Červen 2003

Kavan na Stanfordské univerzitě

Irena Tichá

Minulý týden nám kamarád poslal e-mail, že 29. dubna 2003 na Stanfordské univerzitě, katedře východoevropských studií, bude mít projev Jan Kavan. Ten Jan Kavan, který je předsedou Valného shromáždění OSN (zde známé pod zkratkou UN – United Nothing) a velice kontroverzní osoba. Nedalo mi to, abych se tam nedošla podívat a když už tam půjdu, tak přece ne s prázdnou. Vytiskla jsem si o Mr. Kavanovi jeho minulost a nadělala 100 kopií k rozdání. V duchu jsem doufala, zda mi to bude stačit, přece jen když tu byl Havel, sešlo se plno lidí.

Přijeli jsme na univerzitu a jako obvykle žádné místo k parkování. Kamarád mě vysadil a jel někam zaparkovat. Našla jsem budovu číslo 40. Uvnitř pobíhala paní středního věku a ta mi ukázala, kdeže se to bude Mr. Kavan projevovat. Místnost to byla malinká, bylo tam 20 židlí a čtyři lidi. Za 10 minut to má začít!? Zeptala jsem se tedy těch tří studentů a jednoho starého pána, jestli si chtějí něco přečíst o Mr. Kavanovi. Chtěli! A všichni! Pak se začali trousit další posluchači. Každého jsem se slušně zeptala, každý měl zájem. Za pár chvil byla místnost plná. Sedělo tam 10 studentů ve vytahaných svetrech, pět česky vypadajících důchodců, dvě starší paní, jeden elegantně vypadající pár a muž středního věku. Ten si ode mne kopii vzal, kouknul se na ní, zmačkal papír do koule a znechuceně mi ji předal. S úsměvem jsem ji převzala a řekla, že respektuji jeho názor. Starý pán na židli vedle se mne zeptal, jestli jsem Češka. Kývla jsem a odpověděla, že jsem z Česka utekla ještě před “sametovou“ revolucí. Pán se usmál a česky řekl, že utekl už v 49., česky si ještě pamatuje a jestli může dostat ještě jeden papír, že ho pošle domů.

Přicházel další člověk a tak jsem mu nabídla kopii. Viděla to však ta paní, co mě uvedla. Vylítla, jak když do ní píchne, vyštěkla na mne, co to vlastně rozdávám a vytrhla mi kopii z ruky. Řekla jsem, že rozdávám životopis Mr. Kavana. Přečetla si rychle prvních pár řádek a vykřikla, že to je propaganda! Vběhla do místnosti a informovala posluchače, že ta ženská (to jako já) rozdává negativní informace o Mr. Kavanovi a aby jí posluchači dali rozdané kopie. Zatajil se mi dech, protože to byly jen dvě ruce a dvě kopie z asi 25 rozdaných, které vrátily to zajímavé čtení.

Dáma se pak obrátila na mne a vztekle mě požádala, at’ okamžitě opustím budovu, nebo zavolá policii. Hodně nahlas jsem se zeptala, jestli jsem pořád ještě v Americe, protože tam platí svoboda slova a projevu. Musím podotknout, že jsem tomu ani moc nevěřila, protože zdi byly oblepeny obrázky z Moskvy a celé prostředí připomínalo rudý koutek. Paní vyštěkla, ať si to jdu rozdávat před budovu, nebo mne nechá vyvést a že mne tam už nechce vidět.

Stála jsem tedy venku přede dveřmi a obdarovala dalšího člověka. Ta “milá” paní stála u dveří v budově a snažila se to přicházejícím posluchačům sebrat se slovy, že to jsou vymyšlené, negativní informace a propaganda.

Přiblížila se skupinka lidí, kteří vypadali úplně jinak. Všichni měli tmavošedé až tmavomodré obleky, páni bílé košile, dámy ověšené zlatem . Všichni nechutně žoviální — Mr. Kavan a jeho smečka. Těm jsem kopii raději nenabízela.

Za chvíli přišel kamarád, kterému se konečně podařilo zaparkovat. Vysvětlila jsem mu, že tam dovnitř s ním už nemohu, že počkám venku, bude mi to vyprávět cestou domů. Poslední posluchačka přifrčela na kole, třicátou kopii jsem jí nabídla se slovy, že rozdávám negativní informace o Mr. Kavanovi, ona se usmála a řekla, že si je ráda přečte.

Seděla jsem pak na nádvoří univerzity a pozorovala, jak ze dveří každou chvilku vyběhl někdo z Kavanovy skupinky. Všichni mluvili do mobilů se sluchátkem, tvářili se děsně důležitě a po mně házeli zlé pohledy.

Ani nevadilo, že kamarád uprostřed projevu odešel, protože před ním se vytratilo už pár dalších lidí, které Kavanův projev určitě moc zajímal. Jelikož jsem ženská zvědavá, hned jsem na kamaráda vypálila otázku, co že tam ten úspěšný český muž říkal. No, jistěže nemluvil o sobě, ale o OSN. Takže jsem vlastně o nic nepřišla. Otázky si prý položit nechal, vybíral si na ně lidi staré, kterým to dlouho trvá se vymáčknout a ty, kteří vypadali jako bezdomovci, od kterých se dá očekávat, že nepoloží otázku na tělo. A protože kamarád nevypadal ani jako bezdomovec, ani není starý a dalo se čekat, že jeho otázky by mohly být zavádějící jiným směrem, než si Mr. Kavan představoval, nebyl tudíž vybrán a neměl šanci se nic zeptat.

Jednu z prvních otázek položila nějaká silně levicová soudružka a ptala se, jak to, že si Spojené státy dovolí ignorovat OSN a zbaví Iráčany komunistického diktátora (to o tom zbavení neřekla, řekla „začnou válku proti Iráku“). Kavan prý jen pokrčil rameny a něco zamumlal ve smyslu, že OSN nemá kontrolu přes všechno. Asi by se mu těžko vysvětlovalo, že američtí daňoví poplatníci se podílí plnou čtvrtinou (2,4 miliardy dolarů) na rozpočtu byrokracie OSN a platí dalších 1,4 miliardy dolarů na různé programy OSN, nemluvě o nefinančním podílu jako je udržování vojsk a humanitární pomoci v různých zemích světa, dále ještě 13,3 miliardy dolarů v přímé finanční pomoci jednotlivým státům. Těžko by se mu vysvětlovalo, že celková částka dělá dohromady více než podíl všech zbylých 177 členů OSN.

Nakonec to ale vlastně byla velmi úspěšná akce. Podařilo se mi předat informace každému účastníkovi, pouze tři z třiceti pohrdli pravdou. Jen by mne zajímalo jestli Mr. Kavan, předseda to Valné shromáždění OSN, taktéž považuje za úspěšné, když zaplnil malou místnost celými třiceti posluchači!