Červenec 2003

Bída vzdělanců

Čestmír Hofhanzl

Civilizace přes všechny katastrofy, které člověk svou činností v průběhu dějin způsobil, nezanikla díky tomu, že v dobách kdy bylo nejhůře a vše spělo ke zkáze, vystoupili lidé nezasažení morem rozkladu, vzepřeli se setrvačnosti a sami sebou dali příklad.

Starověká řecko-římská civilizace, skvělá ve filozofii, logice, matematice, umění, byla zničena barbary. Zanikla proto, že poznání a filozofie (láska k moudrosti) byla omezena na úzkou vrstvu vzdělanců. Poznání v antické společnosti bylo plodem abstraktního, logického výkonu mozků antických myslitelů a filozofů. Starověcí vzdělanci nepoužívali ve větší míře metody pokusu. Práce rukou nekorigovala jejich jedinečné výkony teoretického myšlení. Filozofové již tehdy byli svou jasnozřivostí na obtíž mocným a vládcům, kazili mládež. Proto Sokrates musel vypít svou číši bolehlavu. Poznání a plody moudrosti neprostoupily celou starověkou společnost. Kdo nebyl svobodným občanem, mohl být na stejné úrovni, jako domácí zvíře a často se s ním tak zacházelo. Neschopnost překročit tuto hranici se stala starověké společnosti osudem. Svět na dlouhá staletí upadl do barbarství.

Poselství antiky a naděje nového světa vzklíčilo z bezpráví těch, kteří byli lidskými bytostmi a nebyli občany. Tím poselstvím bylo křesťanství. Slova evangelia "všichni lidé jsou si před Bohem rovni" položila základ k budoucí cestě ke svobodě.

Starověká vzdělanost přežila temné období v klášterech. Evropská vzdělanost a civilizace vyrostla z knihoven klášterů, ze zkušeností a trosek antického světa. Jejím zdrojem a korekcí bylo evangelium. Přes všechna vybočení a zneužití, která jsou osudem všech lidských idejí, Ježíšovo poselství svou pravdivostí a opravdovostí položilo pevný základ evropské civilizaci. Když kdykoli v průběhu dějin se ideje evangelia staly jen formou, demagogií nebo byly účelově popřeny, následovalo zneužití a neštěstí. Uplynulé století o tom hovoří nanejvýš výmluvnou řečí. Devadesátá léta v naší zemi jsou plodem stejného úpadku.

Česká (československá) "veřejná elita" se nezachovala dobře v době války i těsně po ní. Dala špatný příklad svému lidu. Komunisté po čtyři desetiletí systematicky pracovali na "výrobě" použitelného člověka. Měli úspěch. Z veřejné scény odstranili originální osobnosti trvající na mravních hodnotách, neustupující od poznané pravdy. Z těch, kteří v bludu "pravdy" setrvali, udělali vězně, emigranty. Později, když doba byla již humánnější, osoby nepřizpůsobivé a podivíny. Dodnes se mi stává, že jsem s podezřením a averzí dotazován "proč dělám to, co dělám". I jen neochota přijmout život jako podvod je podezřelá a frustrující.

Paradoxně říkám, měl jsem štěstí žít tuto dobu. V červnu 1990 jsem se stal poslancem České národní rady. Dnes s odstupem času to mohu komentovat slovy, "Homeostáze a nastavení společenského třídicího stroje k dokonalosti dovedeného komunisty byla nekontrolovatelným společenským pohybem porušena, třídicí síta pracovala nedokonale". Dostal jsem jedinečnou příležitost zevnitř vidět, co se děje po převratech ve společnosti vytržené z kořenů. Společnosti nesvéprávné, vyrostlé v diktatuře, pokrytectví a lži.

Československé školství, podle sovětského vzoru, se orientovalo na výchovu úzkých specialistů. Obecné vzdělání a širší rozhled nesou nebezpečí svéprávnosti a neposlušnosti. Učitel byl nejvíce týraný a v poslušnosti udržovaný sluha režimu. Technická inteligence měla plnit technické a průmyslové zakázky režimu a státu. Zemědělci zajistit výživu lidu. Lékař měl úlohu údržbáře a opraváře lidského stroje. Lékař, jako synonymum vzdělance, se stal jen smutnou vzpomínkou. Právník a soudce se stali dozorci a kontrolory nad dodržováním pravidel a vůle vyvolených z milosti strany. Zákonů, které strana dala svým živým nástrojům. Umělec měl úkol bavit kolečka monstrózního soustrojí, které spělo do své tragikomické budoucnosti. Většina úlohu přijala a hrála. Morálně narušení jedinci ji rozvíjeli. Skuteční vzdělanci a lidé pravdiví přežívali na okraji.

Na konci v sedmdesátých let a v osmdesátých letech "vzdělanecká" technokracie, odchovaná komunistickým školstvím a morálkou, získala reálnou převahu nad ideology a stranickým aparátem. Ideologie byla mrtvá. Nová provozní technokracie státu převzala metody a principy svých ideových předchůdců. Stála ale v pozadí a navenek nenesla veřejnou odpovědnost. Účel dále světil jakékoli prostředky. Lež, protože naše doba nezná pojmu objektivní pravdy, zůstala nejrychlejším a nejúčinnějším nástrojem. Přímou fyzickou moc a institucionalizované násilí po svém přetransformování se v kapitalisty, zdokonalili bývalí komunisté mocí peněz a monopolem vlivu v informačních médiích.

V České (československé) společnosti na konci 80. let bylo umrtveno to, co je ústředním poselstvím evangelia a co bylo po tisíciletí garantem evropské civilizace. Vzdělanecká vrstva a technokracie vyrostlá z komunistického školství a mentality nevěřila v poselství evangelia, spravedlnost, neznala pojmu pravdy a cesty hledání objektivní pravdy. Místo vnitřního, hluboce zažitého respektu existenciální rovnosti lidí před Bohem a z toho vycházejícího přístupu k životu byli "vzdělanci a technokraté" konce století substancí dvojité morálky komunismu. Listina práv a svobod, krásné formulky typu "nejsme jako oni," "sametová revoluce," "tlustá čára za minulostí" byly jen přirozeným plodem této podvojnosti. V atmosféře nadšení posloužily k odvedení pozornosti od skutečných záměrů. Nesvéprávná společnost, za kterou po dvě generace rozhodovali jiní, ten velkolepý podvod spolkla i s navijákem. Jako vždy, když v evropských dějinách zvítězila forma nad obsahem, jsme nastoupili cestu do neštěstí a ke zkáze.

Základy toho, co se v České republice odehrálo v 90. letech, byly položeny již v průběhu války a těsně po ní. Nebojovali jsme na svém území a nehájili s armádou svou státnost. V roce 1943 Eduard Beneš myslel, že se může dohodnout se Stalinem. Vyhnali jsme Němce jako Asiati a čtyřicet let bylo toto téma a způsob tabu. V Čechách se nenašel celé půlstoletí intelektuál, který by kriticky a důsledně zhodnotil naši "vinu a charakter," jak to dokázal v případě Němců "v otázce viny" Karl Jaspers.

Komunismus zvítězil lehce. Jen jsme přijali nového pána. Česká komunistická strana, pokud je mi známo, měla na počet obyvatel státu nejvyšší procento členů v porovnání s jinými sovětskými satelity. Všichni, i členové strany, jsme si vyprávěli vtipy o blbých komunistech.

Postoj prvého muže státu Václava Havla v otázce lustrací nebo v cause bývalého vídeňského starosty Helmuta Zilka, jsou známé. Pan president zjevně věděl, že lže, a nic mu to neubralo na popularitě. Z vyjádření a článků Josefa Škvoreckého ve stejných causách se mi dělalo fyzicky nevolno. Jedinečný je případ ideologa a duchovního otce českého undergraundu Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho. Agenta StB od 50. let. Byl jsem svědkem, jak se strachy třásl, když měl návštěvu svých řídících orgánů. Navenek a svými texty drsňák, ve skutečnosti nešťastník, který přijal život jako pózu a stal se její obětí. Po roce 1990 jsem nejméně polovinu svých známých našel v těch nechvalných seznamech, které nakonec zveřejnil "vzdělanci a lepšími lidmi" vysmívaný Petr Cibulka.

Jedním z mála povznášejících pocitů, které jsem měl ve své kariéře poslance byla ustavující schůze České národní rady v konci června 1990. Neznal jsem ještě většinu svých sněmovních kolegů, ani to, jak je základní strategie předurčena. Naplňoval mě pocit, že komunismus, ve kterém proběhl celý můj dosavadní život skončil, a já jsem u té změny. Střízlivěl jsem rychle. Vedení sněmovních výborů bylo předem připraveno a ve své většině tak schváleno. Významný podíl ve vedení sněmovny měli lidé známí s disentu. Opět s odstupem času mohu říci: Téměř nikdo z nich neobstál se ctí, a ve změněných podmínkách neprokázal svou profesní i mravní velikost. U některých čas ukázal, že někdo je od počátku řídil.

K základním krokům, které se musí po převratu, má-li být úspěšný, udělat, je vyrovnání se s minulostí. K odstavení a potrestání osob, které byly pilíři režimu, který byl poražen, nebyla vůle i žádná chuť. Generální prokurátor České republiky Brunner mi poté, co jsem ho ve sněmovně napadl, že nebudu volit žádné komunistické soudce, soukromě odpověděl. "Byl jsem u těch dohod a leccos se mi také nelíbilo". Heslo "nejsme jako oni" bylo záměrně široce rozšířeno proto, aby ti, kteří budou důsledně žádat spravedlnost, mohli být označováni za lidi nesnášenlivé, zlé vůle a štváče. Ze stejných důvodů byla urychleně a s hysterií přijímána "listina lidských práv a svobod". Nebylo to z dobré vůle zajistit ochranu takových práv. Dialektici a kormidelníci služeb poraženého režimu dobře pochopili, jak se obrátila situace. Nyní jsou v pozici, kdy tuto formálně ctihodnou listinu využijí ku svému prospěchu. Byla přijata proto, aby jejím účelovým zneužitím bylo možno zpochybnit jakékoli spravedlivé a i zákonné potrestání či časová diskvalifikace těch, kteří čtyřicet let bez jakýchkoli zábran práva druhého neuznávali. Řekl jsem tehdy v parlamentní rozpravě k listině cituje Ferdinanda Peroutku "Nezáleží tolik na dobře napsaném papíru... v takovýchto dobách rozhodují stateční mužové". Odpovědí mi bylo napadení poslancem Řezáčem (tehdy členem klubu KSČM), že "jsem proti lidským právům a svobodám". Pro úplnost dodávám, že asi za tři roky mne Řezáč zastavil na sněmovní chodbě a řekl mi: "Pane doktore, chci se vám omluvit. Vše, co jste nám ve sněmovně prvé dva roky říkal a před čím varoval, se stalo a byla pravda. Nevěřil jsem, že je to možné". O rok později byl nalezen s prostřelenou hlavou. Neznám a nepamatuji si z té doby jediný hlas českého vzdělance, právníka nebo filozofa, který by ve veřejné rozpravě a médiích upozornil na rizika způsobu ratifikace ctihodné "listiny" v takovém čase a navíc nevymahatelné. Spravedlivý člověk a společenství nepotřebují formální nevymahatelná gesta.

Navázání kontinuity právního systému na právní pořádek státu a režimu, který jsme my sami zákonem označili za zločinný a protiprávní, snad samo mluví o tom, že jsme nemravná dvojaká společnost. Výsledek nemohl být jiný, než je. Opět neznám z té doby žádný významný hlas českého právníka, filozofa, který by důrazně varoval a upozornil na důsledky takového aktu a postupu. Na svou obranu uvádím, ve sněmovně jsem se k takovým důsledkům vyslovil a varoval.

Jak jsem měl na ustavující schůzi nové České národní rady pocit štěstí, že jsem se dožil změny a mohu být u ní, tak po několika měsících na podzim 1990 ve stejné síni mě naplňoval pocit hlubokého smutku z toho, co se kolem mne odehrávalo. Uvědomil jsem si, že celý proces přestavby státu je nasměrován jinam, než byly mé představy společenství postaveného na pravidlech fair play, morálce, odpovědnosti za své činy i život. Tehdy jsem se rozhodl, že bez ohledu na okolnosti a taktiku budu říkat a psát věci tak, jak je popravdě vidím. Aby byl autentický dobový záznam, že někdo skutečnost pojmenoval.

Stát, lidské společenství může spolu existovat a spolupracovat, když většina členů takového společenství vnitřně duchovně sdílí společný hodnotový systém. Spolupráce je možná tehdy, když základní hodnoty uznává a podle nich jedná bez vnějšího nátlaku převážná většina členů společenství. Komunismus svým popřením a potlačením jedinečnosti poselství evangelia celý hodnotový systém zpochybnil. Česká společnost vystoupila z komunismu a nevěřila v nic. Nejhůře na tom byli ti, kteří měli být elitou a příkladem. Místo jednoho společného hodnotového systému jsme jich měli milion. Téměř každý jiný.

Václav Havel po desetiletí krásně psal o morálce a hodnotách, pak uzavřel dohodu s odcházejícími komunisty. Svými hesly "nejsme jako oni," "sametová revoluce," "tlustá čára za minulostí" popřel základní principy lidské dějinné zkušenosti. Zlo má být po právu potrestáno, neboť nepotrestané zlo se stává základem zla budoucího. Odpuštění je možné až po potrestání a vnitřním prožití a pochopení viny. Nejpřednější český intelektuál dal svým jednáním a činy znamení milionům občanů naší země, že jeho psaní i slova byly jen literární metodou.

Politické strany, tak jak se na počátku 90. let ustavily, nebyly, ani nemohly být společenstvím lidí blízkého si hodnotového pohledu na svět a řešení jeho problémů. Česká společnost byla ve stavu pastózní šlichty, kterou umíchalo padesát let vlády totalitních režimů. Občanské fórum bylo přechodným účelovým konglomerátem aktivistů i lidí záměrně do něho vyslaných. Komunisté a jejich zástupci v parlamentu měli v prvých dvou letech v parlamentu především úlohu mouřenínů, kteří garantovali přechod technokratické elity a "kormidelníků" předlistopadového režimu za pomyslnou čáru převratu. Ze systému vlády jedné strany a jedné rozhodující mocenské skupiny do systému formálně pluralitního. Komunisté se nemohli přejmenovat jako jim odpovídající strany v Polsku a Maďarsku. Ve formálně svobodných volbách v roce 1990 a 1992 by v takovém případě rozhodující mocenské a zájmové skupiny i osoby předlistopadové scény vypadly z parlamentní politické hry.

Moravistická strana byla záměrně založené uskupení k odvedení pozornosti od priorit, které se měly po převratu řešit. Živnou půdou pro tuto hru byl přirozený moravský a brněnský patriotismus. Proto, že to byla úmyslná a účelová hra svědčí, že prvý předseda "moravistů," Boleslav Bárta byl agentem StB. Potvrzují to i jednání a hlasování moravistických poslanců v klíčových causách v poslanecké sněmovně.

Stejným účelově založeným subjektem byli Sládkovi republikáni. Jejich navenek hlásaný antikomunismus a populismus v realitu uvádělo jejich jednání a hlasování v poslanecké sněmovně. Úkolem Miroslava Sládka (předlistopadového cenzora) bylo rozostřit a diskreditovat celou parlamentní scénu. V důležitých causách hlasovali republikáni vždy s komunisty. Jedinečným dokladem účelu a smyslu jejich hry bylo na jaře 1998 projednávání návrhu zbavení imunity Ivana Kočárníka (případ pojišťovna). Návrh na zbavení imunity hlasováním neprošel vlivem "opozičních" republikánů, kteří se zdrželi hlasování. Po hlasování Miroslav Sládek vstal a s rozzářeným úsměvem sdělil Kočárníkovi ve vedlejší sněmovní lavici: "Je to výborné Ivane, co". Toto hlasování bylo ve skutečnosti parlamentním precedentem o tom, zda politici devadesátých let se budou zodpovídat ze svých rozhodnutí a činů. V realitě to byla druhá tlustá čára za minulostí.

Občanská demokratická strana se ustavila ve svém počátku jako strana nových lidí, kteří vstoupili na politickou scénu. Převážně lidí nezatížených příliš minulostí, ani morálkou. Vystihli svou příležitost a chtěli všechno teď. Václav Klaus a ti, které reprezentoval, se hned na počátku chopili vedení strany. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že Václav Klaus byl od svého vstupu na politickou scénu reprezentantem předpřevratové mocenské a hospodářské technokracie. Velicí kormidelníci věděli, že jim nic jiného nezbývá a musí změnit některé metody a vnější formy vlády. Rozhodně ale neměli chuť pokládat základy poctivému, svobodnému a demokratickému společenství a státu. Laxnost poctivého vyrovnání se s minulostí, tzv. pragmatismus, na odiv vystavovaný odpor k jakýmkoli koncepcím s argumenty, že trh vše vyřeší, byly ve své nejhlubší podstatě koncepční. Bez ohledu na hrozné důsledky, které takový postup bude mít pro stát, pojem a fungování práva, morálku celého společenství a chápání majetku jako zodpovědnosti.

Tato Klausova bezkoncepční koncepce dala téměř všechny trumfy a výhody do rukou těm, kteří své kariéry, styky vybudovaly před listopadem 1989 a neměli žádné zábrany. V průběhu několika let mezi roky 1991 - 1995 Václav Klaus přetvořil ODS ve stranu, která v dnešní podobě je politickým representantem společenské vrstvy zbohatlíků a usurpátorů moci, společenské vrstvy, která své postavení a majetky ve své většině nezískala poctivou prací a dlouhodobým úsilím. Tato dnešní společenská a hospodářská elita českého státu k udržení svého výsadního postavení potřebuje třídní právo nebo nefunkční právní systém. Podobně jako jejich pokrevní předci z doby před rokem 1989.

Sociální demokracie, jak se ustavila na svém počátku bez ohledu na svého předsedu Horáka (přišel z emigrace) většinou svého členstva a jeho tužbami, byla třeťořadou ODS. Miloš Zeman ji dobudoval jako alternativní variantu ideálního systému jedné nebo dvou stran. V pozadí mocenská a kapitálová skupina - na scéně dva formálně neslučitelné politické subjekty, se stranickým aparátem, členstvem i parlamentními poslanci. Systém, který by umožňoval skoro stejný neomezený manévrovací prostor, na jaký byli jeho tvůrci zvyklí z časů jediné dokonalé strany.

O ideje nikdy nešlo. I poslanci jsou jen materiál, který lze podle potřeby obměňovat. Z toho, co jsem viděl, jsem přesvědčen, že Miloš Zeman na této variantě pracoval ve shodě s Václavem Klausem po celá devadesátá léta. Opoziční smlouva byla přirozeným vyústěním. Naštěstí byla česká i společenská scéna složitější a ideálního stavu nedosáhli.

KDU-ČSL, za prvé republiky strana malých lidí, přežila komunismus jako člen Národní fronty. Za loajalitu a přitakávání vedoucí síle občas spadl jejím funkcionářům nějaký ten drobet se stolu a mohli svoje děti dostat do kýžených škol. Velké ideály funkcionáři i členy lidové strany rovněž nehýbaly. Členstvem zůstali lidovci stranou malých lidí. V osobě Josefa Luxe se lidová strana stala reprezentantem socialistické venkovské technokracie. Josef Lux ve funkci ministra zemědělství učinil vše, aby rozhodující vliv i majetek v zemědělském sektoru v lesnictví a zpracovatelském průmyslu zůstal v rukou těch, kteří svá postavení získali před rokem 1989. Většinou úspěšně blokoval v parlamentu zákonné předlohy, které dále mohly posunout restituce a přispět k obnově malého a středního stavu na českém venkově. Společenské vrstvy, kterou lidová strana ve své historii vždy reprezentovala. Přes svou křesťanskou rétoriku ve skutečnosti neměl žádný zájem, aby církev dostala v restitucích majetek, který by vydělával a mohl církev učinit nezávislou - lesy a půdu. Potřeboval církev závislou na své straně.

Občanská demokratická aliance byla vytvořena, jak s odstupem času se odvážím tvrdit, jako strana na jedno použití a nečistou namáhavou práci. Někteří její významní členové a zakladatelé zřetelně plnili zadání (Tomáš Ježek, Jiří Skalický, Roman Češka, Vladimír Dlouhý, Tošer, Žantovský, Kühnl a další). Na druhé straně bylo v ODA poměrně vysoké procento lidí, kteří poctivě chtěli změnu a otevřenou a transparentní politiku. Byli jsme si vědomi, že demokracie a právní stát je v prvé řadě vláda zákona. Tato skupina dosáhla vlivu v parlamentním klubu. Do výkonných vládních funkcí se z nás nedostal ale nikdo. Po dobu své přítomnosti v parlamentu přes svůj malý počet členů byla ODA hnacím motorem reformy. Jak vývoj a restaurace předpřevratových mocenských způsobů pokračoval, stávali jsme se anomálií a média na tom obraze úspěšně spolupracovala. Když se nám ve vnitřním konfliktu podařilo odstranit V. Dlouhého, byla vytažena dlouho připravená karta doktorátu Jana Kalvody. Pak už jenom hrobaři dokončili svoji práci.

Unie svobody byla vyrobena jako náhradní subjekt za ODA. Voličská základna a scéna si žádala takový politický subjekt. Dnešní US je umělé politické uskupení bez originálních osobností, které by věřily tomu, co mají reprezentovat. V situaci, která dnes v české politice existuje, nelze naštěstí vybraným "Marťanům" vtisknout věrohodný scénář i tvář. Je to snad dost dobře vidět na Janu Rumlovi, Karlu Kühnlovi i Vladimíru Mlynářovi.

Dostalo se mi privilegia vidět utváření se nové politické i parlamentní scény českého státu po roce 1989. Zažil jsem potíže ustavování se a budování základního stavebního prvku parlamentní demokracie politické strany. Stavění z ničeho, ve vzduchoprázdnu. Komunisté zbořili elementární schopnost a ochotu lidí spolčovat se a spolupracovat za účelem něčeho vyššího než je momentální zneužití, krátkodobá výhoda a zisk. Nejhorším dědictvím komunistické éry je padesátileté přerušení kontinuity přirozeného běhu života. Přerušení a rozbití tradice předávání zkušeností, morálních hodnot a postojů uvnitř rodiny, spolků, obcí. V české krajině na počátku 90. let nestály roztroušeny žulové obelisky svéprávných charakterů s širokým rozhledem mravním a pochopením, jaký úkol před námi leží.

I ti nejlepší, které jsem v té době poznal a těšil se, že s nimi mohu spolupracovat, postrádali rozměr, který dává tradice jako samozřejmost. Vědomí zodpovědnosti, povinnosti a osobní cti. Vlastnosti, které dávají sílu a vytrvalost v situacích, kdy se zdá, že vše je proti a ztraceno. V takovém prostředí není problémem nakonec vytvořit pluralitní stranický systém založený na jediném principu - korupci. Dostatečně kapitálově silná mocenská skupina si zaplatí či sama vytvoří politickou stranu na rozdíl od tradičních politických stran založených na idejích, které určují formy a metody řešení společenských i hospodářských problémů. V korupčním systému nesvéprávných politických stran jsou ideje jen dýmem a zástěrkou.

Viděl jsem ten systém se utvářet. Například dluh ODA z roku 1992 vytažený na veřejnost v lednu 1994 byl ukázkou metodiky, kterou vývoj půjde. Dokladem korupčního systému nesvéprávných politických stran byla opoziční smlouva. Byla a je logickým vyústěním formální pluralitní demokracie v české kotlině.

I to je vina "vzdělanců". Když jsem v roce 1997 na semináři uspořádaném k propagaci a podpoře většinového systému vystoupil v diskusi proti argumentům od předsednického stolu, z úst ctihodných pánů profesorů. Argumentoval jsem fakty české politické scény a viděl některé ctihodné politology za stolem i v plénu souhlasně pokyvovat hlavami. Nikdo z nich to ale nikam nenapsal. Sepisovali a dále sepisují učené traktáty o pravolevých případně středových idejích, stranách a politicích.

Stejnou zkušenost mám i z konfliktu kolem "lesní transformace", kdy jsem se jako poslanec vyslovil proti koncepci, která byla postavena (a prosazena) na principech zcela odporujících dlouhodobé zodpovědnosti za les. Z vážené akademické veřejnosti za celá ta léta se vahou své profesní autority nepostavil tomu zvěrstvu ani jeden profesor ve funkci, ani jedna vysoká škola. Přitom každý lesník, který svůj profesní obor ovládá, ví jaké důsledky dnešní "hospodaření" pro budoucnost bude mít.

Roky trvající mediální kampaň kolem národního parku Šumava, zneužívající kůrovcovou kalamitu ve smrkových monokulturách šumavského parku, je rovněž dokladem profesní morálky a charakteru českých vzdělanců. Ten malý brouček byl a je jen jednou ze záminek ke zpochybnění existence chráněného území. Odborná pravda o nezbytnosti důsledného postupu proti lýkožroutovi i v chráněném území je mezi odborníky jasná a nezpochybnitelná. Celá kampaň je cílená a udržována s úmyslem zrušení statutu území a jeho exploataci. Za celé roky se žádná vysoká škola nepostavila celou svou vahou proti účelovým dezinformacím a dezinterpretacím problému. Našlo se ale dost vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří se propůjčili účelovým výkladům a často lžím.

Komentovat v tomto vztahu práci médií a novinářů považuji za zbytečné. Tak jak se v popřevratové době postupně vytvořil a stabilizoval korupční politický systém, tak média a novináři začali plnit zakázky. Česká média neinformují a úkolem novináře není hledat pravdu a informovat. Novináři plní zakázku toho, kdo platí noviny.

Nejhorším, co jsem v desetiletí 90. let mohl pozorovat, byl morální rozklad a rezignace i těch, kteří měli dobrou vůli a nakonec proti ohromné přesile prohráli. Korupční systém, který se vytvořil v 90. letech, zatáhl do spoluviny statisíce těch, kteří si díky nefunkčnosti a nevymahatelnosti práva pomohli, i ty, kteří vědomě jednali nemorálně. Devadesátá léta a jejich hlavní aktéři položili základy hluboké, dlouhodobé krize. Největší vinu nesou ti, kteří se dnes považují za elitu českého státu. Někteří zneužili co se dalo, jiní mlčeli.

(www.AAAWebPages.cz)