Červenec 2003

Hospodářský zázrak po arabsku

Luděk Frýbort

Jel jsem tuhle vlakem ze Švýcar k nám do Hannoveru, a abych tu dlouhou cestu nějak přestál, koupil jsem si na nádraží noviny Neue Zürcher Zeitung. Je to list velmi odborně dělaný, plný použitelných informací, jednoduše dobrý, což může být víc než prestižní, jak je dnes obyčejem kdeco nazývat. Zaujal mě v nich článek jistého pana Kappelera, z nějž teď budu chvílemi opisovat. Ne že bych sám nedovedl zplodit komentář k různým úkazům tohoto světa, ale že mi poskytl hromádku exaktních číselných údajů, jinak zboží v žurnalistice dosti vzácného. Čísla se týkají současného hospodářského stavu arabských zemí a bystrý čtenář z nich už zajisté dokáže odvodit nejen mnohou příčinu úpadku této kdysi tak slavné kultury, ale i ... leč nepředbíhejme.

V dvaadvaceti zemích Arabské ligy žije zhruba týž počet obyvatel jako v USA, vytvářejí však méně než dvanáctinu jejich hrubého národního produktu. Ve světovém obyvatelstvu jsou Arabové zastoupeni šesti procenty, přispívají však sotva jedním procentem k výsledku světového výzkumu. Což se ovšem, chtěj nebo nechtěj, projeví i na polích válečných; slavné může být nadšení republikánských gard a neochvějná jejich láska k vůdci Saddámovi, avšak amerického satana stojí jeho tažení na Bagdád sotva několik promile jeho sociálního produktu, čili jinými slovy, veškerá ta dosti drahá válka Bushovu poddanému žádnou zvláštní díru do peněženky neudělala. Irácký poddaný, který při nástupu Saddámova režimu pobíral třetinu průměrného amerického příjmu, byl už před jeho pádem rád, když mu v kapse zůstala pětadvacetina téhož. Což teprve po pádu.

Ale nezůstávejme s příklady jen u Iráku; alžírský parlament nedávno vydal dekret, podle nějž soukromé firmy i jednotlivci, nedovoleně vyměňující peníze a ukládající je v zahraničí, budou uvrženi na dlouhá léta do basy. Mimoto bude mít vláda právo zabavit jim mnohonásobek takto ilegálně vyvezené sumy. Hle, kolik sdělení se skrývá v tom suchém údaji. Na rozdíl od úspěšných ekonomik západního světa tedy v zmíněné zemi neexistuje právo na svobodné nakládání s vlastními prostředky, peníze nejsou volně směnitelné, jejich oběh je vázán na úzký prostor státu, peněžité tresty neudílejí soudy, nýbrž vláda, soukromým firmám se dostává jiného nakládání než privilegovaným státním. Nám, takových věcí zkušeným, stačí už jen tento údaj, abychom uhodli, k jakým koncům se asi kutálí alžírská ekonomie pod erárním komandem. Ale nedosti na tom.

Takových dekretů zná arabské hospodářství na tisíce. Jen k otevření prostého krámu musí arabský obchodník projít složitými procedurami: sedmnáct povolení je k tomu účelu zapotřebí např. v Egyptě (pro srovnání: jednoho nebo vůbec žádného ve Švýcarsku). Aby egyptský občan legálním způsobem získal pozemek, musí podstoupit 77 byrokratických úkonů, za kterýmžto účelem musí oběhat 31 rozličných úřadů. Celá procedura může trvat až čtrnáct let; příklad Microsoftu ukazuje, že v USA i mnohem kratší doba stačí k vzniku a rozvoji světového produkčního impéria. I můžeme si zapsat další z pouček arabské ekonomické vědy: o existenci firmy nerozhoduje podnikatel, nýbrž úředník.

Ani to ovšem zdaleka nestačí. Vyběhat si povolení a otevřít krám, tak snadné to nebývá ani v méně orientálních poměrech, že ano. Především musí být arabský podnikatel zadobře s vládnoucí elitou. Vládním systémem arabských zemí bývají vesměs takové či onaké diktatury, v mnohém ohledu neschopné, v jednom však oplývající schopností přímo zázračnou: udržet se u moci, i kdyby trakaře padaly. V Egyptě vládne strana Husního Mubaraka za pomoci válečného práva od roku 1982, Sýrii řídí rod Assádů od desíti k pěti už 32 let, Saddám Husajn ovládal Irák čtvrt století, podobně dlouhou vládní kariéru mají za sebou íránští ajatolláhové, libyjský velmož Kaddáfí i četní jiní. Musí tudíž arabský podnikatel velmi bedlivě zkoumat, u čích nohou hodlá sbírat drobty papalášské přízně, neboť chybný odhad by měl dlouhodobě zničující následky.

V papalášském systému hluboce zakořeněná byrokracie plodí tisíceré vyhlášky, formuláře a nařízení, na jejichž základě pak dle libosti uděluje licence a povolení. Je nasnadě, že kdyby se arabský podnikatel uběhal a dočista zbláznil, nemůže ani při nejlepší vůli všem úředním požadavkům vyhovět, takže si hledá cestičky k jejich obejití. Korupce, jak jinak, ovšem odporuje zákonu a je mnoha dalšími nařízeními přísně potírána; i naskýtá se státním orgánům na všech stupních moci jakož i jiným výborný pramen přivýdělku. Vyšší i nižší úředníci, vesničtí policajti, ba i soused z vedlejšího dvorku bedlivě sledují, kdo ve věčném boji o razítka a podpisy obešel který předpis; zjistí-li takovou špatnost, neběží pochopitelně na policii, nýbrž natáhnout dlaň pro bakšiš. Tak místo trhu zboží a služeb vzniká košatý trh jednak s povoleními, jednak s odměnami za mlčenlivost, korupce se stává organickou a všemi přijímanou součástí denního života, na mocenské elitě se přiživuje armáda drobných ziskuchtivců.

Je to velice chytrý, ba přímo geniální systém. Je tak geniální, že do něj nějací přituplí cizáci ze západních zemí nedokáží proniknout, nebo se takových pokusů už dávno vzdali. Arabské státy navzdory obrovskému ropnému bohatství nesvedou přilákat víc než jedno procento celosvětových investic ... no jo. Kterýpak investor by se také chtěl trápit se všemi těmi lejstry a fermany. Nepochopili, psi nevěřící, že by si také mohli přihrábnout, ručku pro bakšiš natáhnout. Ostatně by jim to ani z většího dílu nebylo povoleno, neboť arabské vlády přímé vyjednávání s cizinci nezřídka zakazují, takže který ďaur chce v těch končinách provozovat obchod, musí si za tím účelem najmout domorodého zplnomocněnce. To tak, cizáky k takovému lizu pustit! Že pak je hospodářský růst slabý, slaboučký, že v neustále rostoucím světovém trhu zůstávají arabské firmy jaksi na ocet ... šajtán ví, čím to je. Asi že Amerikánec, čubčí syn, pikle proti světu věřících kuje, vydělat mu nedá. Však ho ještě Alláh za to svým trestem smete.

Vysoký podíl služeb na národním hospodářství bývá pokládán za znak vyspělosti; která země se jím vykazuje, mívá industriální fázi svého vývoje už za sebou. Vizme tedy, jak vyspělé asi musí být hospodářství arabských zemí, v němž činí služby podíl vskutku nebývalý. Tvoří téměř polovinu ekonomického výkonu v Egyptě, Saúdské Arábii, Íránu nebo Sýrii, v Jordánsku to dotáhli dokonce na tři čtvrtiny. Hotový hospodářský zázrak! Pro srovnání, výroba se podílí na celkové zaměstnanosti sotva dvaceti procenty. Dojem ze zázraku může kalit leda údaj, že do služeb jsou zahrnovány i výkony úřednictva, jejž není zrovna nejmíň; v Libyi například připadá na pět milionů obyvatel 750 tisíc úředníků, čili dobrá třetina vší práceschopné populace! Máť pan Špidla ještě co dohánět. Druhým strůjcem zázraku jsou tradiční obchodní struktury. Arabové jsou rození obchodníci, radoval se tuhle, tuším v Mladé frontě Dnes, jistý komentátor, vyvozuje z toho faktu naději, že se Irák jistě brzy vzpamatuje z následků války. To ovšem ... on je obchod a „obchod“, že ano. Kdo zná arabský kolorit, ví, že rozené obchodnictví sestává především z regimentů nejrůznějších dohazovačů, žijících z šestákových odměn za dovlečené zákazníky. Dohazovači bývají buď chudší příbuzní, nebo ti, jejichž žebrotě či vydírání se majitel krámu nedokázal ubránit; a není ani toho nejmenšího bazárového krámku, aby takové neměl aspoň tři nebo čtyři. Moderní služby, jaké bývají pilířem efektivity v západních ekonomikách ... to je ovšem jiná.

Ale ano, já vím, že nesmíme všechno měřit svým západním metrem. Že arabský život při vší obchodní hemživosti míří k jiným hodnotám než náš, že se řídí zásadami islámu, k nimž mezi jiným náleží i zákaz zúročování půjčených peněz, takže kdyby nebylo místních židů, Arménů a jiných nevěřících, ani by Arab nevěděl, jak vypadá banka. Ani tak to neví příliš, bankovním kontem oplývají celá dvě procenta domácností. Zejména ale se ekonomika arabských zemí dobrovolně zříká hospodářského přínosu žen. Na Západě se sice stále ještě nerovná přínosu mužskému, ale dost se mu blíží. V arabském světě polovina práceschopného obyvatelstva nepřispívá k veřejnému blahobytu ničím. Náboženská a politická netýkavost pak způsobuje, že výměna podnětů a myšlenek se zbytkem světa je chudobná, vystačující si s 330 překlady zahraničních knih ročně do arabštiny. Ve srovnání s tím jen malé Řecko čerpá ze studnice světového poznání šestnácti sty překlady ročně. Kde jsou ty časy kolem roku 1000, kdy arabští překladatelé zprostředkovali barbarskému Západu Aristotela!

Tolik o důvodech neefektivity a zakrňování arabského hospodářství, z nichž pramení i značná část závisti a rozčileného pocitu ukřivdění vůči západnímu světu. Ale arabské starosti jsou arabské starosti a nemuselo by nám do nich nic být, dokud například nevyletí do povětří Národní divadlo (stánků politiky by taková škoda nebyla), jen kdyby ... ano. Jen kdyby nám čísla a jiné údaje článku cosi tak velice nepřipomínaly, není-liž pravda. Úporná snaha o reglementaci každého občanova pšouku, neustále bobtnající kohorty všežravého úřednictva, plodícího nová a nová omezení, sekýrování a samoúčelné obřadnosti, desítky lejster a štemplů tam, kde v jiných světa krajích stačí jeden či vůbec žádný, z toho pramenící a tím se živící trh s povoleními, jimž nikdo nemůže legálními způsoby vyhovět, uměle vytvářené složitosti za účelem vymáčknutí bakšiše, korupce a klientelismus, které už ani nikomu nevadí, jsouce pokládány za přirozenou a nezbytnou součást života, subkultura příživníků a příživníčků, podnikatelé a manažeři, kteréžto hrdé tituly už v lidovém podání stačily splynout s pojmem podvodníka ... neshledáváme v tom všem jistou příbuznost? Ještě chybí nějaká jednotná, od věků do věků vládnoucí státostrana, nu, jisté snahy lze také zaznamenat, a pak ... nepřejmenujeme se nakonec ještě na Čechistán? Do státního znaku bychom si mohli místo toho feudálního lva dát například nataženou dlaň, a co by mohlo vítězit na té stuze pod ním ... lépe nevědět, hrdí lidé čeští, že! Nebo raději vědět? Vědět a konečně proti tomu něco začít dělat, třeba tím svým občanským hlasem, když už se šejkové a emírové našeho veřejného života k ničemu nemají?