Červenec 2003

Báječní slizáci. Čemu vděčíme za to, že planeta ještě stále drží pohromadě

Václav Cílek

Existuje něco odpornějšího než sliz? Není asi málo těch, kdo by bez váhání zavrtěli hlavou. Jak ovšem v čerstvě vydané knize Život jako geologická síla upozorňuje legendární nizozemský přírodovědec Peter Westbroek, koluje mezi lidmi jen málo trestuhodnějších omylů. Zaslouží-li si dnes totiž něco náš obdiv, vysvětluje geolog, pak je to právě nenáviděný sliz. Už proto, že drží-li svět zatím stále ještě pohromadě, pak především díky němu.

Planetární lepidlo

Pro důkazy netřeba chodit daleko. Složité polysacharidy (a sliz není ničím jiným) mají v přírodě řadu funkcí. Některé z nich například drží dohromady půdu nebo zpevňují mořské pláže. Dobře jsme si toho mohli všimnout zejména během loňských povodní. Na řadě míst tehdy velká voda proti všemu očekávání neodnesla ornici právě díky tomu, že ji pohromadě držel sliz. V této souvislosti stojí za připomínku i pokus provedený před časem na holandských plážích. Výzkumníci tam herbicidem vyhubili mikroskopické řasy a čekali, co se bude dít. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – sliz, který řasy produkovaly, se rozpadl a do té doby pevná pláž byla během rekordně krátké doby odnesena mořským proudem.

Tím však Westbroekova „chvála slizu“ zdaleka nekončí. Připomíná i další jeho zásluhy. Jak se totiž ukázalo, část měkkýšů jej využívá k činnosti pojmenované „zahrádkaření“. Polysacharidy jsou totiž dobrou živnou půdou pro řadu mikroorganismů a na slizových stopách, které po sobě tito živočichové zanechávají, tak rychle vyrůstají řasy, jimiž se pak měkkýši na zpáteční cestě živí. A stranou pozornosti by neměl zůstat ani fakt, že právě sliz chrání části DNA před oxidací.

Sliz jako lepidlo, jímž drží pohromadě zemědělský svět, píše Westbroek, je tak podobným „globalizačním vynálezem“ jako internet. S tím rozdílem, že planetu propojuje již dvě miliardy let.

Kořínkový komunismus

Jako podobně fungující a veledůležitý globální mechanismus popisuje Westbroek také les. Stromy mají tisíce kilometrů drobných kořínků. V některých přirozených lesích přitom panuje určitý druh komunismu – les sdílí své drobné kořínky, které se po pádu jednoho stromu mohou napojovat nejen na jiné stromy, ale hlavně na stovky druhů nižších hub a ty zase na tisíce druhů půdních mikroorganismů. Důležité přitom je, že kořeny pomocí koncentrovaných kyselin rozkládají horninotvorné minerály, vedou chemické války proti některým rostlinám i živočišným škůdcům, a jinde naopak vytvářejí koalice spřátelených druhů. Tělo, tedy vzhled určitého druhu stromu, se miliony let nemusí téměř měnit. Ale strom jako součást určitého proměnlivého prostředí se prostřednictvím svých kořínků učí, zpracovává informace, které se týkají hlavně metabolických procesů, navazuje nové vztahy s houbami a mikroorganismy a tím, jak dochází k vyčerpávání živin, omezuje staré aliance.

Vynález kořenu zkrátka způsobil revoluci ve zvětrávání hornin a v tvorbě půd. Navždy změnil sedimentační podmínky a vytvořil novou zpětnou vazbu mezi existencí určité formy života a složením usazených hornin. Proč to stojí za připomínku? Protože z tohoto pohledu možná ani není tak závažné, že v naší přírodě ubývá vrabců a přibývá kormoránů, ale že někde v hloubi půdy a lesa se kvůli okyselení (k němuž mimochodem značně přispívá výsadba smrkových monokultur) pozvolna mění mikrobiální prostředí, a tím i ty toky látek, které ovlivňují globální klima a bůhvíco ještě.

Gáia

Říká se, že pohled na Zemi z okénka kosmické lodi změnil perspektivu našeho uvažování. Britský přírodovědec James Lovelock tak přišel s hypotézou Gáia, jejímž základem bylo pozorování, že v průběhu poslední asi půlmiliardy let panovaly na planetě přes všechna kataklyzmata, sopečné výbuchy a dopady meteoritů, vcelku stálé podmínky. Země nikdy příliš nezamrzla, ani se příliš neohřála. Složení atmosféry sice kolísalo, ale nikdy se nezměnilo natolik, aby byla ohrožena existence veškerých složitějších forem života. Lovelock proto předpokládal, že Země funguje jako jeden velký organismus, který si do určité míry sám řídí své prostředí. Abychom pochopili, jak Gáia (či podle jiných: globální ekosystém) drží jako celek pohromadě, studujeme právě ty výše naznačené složité vazby mezi stromy, houbami a zvětráváním nebo mezi slizem a vývojem půd.

Tak vznikla i myšlenka společné evoluce celého životního prostředí, které je spojeno stovkami různých zpětných vazeb: Vyvinou-li se vápnité řasy, dojde hromaděním jejich schránek k tvorbě vápenců. Tím pádem se z atmosféry ztratí část oxidu uhličitého, který se na ně váže. Protože jde o důležitý skleníkový plyn, povede jeho absence k ochlazení zemského povrchu a v konečném důsledku i k omezení růstu vápnitých řas. Takto jednoduše zemský systém sice asi nefunguje, ale uvedený příklad dobře ilustruje, jak jsou propojeny vývoj nových životních forem, usazování sedimentů a změny klimatu.

Otázka, co je vědomím či duší Gáiy, je otázkou víry a citu. Víme však, co je jejím tělem. Je to ohromné množství mikroorganismů, které doslova prosycují povrchovou, několik kilometrů mocnou, vrstvu zemské kůry a nějak se účastní většiny reakcí (například i oxidace manganu, což jsme dříve považovali za záležitost ryze anorganickou). Právě ono množství druhů, jejich vzájemná spolupráce a z ní plynoucí omezování či naopak povzbuzování dalšího růstu vytváří něco, čemu americká bioložka Lynn Margulisová říká „mikrobiální kolébka“: jsme tu jako lidé, psi či sobi jenom díky mikrobiálnímu prostředí, které změkčuje globální změny a umožňuje pokročilejší evoluci. Téměř všechen kyslík, dusík, síra, metan, uhlík a další složky atmosféry závisí na průběhu globálních mikrobiálních reakcí. Tady někde se stírá rozdíl mezi geologií, biologií a klimatem.

(Respekt)