Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2003


Sametová normalizace

Bohumil Doležal

Čím to, že politický vývoj v České republice se v posledních letech pohybuje od deseti k pěti? Už se veřejně nedebatuje o věcech, o nichž se lidé ještě před šesti-osmi lety zuřivě přeli. Nepovažuje se to za slušné. Instituce, které vykazovaly větší či menší míru svobody, jedna po druhé zanikají. Nejsou peníze, a peníze nejsou, protože ty instituce nikdo nepotřebuje, jinak by se našly. Po špatných politicích přicházejí ještě horší.

Revoluční vlna, která zalila Česko v roce 1989, opadla. Terén, který po ní zůstal, se kupodivu příliš nezměnil. Ostré hrany jsou obroušeny, propasti zanesené pískem. Jistě, žijeme lépe než před listopadem 1989. Ale kdyby se člověk pustil do inventury zklamaných nadějí, nejspíš by se nedopočítal.

To je ovšem problém revolučních vln obecně. To co po nich zůstane, se liší od toho, co bylo před nimi, méně, než to, co se měnilo pomalou a usilovnou prací. Politické změny v roce 1989 vynesly k moci malou a do té doby izolovanou skupinu disidentů. Nezbylo jim, než se opřít o veřejnost. Trpěli přitom dvěma iluzemi: jednak byli přesvědčeni, že společnost má komplex viny, že se k nim včas nepřidala; a dále věřili, že společnost má nějakou jasnou a artikulovanou touhu po svobodě. Obojí byl omyl.

“Struktury” staré společnosti ovládaly až do listopadu 1989 skupinky zlých, agresivních, amorálních a neschopných hlupáků. Pod nimi úpěli “hodní lidé, které revolucí nepředěláš” (Masarykův termín). Toužili se jich zbavit, neměli na to a chybělo jim vědomí, že sami jsou jen o něco málo lepší (avšak nikoli proto, že se včas nepřidali k disentu!).

V takové situaci přechod ke svobodě předpokládal důkladnou reformu institucí: a protože by bylo šlo o novou stavbu ze starých součástek, musela by přestavba být nesena jakýmsi idealismem. Disidenti byli založeni spíše anarchicky, na podobný úkol nebyli vůbec připraveni. Pokud jde o idealismus, projevila většina těch, co se rozhodli uplatnit v politice, takovou chuť po moci a funkcích, že je z něho sotva mohl někdo podezírat.

Druhá etapa revoluce přinesla nástup středních vrstev. Klausova garnitura se o reformu institucí pokusila, ale bez valného úspěchu. Proběhlo většinou jen jakési překabátění - od velkopodniků po média. Idealismus upadl v opovržení jako projev elitářství a intelektualismu.

To je jakési nedorozumění. Ohrnovat nos nad řadovým občanem a jeho denními potřebami je neplodný snobismus. Přitom každý člověk je schopen jednat a čas od času jedná z ideálních pohnutek. Ví, co to je a má pro to pochopení i u jiných. Ideologie, která mu namlouvá: jsi fajn, ukájej své potřeby, maximalizuj slasti a minimalizuj strasti, všechno ostatní je jen prázdný balast, je ponižující a má pustošivé důsledky.

Revoluční pěna opadla. Následuje kocovina. Žijeme v xenofobní, nestydatě nacionalistické společnosti s násilnickými sklony. Lidé, kteří nic nechtějí a ničemu nevěří, mají pré. To vše v kulisách jakési kašírované pseudodemokracie, turistické atrakce připomínající vypulírované pražské centrum.

Co tomu asi řekne EU, až tenhle podivný cirkus integruje? Nejspíš nic. Spolkne ho, jako spolkla Benešovy dekrety.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky