasunuta hrozba, že za “užívání známky Zelený bod v rozporu s obsahem této smlouvy je firma Eko-kom oprávněna vyúčtovat klientovi smluvní pokutu ve výši jeden milion korun za každý jednotlivý případ”. Otázku, proč má nad podnikateli viset hrozba milionových pokut jenom za to, že pravdivou informaci “jsem slušný člověk” oznámí o milimetr menším nápisem, ředitel Kozel zahrává do autu. “My jim ji nenutíme, vždyť ji přece nemusí používat.”

(V RÁMEČKU)

Buď připraven – na monopol

V polovině devadesátých let začala Evropa přijímat zákony chránící životní prostředí (například v Německu bylo stanoveno, že tři čtvrtiny nápojů musí výrobci na trh dodávat ve vratných lahvích). Některé nadnárodní firmy se proto i s výrobními linkami přesunuly do Čech a iniciovaly vznik firmy zabývající se likvidací obalů. Zrodila se idea Eko-komu. “Uvědomovali jsme si, že i zde se budou muset řešit problémy s obaly, a chtěli jsme se na to připravit,” říká ředitel Eko-komu (a předtím ředitel pro vnější vztahy ve firmě Coca-Cola) Zbyněk Kozel.

Když loni začal zákon o obalech platit, získal Eko- -kom jako jediná firma v zemi od ministerstva životního prostředí licenci na výběr poplatků za likvidaci obalů. “Bylo to logické. Už na to byli připraveni,” říká náměstek ministra životního prostředí a hlavní autor zákona Petr Petržílek.

Proč ale firmy sdružené do Eko-komu (mimo jiné i Pepsi, Unilever, Henkel či Tetra-Pack) například tolik usilovaly tento trh ovládnout a věnovaly na to zhruba dvě stě milionů korun? Navíc když zákon neumožňuje akcionářům z Eko-komu odčerpávat zisk? V odpovědi existuje několik vážných podezření: kromě toho, že se firmy mohou dostat k důvěrným údajům o svých konkurentech, vyslovují někteří výrobci obalů podezření, že Eko-kom přelévá peníze mezi komoditami a tím poškozuje své konkurenty. Jinými slovy: producenti skla (kteří nejsou mezi akcionáři Eko-komu zastoupeni) si stěžují, že musí odvádět více peněz, než jsou náklady na recyklaci skla – a z těchto peněz se dotuje likvidace plastu. (Zda je to pravda, nyní šetří ministerstvo.)

A do třetice: mohou úspěšněji lobbovat, aby se zmírnily povinnosti výrobců – zejména aby jim pomaleji naskakovaly limity, kolik procent obalů musí být recyklováno. Zatímco nyní se má v Česku v průměru recyklovat 25 procent obalů, za tři roky to má být 45 procent. V komoditách jsou ale propastné rozdíly: zatímco u plastu je to nyní 10 procent a tento podíl by měl do konce roku 2005 vzrůst na 15 procent, u skla je to nyní 32 procent a za tři roky 80 procent. Čísla z okolních států jsou přitom jako z jiné planety. Jeden příklad za všechny: v Německu má tamní protějšek Eko-komu – Deutsches Dual System – recyklovat 60 procent plastu, ale ve skutečnosti již přesahuje 90%ní hranici.

(Respekt)