Červenec 2003

Ideový trojúhelník páně prezidentův

Luděk Frýbort

Je nutno uznat, že nový pan prezident je pro každé překvapení dobrý. Kdo by ještě neměl v živé paměti jeho přísnou, nesmlouvavou pravicovost, s níž před tuctem let vstoupil do české politiky, jeho odmítání byť i lehounkých náznaků čehokoli socialistického, jeho skloňování kapitalismu a tržních pouček ve všech myslitelných i nemyslitelných pádech? Ukázalo se ovšem, že přiznání ke konzervativním hodnotám bylo především ústní, jelikož skutkem pravicového nevykonal ten v teoriích vždy tak pohotový muž za dlouhá léta své vlády dohromady nic, a co vykonal, bývalo by lépe nevykonat. Avšak nerozvádějme dál, co je všeobecně známo. Ostatně jak čas šel, odtávalo z ledovce páně Klausovy pravicovosti, až se dozvídáme, že jako dříve socialismus, odmítá nyní antikomunismus. A aby si někdo nemyslel, že šlo jen o mimoděké ujetí roztěkané mysli, hned i obsáhlý traktát o té věci sepsal. Poněkud profesorsky suchopárný – neníť na rozdíl od svého předchůdce pan prezident právě mistrem pera - avšak v tom nejzákladnějším jednoznačný: velikánu české pravicovosti vadí ledacos a ledaskdo, nikoli však komunisté a komunismus.

Snad je to jen komická shoda: Před třičtvrtě stoletím psal Karel Čapek svou brilantní úvahu o tom, proč není komunista. Nyní, po věru nezapomenutelných zkušenostech s praxí nejpokrokovějšího učení, zdůvodňuje jiný český myslitel, proč není antikomunista. Je to posun proti proudu času? Zatuchlá utkvělost v obyčejích husákovské normalizace? Bylo celé Klausovo polistopadové pravičáctví jen dočasnou úlitbou právě panujícím náladám? Začtěme se blíže do Klausova článku, nadepsaného Neulehčujme si spor s komunistickou ideologií a praxí lacinou rétorikou. Je to četba sice klopotná, ale v mnohém objevná, ukazující, co dříme na dně prezidentovy duše a nač se máme asi tak co těšit.

Bravurním logickým obratem vytváří její autor pojmový trojúhelník: komunista - nekomunista - antikomunista. Rozumějme tomu tak, že pan Klaus, ó nikoli, komunista není a s komunismem nic společného nemá, ale s antikomunismem také ne; je jen nekomunista. Což je formulace, volající po zdůvodnění. Možná se nejlépe přiblížíme jejímu smyslu, když klausovský trojúhelník přeneseme na jiný obor lidského konání. Co takhle švec, nešvec, antišvec? Ale odpusťte, to je pitomost, já vím, já vím. Nikdo nemůže být antišvec, leda by se zbláznil, neboť není toho, komu by vadili ševci. Takže jinak: zloděj, nezloděj, antizloděj. To už, tuším, trochu smyslu dává. Jsou totiž jisté činnosti lidské, které tu a tam někomu vadí, jelikož je jimi někdo bolestně postižen; pročež se ne-li z pohnutek ideových, tedy z praktické zkušenosti stává jejich protivníkem. Komu byla v pražském metru vytažena portmonka z kapsy u kalhot, tomu přichází nesnadné nebýt antizlodějem.

Náš rozmilý pan prezident ale říká, že je pouze nekomunista. Velmi striktně bych odděloval antikomunismus od nekomunismu, sděluje nám; první nezastávám, druhé ano. Děkujeme, slovutný muži, za to poučení; aspoň víme, na čem jsme. Takový postoj totiž není za současných zvyklostí nic neobvyklého v království českém. Není málo těch, kteří, vidí-li někomu v metru vytahovat z kapsy peněženku, obrátí raději hlavu jinam, aby nemuseli zakročit. Je ovšem chvályhodné, že takový občan osobně nekrade; ještě ho od zařazení mezi zloděje dělí jistý zbytek mravnosti. Ale přinejmenším mu zlodějství nevadí; neúčastní se jej sice, ale ani je neodmítá, což u podezíravějších povah může vytvořit podezření, že nejspíš bude se zlodějem nějak spřažen. Jinak by musel zaujmout postavení antizloděje, pro člověka se vztahem k okolí jiným než chorobným přirozené a jedině možné.

Ale třeba by se řečmi o zlodějích mohl cítit někdo dotčen; přejděme tedy zpět na pole politické, i když nevím, proč by komunismus měl být přijatelnější stav ducha než zlodějství. Pan prezident sice mnoha učenými slovy rozvádí rozdíl mezi Marxovou naukou a jejím praktickým výsledkem, ale před nařčením z nevysoké mravní kvality svůj nekomunismus neobhájí, jen přidává další obměnu k obvyklým komunistickým výmluvám - ona to byla původně dobrá myšlenka, ale lidé ji zkazili. Ne. Výsledek zlý, všechno zlé, kdyby andělé nebeští zavedli na zemi ráj, který by skončil kriminály a šibenicemi, nevyrovnalo by se jedno druhým, výsledek by nebyl omluvitelný výchozí představou. Je mi proti mysli ještě dnes takhle rozumovat o zločinném nesmyslu zvaném komunismus, ale je to nejspíš nutné, jelikož jsou dosud tací, kteří těžko chápou, že zlo bylo komunismu zabudováno přímo do základů, dokonce zcela zjevně a úmyslně. Nestačí se od něj distancovat, stejně jako nestačí jen obrátit hlavu při spatření zlodějny; je nutné a slušné být proti ní. Být antizloděj, antivrah, antikomunista, neboť všechno jiné páchne spoluúčastnictvím.

Pan prezident by ovšem předešlé řádky nejspíš neschválil. Vizme, co je v jeho podání antikomunismus: povrchní, negativistický pohled na svět, který ... silácky zastával některé ... nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí... A abychom nebyli na pochybách, kdo a co vadí jemu, hned pokračuje: antikomunističtí nebývali ti lidé, kteří komunismem nejvíce trpěli, ale ... nejvíc záviděli těm, kteří se měli lépe než oni... Salonní diskutéři ... zastávali projekty sociálního inženýrství ... chtěli násilnou změnu režimu shora či ozbrojenou akcí... Hleďme, hleďme. Teď už chápu, proč byl pan Klaus tolik nepřízniv americkému zásahu proti Saddámovi; byla to násilná změna sadistického režimu shora, že ano. Srdce myslitelovo, zdá se, promluvilo. Ale to je vedlejší.

Důležitější je předešlé sdělení: ti, proti nimž se pan prezident obrací svým pohrdáním, jsou ... inu, přeložme si ta slova správně, někdejší disidenti. Ti, kteří měli silácké a negativistické postoje, i když nevím, co siláckého bylo na pokorné suplice, jež svého času vstoupila do dějin pod jménem Charta 77; pes by nechtěl míň než ti siláčtí disidenti tehdy. A samozřejmě, pochopitelně, především jistý silácký negativista Václav Havel. Ó bohové, jak dlouho nám bude ještě otravovat vzduch tahle ješitná malost, nemohoucí vystát pohled na nedostižný věhlas svého předchůdce!

V lecčem ostatním bych pana prezidenta zčásti chápal. Ano, ani já neberu zcela stoprocentně ty jeho salonní diskutéry, za starších časů vesměs horlivé prorežimní přícmrdy, rozjásané svazáky a pěvce častušek, kteří když posléze přišli k rozumu nebo se v nich probudilo svědomí, stali se antikomunisty. Ne že by to nebylo lepší než nic; kus práce ti lidé udělali, rozhodně víc, než kdo jen s neposkvrněným kádrovým profilem seděl v úřadě (neříkám hned že prognostickém) a stačilo mu být nekomunistou. Krom toho, což rovněž pan prezident správně naznačuje, jistá komunistická navřelost jim zpravidla na dně duše zůstala a občas z ní uniká v podobě záchvatů sociálního inženýrství.

Ale dál už se Václav Klaus zle a obávám se, že vědomě mýlí. Neboť v rozporu s jeho údajem se skutečnými antikomunisty stávali v naprosté většině ti, kteří komunismem trpěli, zjevně v míře, již si nedovede představit se vším svolný nekomunista. Je to přirozené. Snad mezi svatými na nebesích sídlí evangelická odpouštivost nezazlívající křivd, ale v smrtelníkovi vzbudí svinský skutek protireakci. Nelze-li ji vyjádřit ozbrojenou akcí, je jejím výrazem vědomé a důsledné odmítání všeho, co k svinským skutkům vedlo. A je-li záporný postoj k zločinnému režimu (nebo k chmatákovi v metru) negativismem, pak, jakáž pomoc, buďme negativisty, protože postoj neutrální se od schvalování a spoluviny liší jen nevelmi. Sám jsem vyklouzl z komunistického mlýna jen dvaceti lety důsledně ničené existence, ale stačilo mi to, abych se stal antikomunistou, protože hledět si jen tak svého a nevšímat si zločinného dění bych pokládal za zradu na sobě samém. A byli i jiní, postiženější.

Je zcela v duchu postkomunismu, že pan prezident zřejmě neví o všech těch vězněných, utloukaných, o těch, jimž komunistická zlomyslnost rozvrátila rodiny, kteří byli nuceni dlouhá desítiletí bídně proživořit, obětovat komunistickému molochu zdraví, promarnit svá nadání v podřadném zaměstnání. Nebo o nich ví a nezdají se mu důležití, protože se mu nehodí do jeho trojúhelníku: nikoli nekomunisté, nýbrž protikomunisté, ne ti páně prezidentovi salonní, kteří nevědí, proč jim komunismus vadí a čím by měl být nahrazen, ale lidé s trpkými osobními zážitky, kteří obojí velmi dobře věděli a vědí. Kdyby byli vyslyšeni, vypadala by tato země lépe než vypadá, jen se k nim snížit a poučit se jejich zkušeností. Ale to se nestalo a už nestane. Nositeli vlivu a moci v obnovené české demokracii se už definitivně stali ti, kteří ladně vpluli z komunismu do postkomunismu, své ohebné svědomí se vším srovnali, zmocnili se výhodných pozic politických i hospodářských, postarali se o bezešvou návaznost na režim Husákův a Jakešův ... že bolševici, říkáte? Ale kdepak, to se jen tak říká. Jenom nekomunisté. Opatrní majitelé neposkvrněných kádrových profilů, jimž komunismus nevadil a dovedli se s ním k vlastnímu prospěchu aranžovat, vybudovali na symbióze s ním své kariéry. Chápu, že antikomunismus může z jejich hlediska vypadat podezřele.

Možná ale, že je pan prezident muž velmi prozíravý. Důmyslně a vytrvale řídí českou politiku, a není už obtížné vysledovat, kudy a kam. Nejprve k vytěsnění těžko pochytatelných politických proudů, skrovných sice a nevlivných, které by ale mohly nepříjemně zesílit. Když se podařilo obratně vyloučit z dění malé strany, bylo přikročeno k upevnění systému dvou velkých, vzájemně zaměnitelných, lišících se od sebe právě jen slovními vyhlášeními. Současně vytvořit pocit naštvanosti v českém publiku, a nechce se mi zdát, že pouze následkem nešikovností a morálních selhání. To, co v nedávných dnech vzbudilo vzruch a jednohlasně odmítavou reakci, arogantní a názorem veřejnosti pohrdající samoobsluha s poslaneckými byty v nejlepší tradici komunistického papalášství, může být příkladem a součástí takového záměru. Otrávit občana a voliče, vnuknout mu představu politiky jako podlosti a špinavosti do té míry, až se odmítne na ní podílet. Pak už je cesta volná, za neexistence stran, jejichž volbou by občan mohl dát své nespokojenosti průchod, nebrání věčné opoziční smlouvě už nic. Leda třetí do karet, komunisté, jejichž váha narůstá úměrně k poklesu volebních účastí, ale co by nám to vadilo. Vždyť my přece nejsme antikomunisté, že ano. Vždyť rezidua institucionálního uspořádání minulosti (vznešeně, vědecky hovoří pan prezident) nám sem dnes nevnáší dnešní KSČM. Lze se s ní o moc podělit, a ještě lépe, lze jejím přispěním dospět k moci, vymykající se občanské kontrole a vlivu. A kdyby náhodou KSČM, která, kdepak, nikam nevnáší žádná komunistická rezidua, měla jednou dosáhnout volebního vítězství a chopit se vlády, no bóže. Nějak bychom se už s ní dohodli, o sladký chlebík moci podělili. Neboť, rozumějme, komunisté jsou chytří, ale pan Klaus je ještě chytřejší. Nepochybuje zajisté, že i jich by využil a pak je vyšachoval, aby na vrcholu vší slávy stanul už jen on sám.

Ani to není nic nového. Měla tato země už jednou prezidenta, muže malého postavou i morální silou, velkého však ve své ješitnosti a v zášti ke každému, kdo se opovážil ho nenásledovat. Ani on nebyl antikomunista, nýbrž nekomunista. I on byl obratný taktik, jenž zjistiv, že vítr věje ze stalinského Východu, nerozpakoval se rozprostřít do toho směru svůj státnický plášť. Také on nejdřív vyřadil z konkurence ty z demokratických stran, jež se vymykaly jeho manipulaci, a ponechal živnostenské oprávnění jednak hrstce partají neškodně poslušných, jednak komunistům. I on bystře rozpoznal jako vhodný nástroj k upevnění své moci krajní, hysterický nacionalismus. I jeho přičiněním došlo k volbám, z nichž vyšli komunisté jako vítězi, což se sice jeho dnešnímu následníku a obdivovateli zatím nepodařilo, ale směřuje k tomu. O něco později pak odmítl podporu zbytkům demokracie v jejich posledním zápase a způsobil tak její pád. Neznejistěl, neodstoupil, vládl dál, teď už jen se samotnými komunisty, k nimž se sice nepočítal, ale nevadili mu. I on věřil, že má všechny otěže tak pevně v rukou, že mu neuškodí, naopak že jejich prostřednictvím nakonec dospěje k vrcholu slávy, svému jedinému životnímu cíli. A opravdu, všechno se mu dařilo jak na drátku. Zemřel zlomený, všemi opuštěný a do bezvýznamu odsunutý stařec, půl roku poté, kdy otevřel komunistům bránu k moci.