Červenec 2003

Svoboda tisku a trh novin v ČR od roku 1989

Bohumil Doležal

Úroveň svobody tisku ovlivňují vždycky dva faktory: za prvé její legislativní vymezení a za druhé schopnost společnosti skutečně vyplnit prostor, který takto vzniká. Společnost, která je opravdu vnitřně svobodná, je schopná zachovat si svobodu i v situacích, kdy jsou odpovídající zákony mezerovité nebo se otvírají zneužití. Pro společnost, která je proniknuta duchem nevolnictví, jsou i ty nejliberálnější zákony nepotřebný komfort, a když se tu a tam vyskytne nedokonalý zákon, lze se spolehnout na to, že bude zneužit.

V České republice je svoboda slova zaručena v Listině základních práv a svobod, která má platnost ústavního zákona a je fakticky (i když nikoli formálně) součástí ústavy (článek 17 listiny). Zákon 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku je poměrně liberální, také ve srovnání se svým předchůdcem (zákon 81/1966 Sb., který byl ovšem po převratu důkladně novelizován). Problémy, s nimiž se u nás setkávají, souvisí s vnitřní svobodou české společnosti. Česká společnost byla zejména v druhé polovině minulého století těžce postižena: už národní a socialistická revoluce, která v letech 1945-48 připravila půdu komunistickému puči, znamenala podstatné omezení občanských svobod. Pak následovalo čtyřicetileté přežívání v modernizovaném ruském impériu, v prostředí, které se od toho středoevropského politicky i kulturně velmi odlišovalo. Byla to kvazimilitaristicky organizovaná společnost, která neznala nedotknutelnost ani autonomie jedince, ani soukromého vlastnictví. V širokých kruzích obyvatelstva – taky mezi inteligencí – se postupně vyvíjela otrocky loajální mentalita. To se týkalo především žurnalistiky a společenských věd. Silný střední proud zúčastněných byl závislý jednak populisticky na stavu veřejného mínění, a jednak – což bylo samozřejmě ještě důležitější – na vůli establishmentu, který byl právě u moci. Naproti tomu český disent byl poměrně velmi úzká vrstvička, a jediní jeho účastníci, kteří měli nějakou praktickou zkušenost s tiskem, byli někdejší reformní komunisté z 60. let. Možnosti všech těchto lidí v době tzv. normalizace byly velmi omezeny. Bezprostředně po převratu (1989) se nosnou vrstvou českého tisku stala střední vrstva „dobře smýšlejících“, kteří sice v minulosti sloužili starému systému, byli s ním však vnitřně velmi nespokojeni a teď by byli rádi pomohli i při budování nového režimu. Nové mocenské elitě přišla tato pomoc vhod. Obě strany přitom měly přirozeně postranní myšlenky: nová politická garnitura věřila, že bude moci „dobře smýšlející“, pokud by se chtěli příliš emancipovat, kompromitovat a vydírat zmínkami o jejich kolaboraci se starým režimem (zvykla si velmi rychle na prostředky politické manipulace). „Dobře smýšlející“ byli přesvědčeni, že si koexistencí s novou mocenskou elitou zajistí důležité pozice i ve světě svobodného tisku, což se taky stalo. Bylo to v jistém slova smyslu pochopitelné a nutné, šlo často o talentované lidi, kteří měli praktické zkušenosti s žurnalistikou. Jejich zkušenost a jejich navyklé jednání bylo však z minula často deformováno nedostatkem občanské odvahy. Vznikla zvláštní symbióza, která ovlivnila i mnohé (ne všechny) mladé lidi, kteří vstoupili do světa médií po převratu. A v tomto prostředí se poměrně snadno prosazovaly pokusy omezovat svobodu tisku. Chtěl bych se tu soustředit na tři nápadné případy z poslední doby.

První příklad: ideologie údajné bulvarizace českého tisku. Zastávali ji především žurnalisté z okruhu časopisu Respekt, který stál v Havlově době velmi blízko Hradu a politickým stranám, jež s Havlem úzce spolupracovaly (KDU-ČSL, US-DEU). Její podstatou bylo konstatování, že se na českém trhu novin uplatňují regionální vydavatelé z Německa, orientovaní výlučně na zisk a zohledňující pouze nízké pudy čtenářské obce. Skrytým cílem této ideologie bylo podvázat otevřenou kritiku Hradu a spřátelených politických kruhů a prosadit do denního tisku vhodné spřízněné duše. Prvního cíle se dosáhnout nepodařilo, druhého v jistém slova smyslu ano. Už v tomto úsilí je – ovšem jen velmi slabě - obsažen odhad, že by němečtí podnikatelé vzhledem ke komplikovaným českoněmeckým vztahům v bezprostřední minulosti mohli být v jistém slova smyslu vydíratelní.

Druhý příklad: postulát vědeckosti při pojednávání aktuálních politických problémů (tj. těch, které mají sice kořeny v minulosti, ale žádají si politických řešení v přítomnosti). Klasickým případem je „Stanovisko sdružení historiků České republiky“ z roku 2002 s patetickým titulem „Historikové proti znásilňování dějin“. Podepsaní vášnivě protestují proti tomu, že se „novináři, publicisté, politici a další ochotníci“ zmocnili dějin jako útočné zbraně, začali je „účelově přehodnocovat“ a „nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů“. Stanovisko hovoří o „diletantsky nekritickém a svévolně zmanipulovaném výkladu dějin“, o jejich „zvláště intenzívním zkreslování“ a „mediálním zneužívání“ a o tom, že takové „utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti“ vede k „k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem“. Poté podávají institucionalizovaní historici velmi skromně „několik orientačních bodů pro příští diskusi“ – ty mají očividně zablokovat další zneužívání historie. Jedná se o nárys oficiózního pojetí českoněmeckých vztahů, zvláště událostí po druhé světové válce. V závěrečném shrnutí je pak řeč o údajné „populisticky účelové a nerelevantní“ „záměně pachatelů a obětí agrese“ (tj. německé agrese proti Čechům). Jen mimoděk podotýkám v souvislosti s údajným populismem, že teorie, podle nichž i Češi bezprostředně po válce udělali mnoho zlého, za co by se měli stydět, místo aby alibisticky meditovali o „příčinách a následcích“, nejsou u nás právě populární: mohu to doložit řadou čtenářských dopisů, které jsem v posledních deseti letech dostal. Stanovisko ovšem hovoří o údajném předkládání „alternativ k jasně definovaným výsledkům druhé světové války“. Závěr zní jako prohlášení z Rudého práva Husákovy doby: „Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin.“

Struktura pamfletu nese jasné stopy komunistické epochy: pověřený kolektiv oficiálně uznaných „odborníků“ vystupuje s manifestem, aby pranýřoval odpadlíky. Vědeckost je argumentem proti svobodné výměně názorů ve velmi choulostivé otázce. A celá iniciativa se děje v údajném zájmu národa. Celé je to velmi průhledný pokus zavést jakousi „vědeckou“ cenzuru. Mohu jen spekulovat, nakolik byl úspěšný, v každém případě je to tak, že se stává stále obtížnějším psát o současném vyznění českých zločinů z poválečné doby: mezi odpovědnými redaktory existuje živá nechuť zveřejňovat kritické texty na toto téma.

A konečně třetí a snad nejnebezpečnější příklad: kriminalizace nekonformních názorů. Předpokladem jsou neliberální a snadno zneužitelné zákony.U nás jde o celou řadu paragrafů trestního zákona č. 140/1961: §198 - hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, §198a - podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, §260 - podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, §261 - otevřený výraz sympatií k hnutí uvedenému v §260, a konečně §261a - veřejné popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistických a komunistických zločinů. Jádro těchto paragrafů vzniklo v době komunismu. Bojem proti nacismu, který tehdy už neexistoval, se komunistický režim pokoušel zastřít skutečnost, že je svou podstatou tomu nacistickému velmi blízký. Po pádu komunismu v ČR svedla česká pravice dlouhý a nakonec úspěšný boj za to, aby byl stejným způsobem jako nacismus trestně postižitelný i komunismus. V důsledku toho se zmíněné paragrafy staly čirou formalitou – pokud jde o nacismus, jsou tisíckrát porušeny během každého fotbalového utkání, a kdyby policie měla být důsledná, museli bychom kapacitu českých věznic zvýšit aspoň stokrát. Pokud jde o komunismus, působí u nás legálně silná komunistická strana, která se zcela nestoudně hlásí k nejhorším tradicím své minulosti a tyto paragrafy jednoduše ignoruje. Naproti tomu se v bezprostřední minulosti odehrály, pokud je mi známo, dva pokusy zneužít je k pronásledování jinak smýšlejících a k omezení svobody názoru a v posledním důsledku i svobody tisku. První pokus se stal po otevření informační kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze. Tehdy vystoupili stínoví ministři vnitra a zahraničí ODS, pánové Langer a Zahradil, s požadavkem prověřit soulad činnosti kanceláře s výše uvedenými paragrafy. To by konec konců znamenalo, že bude možno kriminalizovat kritické názory na události let 1945-46, které nesdílejí jen vyhnaní Němci, ale i mnozí čeští intelektuálové. Ještě nebezpečnější příklad je policejní vyšetřování, které vedla Policie České republiky proti překladatelce jedné brožury o vyhnání sudetských Němců. Nebezpečné a zároveň nepopsatelně zbabělé to bylo proto, že se jednalo o středoškolskou učitelku z Opavy, tedy ze vzdáleného regionu, která se zdála být vůči takovým praktikám poměrně bezbranná, a zároveň proto, že odborný posudek vypracoval známý politolog z Karlovy univerzity a uznávaný odborník na extremismus Zdeněk Zbořil. V posudku byla brožura, obsahující známé skutečnosti, postavena na stejnou úroveň jako dva pamflety, nestoudně propagující fašistickou ideologii. Kdyby se kriminalizace byla povedla, znamenalo by to významný precedens: téma by pak bylo kriminalizováno i pro denní tisk. Jen díky amatérům a diletantům z Mladé fronty Dnes a Lidových novin se nepodařilo tento scénář realizovat.

Nakonec dvě poznámky. Za prvé: mluvil jsem v posledních dvou případech o problému, kteří mnozí lidé v Německu považují za překonaný a okrajový. Nesvoboda je však jako rakovina: začíná u zdánlivě nedůležitých okrajových problémů a prorůstá pak postupně celou společnost. Potom je už pozdě ji léčit. Tak se v roce 1945 zdálo být nevýznamným a zároveň logickým, že „neslovanské menšiny“, Němci a Maďaři, přišli o všechna občanská práva. Když se pak v roce 1948 stalo totéž Čechům a Slovákům, bylo už pozdě si stěžovat: ostatně nebyl tu nikdo, komu by si člověk stěžovat mohl.

A za druhé: nechci situaci v ČR nadbytečně dramatizovat. Podstata svobody v demokratických státech spočívá v tom, že je vždy ze všech stran ohrožena a že je ji nutno dennodenně znovu vybojovávat. Pro postkomunistickou zemi to platí dvojnásobně. Je to naše vnitřní záležitost, záležitost občanů České republiky. Němci nemají žádnou velkou možnost nám pomoci. Prosil bych Vás jen, dámy a pánové, abyste nám tuto úlohu neztěžovali podporou snah naši svobodu upravit zároveň po komunistickém a nacionalistickém způsobu. Leninismus, jenž u nás zapustil hluboké kořeny, má pohrdavé označení pro lidi, kteří v dobrém úmyslu nevědomky pomáhají bolševické revoluci. Říká se jim, podle Lenina, „užiteční idioti“. Jsem přesvědčen, že němečtí intelektuálové, kteří mají upřímný zájem na zlepšení českoněmeckých vztahů, kteří mají oprávněný pocit, že se jejich předkové dopustili na českém národě mnoha křivd, které ještě stále nějak žijí a mohou být překonány jen dobrou vůlí, a kteří jsou velmi často vysoce ceněnými odborníky v oblasti společných českoněmeckých dějin, tuto roli nechtějí hrát a v budoucnu ji ani hrát nebudou.

Předneseno 31. května 2003 v Düsseldorfu na 3. konferenci Univerzity Heinricha Heineho a pražské Karlovy univerzity

(www.bohumildolezal.cz)