Červen 2003

Kontinuita

Přemysl Vachalovský

Před třiatřiceti lety se obětoval Jan Palach, který se svým velkým a tragickým činem snažil vyburcovat společnost z letargie. Jan mne svým činem z letargie skutečně vytrhl. Sbalil jsem několik vypůjčených spacáků a dva stany, taky vypůjčené, a společně s dalšími studenty jsem zahájil hladovku u rampy Národního muzea. Mezi desítkami tisíc sympatizantů, kteří nám tehdy denně chodili k rampě vyjádřit podporu, nechyběla ani má matka s mojí osmiměsíční dcerou. Také tam nechyběl jeden studentík, který si do Prahy odskočil z Londýna, kde právě studoval. Ten nám však na rozdíl od ostatních sympatie a podporu neprojevoval, naopak nás jako představitel mezinárodního svazu studentstva žádal, abychom hladovku ukončili. Shodou okolností se jeho podoba i jméno shoduje s podobou a jménem osoby, o níž jsem s přítelem Johnem Bokem zpracoval publikaci “Kato-Příběh opravdového člověka”.

Několik měsíců po sebeobětování dalšího Jana, shodou okolností našeho kolegy z hladovky, započal systém s postupným zúčtováváním s protirežimními aktivisty. Nezopakovával chyby padesátých let, jeho likvidační praktiky si s nimi však nikterak nezadaly. Na podzim se ve všech denících objevila zpráva, podle níž byl jeden z účastníků, Přemysl V., odsouzen za kriminální delikt. Oním Přemyslem V. jsem byl já a oním kriminálním deliktem byla sedmikilometrová jízda podnikovým automobilem s neúplně vyplněným příkazem k jízdě. “Kriminální” delikt byl oceněn, k nelibosti prokurátora, který navrhoval tříletý nepodmíněný trest, pouze peněžitým trestem (500 Kčs). Odsouzený kriminálník nemůže vykonávat funkci stavbyvedoucího v telekomunikačním podniku, ani si studiem na vysoké škole zvyšovat kvalifikaci. Obojí mne bylo šetrně oznámeno a následně i zrealizováno.

Po dvaceti letech, téměř na den přesně, jsem byl na téměř shodném místě při výroční vzpomínkové akci opět zadržen. Účast na nepovolené nedělní demonstraci, která přerostla v rozsáhlé, několikadenní protestní akce, označované poté jako palachiáda, měla navlas shodné následky, jako účast při hladovce v lednu 1969. Opět peněžitý trest (500 Kčs) a vyhazov ze zaměstnání. O ten se velkou měrou zasloužil náčelník Obvodní správy SNB Praha 1, který jako člen tzv. Štěpánova štábu velel příslušníkům VB, StB a Lidových milic, masakrujících demonstranty a náhodné kolemjdoucí v horní části Václavského náměstí. Do jeho pravomoci a tím i odpovědnosti spadal také známý “Dvoreček” ve Školské, kde byli zadržení demonstranti nelidsky mláceni a ponižováni. Pečlivý ochránce socialistických pořádků napsal mému tehdejšímu pracovišti dopis v němž upozornil na aktivity, kvůli nimž jsem byl zajištěn a několik dní zadržován. V závěru dopisu doporučil, aby se mnou byl ukončen pracovní poměr. Co na tom, že jsem v podniku pracoval více jak deset let. Co na tom, že jsem se staral o tři nezletilé dcery. Na dlažbu s ním!

Uplynulo dalších deset let a já po třiceti letech zase stanul v soudní síni. Z úst státního zástupce jsem na moji adresu vyslechl následující větu: “Obžalovaný byl v minulosti odsouzen pro kriminální delikt. Od jeho spáchání však uplynula delší doba, proto je na něj nutno hledět jako na netrestaného”. Oním kriminálním deliktem byla výše zmíněná jízda bez řádně vyplněných dokladů, ohodnocená v říjnu 1969 peněžitým trestem podle § 133 trestního řádu. To však státní zástupce v soudní síni, zaplněné převážně novináři, již neřekl. Byl jsem prostě odsouzen a je úplně jedno zda za vraždu, loupež, podvod nebo krádež. Kuriózní je, že paragraf, na základě nějž jsem byl v roce 1969 odsouzen, byl jako protiústavní zrušen již v osmdesátých letech, tedy ještě v době hluboké totality. Proč to však rozvádět? V rámci kontinuity totalitního předlistopadového a rádoby demokratizačního polistopadového právního systému se právě v mém případě hodilo připomenout, že před soudem stojí pravomocně odsouzený zločinec.

Tímto jsem se dostal k titulkem avízované kontinuitě před- a polistopadového práva. Ona tolik diskutovaná a kritizovaná kontinuita má stejně jako mnoho dalších polistopadových absurdit více tváří. Jako názorný příklad může posloužit příběh, který jsem se pokusil stručně popsat. Do nové polistopadové éry, o jejíž nastartování jsem se svými více jak dvacetiletými aktivitami malinkým dílečkem zasloužil, jsem díky kontinuitě vstoupil s cejchem zločince. Oproti tomu protagonisté zločinných totalitních praktik, kteří se do poslední chvíle snažili zabránit jakýmkoliv demokratizačním procesům, vstoupili do nového společenského systému jako bezúhonní občané. Měl jsem to štěstí, že jsem se stal přímým účastníkem a zároveň i obětí jedné z nejkurióznějších a nejabsurdnějších událostí. V jednom ze soudních řízení, při němž jsem byl v roli obžalovaného, zastupoval stát jako městský státní zástupce právě onen výše zmíněný náčelník, který velel příslušníkům VB, StB a LM při jejich krvavém a nelidském řádění v průběhu palachiády. Myslím si, že právě tato událost dokonale ilustruje zrůdnost sametové demokratůry a její tragikomickou právní kontinuitu s totalitním systémem.

(www.AAAWebPages.cz)