Červenec 2003

O věcech důležitých

Vladimír Cícha

Úvodem této krátké laické úvahy budiž konstatování autora o relativním významu věcí a jevů. Co má pro jednoho význam značný, je pro jiného vcelku nepodstatné. A je pravděpodobné, že jedinému, komu bude tato úvaha užitečná, bude autor sám. Neboť je známo, že když člověk o svých starostech nebo zklamáních informuje druhého nebo druhé, jsou pojednou nějak menší, jako by část jejich váhy přešla na bedra toho druhého.

Svoboda a demokracie, alespoň teoretická možnost dělat v životě co jednoho baví a co více či méně umí, možnost zařídit si život podle svých schopností a naturelu, stejně jako šikanování a obludnost režimu totalitního, případně tzv. normalizačního, byly nám důvodem ke změně domova a klimatu, v podstatě politického.

Dlouhou dobu nalézali jsme v novém domově, v němž jsme byli přijati vpravdě velkoryse, jen drobné, sotva podstatné nedostatky. Byly ničím ve srovnání s těmi předchozími. V relativně krátké době, po jistém, pro někoho menším, pro jiného větším vynaloženém úsilí, mohli jsme dělat a živit se tím, co jsme uměli, co jsme dělat chtěli, ač, pravda, pro některé profese byla cesta k uznání odbornosti značně náročná. Avšak, po zdolání obtíží se odměna dostavila.

Zdálo se nám tenkrát, ba byli jsme si bezmála jisti, před více než třiceti lety, že ta část světa, kterou jsme zvolili za svůj nový domov, prosperuje a vše v ní funguje jako v dobrých hodinkách. A ono tomu tak, myslím, skutečně bylo.

Kanadská zdravotní péče byla na vysoké úrovni a prakticky pro občana zdarma, vztahy zaměstnavatele a zaměstnance trvalého rázu (pokud přijetí zaměstnance se záhy neukázalo omylem), podvody a skandály na místech, k nimž obyčejný člověk měl by vzhlížet s úctou a nadějí, byly výjimkou.

Osobně si dosud, chválabohu, nemám nač stěžovat. Přesto ale pozoruji dění kolem sebe, osudy známých a přátel a tu se mi nejednou zdá, že skutečný pokrok byl za oněch třicet posledních let učiněn vlastně jen v technice a technologii. Tento pokrok ale dnes, pro mnohé, neznamená zkrácení pracovní doby, více času k pěstování různých mimopracovních zájmů, aktivit, jak o tom svého času psal futurolog Alfred Toffler. Bezmála všechno je jinak, než jak on prorokoval a předvídal.

Dnes jako by všude chyběly peníze, fondy, kromě na kontech profesionálních sportovců a jiných celebrit. Chybí pro zdravotní péči, chybí pro školství, umění, chybí tolik peněz, že vláda není schopná (a hlavně nechce) ani dostát slibu zrušení kdysi dočasně zavedené daně GST. A jistě ani další vláda, pokud se dostane k moci, tak neučiní. Ano, důvod k nedostatku, neblahé změně, musí existovat. Z ekonomického hlediska v podstatě tok peněz oběma směry (vydal-přijal) by se neměl valně lišit od přírodních zákonitostí jako jsou kupř. koloběh vody v přírodě nebo zákon o zachování hmoty a energie. (Dost možná, že do redakce dojde dopis ... jemine, pane redaktore, co je to za vola, a bude se jeho pisatel tázat na mou adresu.) V samé podstatě však, při klidné a důkladné úvaze, jsou souvislosti značnější, než se na první pohled zdá.

Jenže do přírodních zákonů člověk nemůže zasahovat, snad s výjimkou ovlivňování ekologického, zatímco do průběhu hospodářství a politiky samozřejmě zasahovat může a taky se v tom ohledu činí. A právě tento lidský element je příčinou a vysvětlením, proč nemůže spolehlivě fungovat teoreticky nikoli zcela zavrženíhodný systém zvaný socialismus.

Bylo řečeno slavným státníkem, že systém kapitalistický není dokonalý, ale v současnosti je dosud systémem nejosvědčenějším.

Věřím, že to platí dodnes a že to bude platit i nadále, leda snad, že se vyvine systém nový, dokonalejší, fungující i navzdory neblahým vlastnostem člověka, které dosud proměňují ideál v horší realitu.

Nevím, jak tomu bylo v těch báječných letech našeho příchodu do Kanady. Dnes je pro zaměstnance v administrativě městské správy, vlády provinční nebo federální požehnáním být propuštěn pro neschopnost případně pro zpronevěru. Takový jedinec si věru nemůže stěžovat, neboť jeho právní ujednání se zaměstnavatelem mu zaručuje odškodnění vyplácené nejen jeden rok, ale několik let po propuštění a to nikoli v částkách zanedbatelných, ale statisícových, vyplácených, jak jinak, z daní spoluobčanů. (Vím o čem mluvím, stalo se tak v oblasti, kde bydlím, stejně jako v sousedním West Vancouveru).

Nejinak je tomu u manažerů mutual fondů nebo členů direktorálních rad akciových společností a monumentálních konglomerátů registrovaných na burze, kteří, i když udělají chybný krok v manipulaci se svěrenými penězi, ba dokonce, když taková manipulace se ukáže být nelegální, nestojí je to nic, zatímco třeba chyba chirurga má docela jiné následky.

Nedávné odhalení nechutné korupce ve vysokých kruzích, hodnostářů CEO společností značně ovlivňující chod newyorské burzy otřáslo sice důvěrou investorů, ale sotva svědomím oněch nestoudníků, kteří obrali nejen malého střádala, který na burze hledal legální možnost zmenšení daňových poplatků, ale i nejednoho ostříleného burziána, naivně věřícího v poctivost mocných. Takové nestoudné aféry a jejich odhalení (ač, myslím, že jsou jen vrcholkem ledovce) nějak nepamatuji z oněch počátečních let života v novém, kanadském, domově.

A jak se nezmínit o chybných investicích a ekonomických počinech naší demokratický zvolené vlády, jí nesplněných slibech daných v předvolebních časech, o jejím tvrdošíjném odporu změnit imigrační zákon, aby jeho současné neblahé důsledky se zmírnily (výčet konkrétních situací by zabral mnoho místa), jak o to usiluje marně opoziční strana Canadian Alliance. A když jsem nedávno četl informace našeho člena parlamentu o grantech, které vláda poskytuje na nejbizarnější studie v celkové částce více nežli značné, nijak se přitom nestarajíc o výsledky takto financovaných projektů a pofidérních aktivit (jen několik příkladů --- Chop suey and egg rolls: Chinese immigrant cuisine and the politics of identity in Canada - $27,000 pro Po Ling Smarta z calgarské university ... The woman teacher in Twentieth-Century Ontario - $223,000 pro skupinu Rebeccy Coulter ... Cross-cultural investigation of multi-source feedback - $67.000 pro Stephana Brutuse, Concordia University)

Dodavatelé a manipulátoři trhu zboží nejsou však jediní vinni poklesem hodnot v životě člověka v konzumní společnosti; je to i hamižnost a touha člověka po tom, co není, ale čím by chtěl být a čeho, jak se zdá, lze dosáhnout pomocí moderních technik, respektováním oněch tlaků trhu, pro normálně uvažujícího člověka mnohdy stupidních až k mdlobám. Mocná je v tomto směru role médií, hlavně televize, na níž je stále smutnější pohled a bída takové podívané je přímo úměrná počtu kanálů. Radost z toho snad může mít jenom ten, kdo je angažován v tvorbě těch v devastující většině stupidních reklam nebo podobně nezdařilých sitcomů.

Toto vcelku rozhořčené povídání může snad působit poněkud nesouvisle, ale nemohu se zbavit dojmu, že ona dnešní atmosféra společenská jako by přímo i nepřímo nabádala ty, kteří k tomu mají vlohy a mentální uzpůsobení, aby projevili nespokojenost s miliónem a nechali se ovládnout až chorobnou touhou po miliardě, po domech a jachtách. Ale ono tomu tak bylo vždycky, stačí připomenout rozmařilost šlechty, aristokracie; po těch alespoň zůstaly hodnoty, které potěší oko i duši současníka. Ano, každá epocha má své stinné stránky. Co zůstane po dnešních mocných, slavných a uctívaných?