Červenec 2003

A je po všem

Luděk Frýbort

Nebo abych byl přesnější, po všem asi v tom Iráku ještě není a jen tak nebude, pere se to, mele a řeže mezi Eufratem a Tigridem už nějakých pět tisíc let, proč bychom měli očekávat, že zrovna teď ty legrace skončí. Ale aspoň už víceméně skončil ozbrojený americký zásah, kolem nějž bylo tolik rozruchu. V posledních týdnech jsem málem o ničem jiném nepsal a už bych sám rád přešel na jiné téma, ale ještě cítím, že by celé záležitosti slušelo nějaké shrnutí. Pokusím se o ně následujícími řádky.

Ani to nebude tak těžký úkol. Listoval jsem tuhle svými staršími články a našel mezi nimi jeden, jímž jsem před půldruha rokem reagoval na ukončení války v Afghánistánu. Je až úděsné, jak se postoje a reakce některých mudrců opakují; kdybych vyměnil jména osob a lokalit, mohl bych své komentáře k afghánským pranicím bez dalších úprav použít pro novou situaci zase. Výtky a výsměch na adresu Ameriky, posvátné fráze o míru, vzpěněné demonstrace, blíže nerozvedené návrhy diplomatického řešení, povýšené odsudky ze strany těch vždy moudřejších, usilovné vypichování hnid na americké operaci, to vše se tehdy dokonale zesměšnilo, vývoj věcí kritikům protiteroristického tažení zapravdu nedal. Nezkušený pozorovatel by si mohl myslet, že se levičáčtí prognostici ze svého fiaska poučí a dají si napříště pozor, co pouštějí ze zobáku, ale to by pozorovatel nesměl znát majitele vznešených pravd. Pošklebovat se někomu pro jeho omyl je, pravda, nehezké a také nerozumné; vždyť příště se můžeme zase mýlit my. Ale když se prognostik mýlí už potolikáté a k poučení přesto není ochoten, když rozdává při každé další příležitosti na všechny strany tatáž záštiplná poučení, odsudky a výsměch, tu mu nelze než jeho selhání omazávat o nos, byť to i není způsob pravého gentlemana. Neboť se nenacházíme mezi gentlemany, nýbrž mezi pokrytci.

Takže, dušičky spravedlivé, rozohnění odpírači násilí (ovšem jen některého), to jste zase měli řečí, co? Znovu jste vytasili obrázek bláznivého amerického kovboje, který kolem sebe bezhlavě střílí a neví proč a nač. Zahájení bojových akcí jste doprovodili strategickými studiemi, za něž by se nemusel stydět ani kadet Biegler. Jestlipak o nich ještě víte? Když se pochod na Bagdád po několika dnech krátce zastavil, protože bylo třeba posílit týl spojeneckých jednotek, to bylo škodolibého jásotu, že ano. A když se americký nápor rozjel znovu, kterak jste s pilností malovali na bagdádské zdi čerta pouličních bojů, do nichž se útočník zamotá, až nebude vědět, kde mu stojí hlava. a ono zase nic, Bagdád padl jako hnilička, po odhodlaných bojovnících, co měli americkému agresorovi v bojích dům od domu zatopit, se země slehla, snad že honem museli běžet rabovat. Velmi podobná proroctví jste vypouštěli do povětří už předloni, vzpomínáte si? O neúčinnosti moderní techniky v afghánských horách. O bombách, které nedovedou zasáhnout nic jiného než pokaždé nějakou nemocnici nebo školu. O lidu, který ať byl s dosavadním režimem jakkoli nespokojen, vládu nevěřících nenávidí ještě víc, takže celá akce je odsouzena k nezdaru. A ono houby. Kromě technické nadřazenosti prokázal bláznivě střílející kovboj i vysokou míru profesionality, připravenosti, znalosti místních podmínek a předvídavosti, překroutit dosažený výsledek v neúspěch už nedokáže ani velmistr levicové propagandy, irácká válka vstoupila do dějin jako příklad nejdokonaleji připraveného a nejbrilantněji provedeného tažení. Ale to nic, viďte. Počkejme si, až se Američan někam vydá příště. To zase bude posměchu a jízlivých předpovědí!

O krvi se vedlo mnoho řečí, co nemá být prolévána kvůli ropě, o mnohatisícových ztrátách, o proudech uprchlíků, o humanitárních katastrofách. ale když se všechno sečetlo, ukázalo se, že uprchlíků dohromady nebylo a krve vycedila ta zvláštní válka kupodivu málo. Jen několik desítek padlých na straně spojenců, vyšší, ale též celkem nezávratný počet nebožtíků mezi Saddámovými voji, podobně nevysoké byly ztráty mezi civilním obyvatelstvem, to vše navzdory hrůzám, co jich světu předkládala irácká propaganda a západní televize ochotně přejímaly. Vcelku lze kapitolu ztrát uzavřít konstatováním, že kdyby se v Bagdádu místo války pořádal rockový koncert o témže počtu účastníků, nemusel být počet obětí o mnoho nižší. Svého času pochodovávali zastánci sovětského míru do svých demonstrací pod heslem: představ si - je válka, a nikdo do ní nejde. To je scénář asi nereálný, ale jako by se vývoj ubíral k jeho obdobě: představ si - je válka, a nikdo v ní nezahynul. Současný stav, kdy se jméno každého padlého jednotlivě uvádí v novinách, se zdá být k něčemu takovému úvod.

Ale to se samozřejmě týká jen válek vedených americkou armádou. Pustí-li se do sebe v povodí Konga dva africké kmeny, dopadá to mnohem krvavěji, až by se mohlo zdát, že oštěpy a mačety jsou zbraně daleko vražednější než mnohatunové bomby a laserem naváděné rakety. Zajisté. Američané si mohou dovolit boj, jehož cílem není fyzické zničení nepřítele s horami mrtvých, jelikož dovedou dosáhnout téhož efektu rozvrácením jeho spojovacích a velitelských struktur pomocí několika přesně mířených střel. Následný neorganizovaný zmatek lze už pak ovládnout poměrně snadno. Africké kmeny takovou možnost nemají, takže si musí řezat hlavy ve velkém. Nemají ji navzdory velkým řečem a malebnému vyhrožování ani orientální vládci, takže jejich střety končívají - nebo ani nekončívají - miliony padlých, jak předvedla nepříliš dávná válka mezi Saddámem Husajnem a íránskými ajatolláhy. A nemají ji ani vojska vyspělých a bohatých států Evropy, i ta by stačila, a kdoví jestli, jen na válku typu druhé světové, zdlouhavé a oběti nepočítající. O ruské velevelmoci škoda slov a o milionových armádách čínských ani nemluvě. I ony by byly schopny dosáhnout za cenu nesmírné zkázy jen velmi nejistých výsledků.

Z toho se zdá vyplývat určitý závěr. Když se nad Irákem stahovala mračna válečná, nu, kdopak byl tenkrát tak nesmlouvavě pro mír, že? Byl to německý pan kancléř a francouzský prezident, jakož i zástupci obou východních velmocí. Shoda s údaji předešlého odstavce je nepřehlédnutelná. Možná že kancléř Schröder nezamýšlel víc než si v právě probíhajících volbách zajistit hlasy Němců, jimž slovo válka z pochopitelných důvodů nahání pupínky děsu na pokožku, prezident Chirac pak neodolal vábení načechrat trochu velmocenské peří galskému kohoutu, jehož bojová sláva odešla do dějin již s vojsky Napoleonovými. Také ale nebude od věci odhad, že oba pánové hleděli s nevolí na možnost, že by se na pláních iráckých odvíjel scénář jim nedosažitelné efektivity, síly a průraznosti, jíž stačí nevelký počet bojovníků a nedlouhý čas k dosažení cíle, na nějž zbytek světa nemůže ani pomyslet; i hleděli stůj co stůj zabránit takové exhibici. Na holou kůži opelichaný Bundeswehr a pyšné pluky francouzské, vhodné tak k přehlídkám na Champs Elysée ... nu, nedivme se, neplnila-li někoho nadšením představa, že by mohly být srovnávány s US Army. Pluky pak, ba divize a celé armádní sbory ruské a čínské, ovšem, ovšem. Největší, nejpočetnější armáda světa. Druhá největší, třetí největší. Pokud si ještě někdo vzpomene, Saddám Husajn míval čtvrtou největší armádu světa. Ukázalo se definitivně, co mohlo být zjevné už před tažením na Bagdád: že milionové sbory podvyživených halapartníků mohly snad vítězit ve válkách třicetiletých, v dnešních však nikoho zvlášť neohromí.

Předstih americké techniky je takový, že už ani nepokládá za nutné zachovávání vojenských tajemství; německá televize uvedla nedávno pořad, v němž byly detailně a zasvěceně představeny zbrojní systémy, zdající se náležet spíš do říše science fiction, nicméně vyvinuté a připravené k nasazení. Jen se podívejte, miláčkové, zdál se znít podtón vysílání, v němž chyběl jakýkoli náznak obvyklého tajnůstkářství. Inu ano. I kdyby kdokoli dostal do ruky přesné nákresy a návody těch zázraků, nebudou mu nic platné, chybí-li mu vývojové kapacity a finanční možnosti, jimiž disponuje Amerika. Chápu, že leckterého adepta světové slávy může při té podívané trefit šlak. Velmocenské nároky, založené na obrovských, ale nevýkonných armádách, na zbroji, hodící se tak právě do té druhé světové a dnes už leda do válek v povodí Konga. Lze rozumět, že se nerady vydávají srovnání. Být pařížským či moskevským vládcem, asi bych taky dul do trub míru, až by mi žíly nabíhaly.

Taková je skutečnost, kterou všichni znají, ale mnozí velmi neradi připouštějí: Je na světě jen jedna armáda, schopná akce na výši doby. Je pouze jedna velmoc, schopná ovlivňovat konflikty světa a vypořádávat se s jeho darebáky. Všechno ostatní jsou mocnosti v nejlepším případě druhého řádu, v případech jiných vyfouklé skořápky dávno vyčichlých pukavců, moc a sláva, která udělá nejlépe, nebude-li se příliš předvádět, jelikož by mohla být k smíchu.

Již nedlouhá budoucnost ukáže, zda Saddám Husajn nebyl poslední z diktátorů, který se ještě odvážil vzdorovat moci USA. Poselství války v Iráku je čitelné: s Amerikou nelze bojovat, nejvýš spáchat sebevraždu. Neméně čitelné je i poselství na jinou adresu: Můžete se s námi spojit v boji proti hnízdům teroru, drazí Evropané ... anebo zůstat uraženě stranou a spolu s Ruskem dout do trub pokrytectví. Vytváření bezmocných koalic, které nejen že vyčišťování světa od zchátralých diktatur nezabrání, ale samy se obrátí ve směšnost, až bude po všem, je hloupé a nehodí se ani k přechodnému zchlazení žáhy. Ke křížku v těchto dnech lezoucí německý pan kancléř může být takovým snahám výstrahou. Americký monopol světové moci se nemusí každému líbit, pravda. Ale svět není koláč, jejž je třeba spravedlivě rozkrájet, aby se dostalo na každého kandidáta slávy; péči o jeho zdar a bezpečnost, ba i o ten mír, co kolem něj bylo tolik křiku, je nejlépe svěřit tomu, kdo k tomu má schopnost. Vidí-li kdo za současných okolností nějakou alternativu ke kovboji jménem USA, nechť se přihlásí.

A to už zbývá jen poznámka závěrečná, o tom, jak by si v té věci měla počínat naše drahá vlast česká. Ani jí nekyne jiná možnost, než se buď spojit s americkým kovbojem proti silám středověku, nebo zpoza plotu uraženě a bezmocně remcat. Jak je libo, kovboj je demokrat a kvůli prostému nesouhlasu prapor džihádu nepozvedne. Jinak je ovšem obojetnické remcání věc spíš nevýhodná; pohleďme na ty, kdož se k USA bez výhrad připojili, pohleďme za humna do Polska, a poznáme, kterým směrem nám právě uplouvá prádlo.