Červen 2003

Tragédie, na kterou všichni zapomněli.

Luděk Navara

Proslulý zinscenovaný proces v Babicích nebyl jediný, před 50 lety účtovali komunisté s "kulaky" i v Olešnici

Bylo to nejpodivnější představení, jaké se kdy v sokolovně v Olešnici na Blanensku odehrálo. Lístky byly sice zdarma, ale jen pro pozvané - především komunisty, představitele místního národního výboru, Dostalo se však i na místní. Šokovaní obyvatelé městečka pak jen přihlíželi, jak se deset jejich sousedů a známých přiznává k vlastizradě, k pokusům rozvrátit lidově demokratické zřízení, a dokonce k podněcování k vraždě. Tresty za zločiny vykonstruované Státní bezpečností byly tvrdé.

Tento proces nám znovu potvrdil a odhalil, jakým nebezpečným nepřítelem je kulak, začal číst odůvodnění verdiktu předseda soudu. Ještě předtím si všichni vyslechli verdikt soudu. Devět vybraných sedláků (kulaků) dostalo mnohaleté tresty vězení a jeden trest smrti. Nejmírnější bylo pět let vězení. Postižení přišli o majetek a jejich rodiny byly vyhnány z domova. Odsouzen k smrti byl se sedláky i údajný americký agent, který celou akci vyprovokoval a pak sedláky podle potřeb StB udával. Tragédie v olešnické sokolovně z roku 1953 zůstala ostatně opředena tajemstvím dodnes. S jedinou výjimkou se nikdo z desítky odsouzených nedožil rehabilitace (ta přišla až po jejich smrti). Nikdo také přesně nezjistil, kdo všechno je odpovědný za akci, která postrašila celý kraj. O potrestání viníků nemluvě. Odsouzení se s označením kriminálníků potýkali celý život. Rodiny obětí měly smůlu také v posledních letech. O obdobné tragédii, která zasáhla okolí obce Babice na Třebíčsku, se dodnes mluví a píše, o nich takřka ani slovo. Akce byly přitom připraveny podle stejného scénáře komunistické tajné policie. Jen počty obětí v Babicích byly mnohem vyšší. O tragických osudech sedláků z tamního kraje přitom natočil v roce 1968 Vojtěch Jasný dnes už legendární film Všichni dobří rodáci. Film ovšem brzy po svém vzniku putoval do trezoru a zůstal tam až do pádu komunismu. Nefilmovalo se přímo v Olešnici, ale v nedalekém Bystrém. "Nebyl to příběh konkrétních lidí. Ale fakt je, že když se mnozí vrátili domů z kriminálů těsně před uvedením filmu, tak se v něm najednou našli," říká olešnický starosta Zdeněk Peša. Řada lidí z okolí ve filmu hrála komparz. "Poznávali tu situaci. Vyvolávalo to v nich otázky, ale ani ten film na ně nedal odpověď," říká Peša.

Smutný příběh

V roce 1993 se rozhodl sepsat své životní osudy jeden z postižených sedláků - Alois Šafařík. Původně dostal 19 let a trest doživotního vyhnání z domova za to, že prý chtěl tisknout protistátní letáky a poslouchal zahraniční rozhlas (z obojího ho usvědčil agent-provokatér jako jediný svědek). Když se vrátil z vězení, začal pátrat, kdo a proč vlastně proces zorganizoval, a sehnal dost důkazů, že proces byl zinscenován. Své svědectví však už po pádu komunismu v roce 1989 sepsat nestihl, v roce 1993 zemřel a sešit, do něhož začal psát své poznámky, zůstal z větší části prázdný. Po Šafaříkovi se pustil do pátrání další rodák z Olešnicka - Josef Novotný. Ten našel v archivu tento pozoruhodný dokument: "V Brněnském kraji, zvláště v okrese boskovickém a bystřickém, obzvláště kolem prostoru Olešnice, kde nikdy nebyl průmysl, proletariát ovlivňovali reakčně římskokatoličtí duchovní a reakčně zaměření funkcionáři strany lidové, rekrutující se z řad kulaků. Tito po vítězství našeho pracujícího lidu v únoru 1948 vystupňovali svou nenávist k lidově demokratickému zřízení a pokračovali v ilegální činnosti proti socializaci vesnice," psali příslušníci krajské Státní bezpečnosti v Brně na začátku padesátých let. Ve skutečnosti to bylo tak, že při volbách v osudovém roce 1948 (kdy se komunisté převratem zmocnili vlády) odmítli obyvatelé vesničky Křtěnov na Olešnicku volit jednotnou kandidátku Národní fronty. Nevyplatilo se jim to. Později byli v procesu v olešnické sokolovně tři z odsouzených právě z Křtěnova. Náhoda? Ostatně celý kraj byl silně nábožensky založen. Místní evangelíci uchránili svou víru přes celé pobělohorské období temna. Komunisté měli dost důvodů je postrašit.

Bezzubý Pepek

Bývalý partyzán Josef Matouš neměl mezi lidmi dobrou pověst. Místní mu říkali Bezzubý Pepek. Když byl ještě členem partyzánské skupiny Jermak, přivykl prý trochu nevázanému partyzánskému životu a byl zvyklý si brát, kde viděl příležitost. "U nás chtěl krást, ale vzbudil babičku, tak utekl. Bylo to kolem roku 1946," vzpomíná Viktor Šafařík, příbuzný zemřelého a odsouzeného Aloise Šafaříka. Komunisté potřebovali někoho, kdo by chodil mezi místními sedláky, provokoval je k protistátní činnosti, jako to dělal proslulý agent Malý v Babicích na Třebíčsku. Pepek se k tomu hodil báječně, i když původně chtěla tajná bezpečnost zverbovat jiného partyzána: Štefana Kaňku. Ten odmítl, a tak zkusili Bezzubého Pepka. Náhoda jim přála. Byl zrovna ve vězení. Nebylo těžké ho přemluvit. Pustili ho dřív a poslali na Olešnicko. Bezzubý Pepek si začal říkat "Západní agent Karel". Netušil, že až na to přijde, komunisté ho oběsí i s těmi, které udával. "Byla to hrozná situace, tušili jsme, že se tady něco děje. Ale k nám nešel, věděl, že ho známe," říká Šafařík. "Západní agent Karel" tak chodil od chalupy k chalupě, jednou si chtěl půjčit lopatu, aby si mohl vykopat partyzánský bunkr, jindy zase chtěl bílou látku, aby se mohl skrýt na sněhu. Také chtěl ukrýt zbraně. Prý jich měl velké množství, dokonce i nové. Kdo mu vyhověl, nebo třeba jen poskytl přístřeší, měl smůlu. "Západní agent Karel" ho později udal.

Střelba na komunistu

Podobně jako zatýkání v Babicích na Třebíčsku vyvrcholila i akce v Olešnici útokem na příslušníka komunistické strany. Odehrálo se to v nedalekých Kunicích. Podle svědků se to seběhlo takto: Bezzubý Pepek seděl v hospodě, před sebou měl hromadu peněz a ty měl zatíženy pistolí. Bylo to v neděli po svátku Božího těla 15. června 1952. "Večer jsem s tatínkem poklízela dobytek, a slyším na dědině střelbu. Šla jsem se tam podívat," vyprávěla později panu Novotnému Zdena Pařízková z Kunic. Postřelený byl místní komunista Josef Šafránek. Zavezli ho do nemocnice a za pár týdnů byl zpátky. A "Západní agent Karel" zmizel, odešel na Gottwaldovsko (tak komunisté označovali Zlínsko) organizovat prý protistátní činnost mezi tamními kulaky. Nic se nedělo. Až 8. února 1953, kdy začalo zatýkání. "Museli jsme se každý postavit do kouta, pět estébáků nás hlídalo, a přitom nám přeházeli chalupu vzhůru nohama. Na skříni našli starou zabalenou pušku, která s agentem Karlem neměla nic společného. Vzali ji a sepsali o tom krátký zápis. Otci řekli, ať se oblékne, že půjde s nimi. Nasadili mu pouta a musel s nimi nasednout do auta, které už na něho čekalo. Před chalupou stálo několik ozbrojenců, kteří naši chalupu střežili," vzpomíná syn jednoho ze zatčených. Brzy po zatčení začaly výslechy. Byly samozřejmě brutální - zatčení museli být připraveni k doznání k vlastizradě. "Sedmý den při výslechu jsem se znovu nepřiznal, tak si vyšetřovatel na mne nějakým smluveným znamením pozval další dva a společně mne začali bít. Přitom mi ještě tloukli hlavou o skříň a potom o zeď, až jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, vyšetřování pokračovalo, a já se znovu nepřiznal k tomu, co jsem neudělal. Tak mne vsadili do korekce. K jídlu bylo jedenkrát za den kousíček chleba a studená voda. Když mne odtud za tři dny vytáhli, těžko jsem odhadoval, jak dlouho jsem tam byl, byl jsem fyzicky úplně zničený, a psychicky jsem na tom byl ještě hůř. Potom mně dali trochu najíst. Mám za to, že mně do jídla něco dali. Byl jsem úplně hotový, zlomený, a můj spoluvězeň, jak mne uviděl, povídá: podepiš jim to..." vyprávěl František Šafařík. Jeho svědectví, stejně jako řadu dalších, později zaznamenal Josef Novotný.

Soud

Soud s největšími zločinci se konal 17.-19. dubna. "Náhodou" to vyšlo na pátek, sobotu a neděli. Když přivezli vězně, měli na očích klapky, takže je dozorci vedli za rukávy. Tribunálu předsedal soudce nechvalně proslulý už z "babického procesu" - Jaroslav Demczak, který vystudoval práva na Karlově univerzitě za jediný rok. Přiznali se samozřejmě všichni. I ti, kterým hrozil trest smrti. Ten nakonec dostali dva obvinění: Matouš, tedy "západní agent Karel", a Josef Krejčí, který prý Matouše navedl ke střelbě na komunistu. Ostatní dostali vysoké tresty. Obecenstvo bylo zaraženo: "Ten, kdo měl možnost se na lavici obžalovaných podívat zblízka, si všiml toho, jak bídně tito lidé vypadali a jak špatně zněl jejich hlas, když mluvili. Dokonce František Šafařík měl na obličeji šrámy," psal Josef Novotný. Mnozí si proces nedovedli vysvětlit až do doby, než se začali vracet odsouzení z lágrů a vyprávěli. První se vrátil v roce 1956. Většina se však na svobodu dostala až v šedesátých letech.

(MfD)