Červenec 2003

O bídě českých poměrů, nejen zelené politiky

Čestmír Hofhanzl

V Nice 1/2003 byly otištěny příspěvky Pavla France a Karla Jecha na téma ekologický aktivismus versus angažovat v parlamentní politice. Pohled obou pánů je dost nešťastný a zcela se míjí s příčinami neradostného stavu věcí veřejných, nejen zelených, v našem rodném rybníce.

Úvodem si dovolím jedno surové osobní poznání. Měl jsem přítele, starého pána, vojáka druhé světové války, muže, kterého mi bylo štěstím potkat. V roce 1938 odešli s bratrem z Československa, na Filipínách si zřídili obchodní faktorii. Když začala válka vrátil se Artur do Evropy a vstoupil do československého vojska. Prodělal boje a celý ústup přes Francii. S poslední lodí se dostal do Anglie. Byl ve výsadku u Dunkerque, kde dostal jejich tank přímý zásah, byl skoro hluchý. Prošel od Dunkerque až do Prahy. V roce 1948 ho komunisti zavřeli, pak stavěl Lipno. Zbytek života dělal nádeníka. Jeho žena o něm vždy říkala: „Ten náš trouba vždycky všechno dělal poctivě a doopravdy.“ Artur mi kdysi řekl: „Mirku, Češi jsou špinavej šmejd.“ Odporoval jsem mu, že to nesmí říkat.

V roce 1997 jsem s několika ošuntělými, mlčenlivými staříky, jeho kamarády s fronty, tlačil na židovském hřbitově v Olšanech káru s Arturovou rakví. Brečel jsem u vědomí toho, jak se naše země chová k mužům, kteří byli solí své země. Před rokem jsem si při práci v Třeštici uvědomil, že jsem dospěl k tomu, co mi před léty řekl Artur. Kdyby byl naživu, jel bych za ním a řekl mu, je to smutné, ale měl jsi pravdu.

Pavel Franc se na podporu svého názoru proti organizování se ekologů, či „zeleně“ smýšlejících v politické straně, odvolává na a cituje Egona Bondyho /alias Zbyňka Fišera/ o zmanipulování každého, kdo vstoupí do parlamentní politiky. Je jedinečné na podporu názoru neangažovat se v politice citovat Bondyho, guru undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let. Dnes je snad guru zelených? Znal jsem Bondyho osobně a dost zblízka. Bondy byl agentem státní bezpečnosti od padesátých let. Dnes je snad hromádkou třesoucího se rosolu. Jednou jsem ho v Telči vyhodil, když se zářícím úsměvem a rozpjatýma rukama mi oznamoval, „vysvětlil jsem jim, že Magor je magor.“ Ukázal jsem mu dveře se slovy, „to se neříká fízlům“. Osobním neštěstím Bondyho bylo, že přijal život jako švindl. Aby si mohl žít podle svého, nechal ze sebe udělat psychiatrický případ, nesvéprávného. Poškodil sám sebe. Jeho některé texty mají myšlenku i postihují problém. Nikdy ale nic nedotáhl do dokonalosti – to byla daň tomu, jak pojal vlastní život. V Bratrech Karamazových dobře vystihl, co se stalo s Dostojevského postavami za sto let.

Není jen Bondyho věcí, že celý život tím co dělal, sloužil špatnému. On svou podstatou, třtina větrem se klátící a způsobem života maloměšťák, psal drsňácké texty, které nebyly pravdivé a sváděly na scestí. Dnes znovu svádí na scestí hlásáním o zmanipulovatelnosti každého, kdo se zorganizuje a chce vstoupit do parlamentní politiky. Žijeme ve složitém organizovaném světě, kdo poctivě chce prosadit nebo jen uchovat své hodnoty a pohled na svět, musí se spojit s lidmi ctícími podobné hodnoty. Jinak nemá šanci. Mocní a zvláště naši dnešní mocní mají tendenci s lidmi manipulovat. Současná česká politika od listopadu 1989, je především o manipulaci. Svým způsobem je tato metoda úspěšná proto, že většina z nás v uplynulých desetiletích přijala život jako podvod.

Pravdivého člověka lze manipulovat jen po krátký čas, dopídí se pravdy a nikdo ho pak již nedonutí přijmout podvod a nechat se manipulovat a zneužít. Henry David Thoreau, americký přírodní filozof napsal „muž není nástroj k užívání“. Než se začnete angažovat jako ekologičtí aktivisté, nebo vstoupíte do „zelené“ politiky, přečtěte si jeho „Walden, či život v lesích“ a „Toulky přírodou“.

Měl jsem ve svém životě štěstí. Jak jsem tvrdohlavě a přitrouble hledal pravdu, tak se mi při nárazech otevíraly obzory. Prvé dva roky devadesátých let nefungoval český mikrosvět standardně, díky tomu jsem se dostal v přechodné, převratové době do parlamentu. V naší zemi s jejími hodnotami, pokleslou morálkou, bych nikdy neměl šanci se dostat ani do obecního zastupitelstva. Téměř každého jsem se nějak dotkl, neboť se cítí ohrožen pouhou existencí člověka, jehož jednání nechápe. Viděl jsem českou politiku, „společenskou elitu“ i reakce obyčejných lidí v době, kdy nefungovaly standardní maskovací mechanismy a klišé.

Na samém počátku „naší“ sametové revoluce jsme přistoupili na to, že se nebudeme řídit principem fair play. Zločin, jeho hlavní aktéři i jejich organizace nebyly potrestáni, na čas diskvalifikováni a organizace zakázána. S jejich právním řádem jsme přijali jejich pravidla hry. V obecnosti se tím v samém počátku vyslal signál, že zneužití a zločin budou beztrestné. Přes formální demokratické postupy, v počátku i dodržované, jsme neměli šanci – bylo jich víc. Stanou-li se demokratické principy i Liistiny lidských práv a svobod formalitou, negarantují-li je pravdiví muži a ženy se smyslem pro fair play, zneužijí ta vznešená slova zločinci a lidé špatní. Celý průběh devadesátých let byl svou podstatou manipulací, většina z nás různým způsobem spoluhrála.

Jakub Patočka je jedním z příkladů, jak se vyrábějí a k manipulaci používají talentované kádry. Setkal jsem se s Jakubem Patočkou při více příležitostech, nikdy tomu chlapci nešlo o pravdu a neměl s ní problémy. Někdy v roce 1999 jsem odpověděl na článek Vladimíra Justa o Národním parku Šumava, který vyšel v Literárních novinách. Dotázal jsem se šéfredaktora Jakuba Patočky, kdy mi článek zveřejní. Odpověď pana redaktora zněla „článek nezveřejním, protože s ním nesouhlasím“.

Viděl jsem v devadesátých letech velmi ošklivé hry až do podrobností, které se hrály a ještě hrají kolem, takzvané, lesní transformace Národního parku Šumava. Bohužel, ekologičtí aktivisté se zde často účastnili velmi nečisté hry a někteří to museli vědět. Za jejich transparenty a hesly o ideálech byly zájmy, které s ochranou přírody neměly nic společného. Když jsem se, v roce 1999 na Plešném jezeře, snažil vysvětlit Mojmírovi Vlašínovi kontext hry, která se kolem Šumavy odehrává, odpověděl mi, že ho to nezajímá, že to je politika. Argument, že na tom ztroskotá ochrana šumavské přírody, ho nezajímal. Stane-li se jakákoli věc ideologií a vírou, přestane-li brát v potaz pravdu, je to neštěstí i pro věc samu.

V České republice se udělaly docela slušné základní normy pro rozumné a šetrné zacházení s přírodním prostředím /zákon č. 114/1991 Sb./. Zákon O ochraně přírody byl schválen jen proto, že zájmové mafie nebyly v roce 1991 ještě dostatečně silné. Ministrem životního prostředí byl Ivan Dejmal a ve sněmovně byla skupina poslanců, kterým ještě šlo o věc samu. O pouhé dva roky později, by podobná norma neměla šanci, aby schvalovacím procesem a zákonodárným sborem prošla. Stejně by již neměl šanci stát se ministrem životního prostředí Ivan Dejmal.

Z politiků, které Karel Jech jmenuje, Ivan Dejmal prokázal, že přes své velmi zelené srdce, si nade vše cení a v konečném rozhodování se řídí poznanou pravdou. Pepík Vavroušek neměl čas prokázat svou skutečnou velikost, hodiny pravdy v české politice přišly v polovině devadesátých let.

Měl jsem jedinečnou příležitost viděl českou popřevratnou „pluralitní“ politiku po dobu deseti let a pohybovat se v ní. Některé strany přímo založili a jejich předsedy se stali spolupracovníci a lidé pověření bývalou Státní bezpečností. Platí to i pro stranu jejímž členem jsem byl, Občanskou demokratickou alianci. Strana zelených od roku 1990 byla podobnými aktivisty proslulá.

V posledním půlroce jsem sledoval aktivity kolem dnešní Strany zelených - „Brandýské fórum“, přetahování se o sekretariát, podpisové právo, místo konání sjezdu - kdyby to nebylo smutné, smál bych se. V devadesátých letech jsem podobných her v české politice viděl neúrekom. I ODA byla podobným způsobem zlikvidována. Čas vždy prokázal, kdo, a jaké zájmy byly v pozadí. Nechápu v tomto případě Ivana Dejmala, že jeho zelené srdce bylo v tomto případě silnější než zkušenost a poznání, kterými prošel.

Poznáním celého života, a pro politiku to platí mnohonásobně, je, že „prostředky určují cíle“. Způsoby, jak jednám a metody, kterých používám, bez ohledu na ideje, které hlásám, rozhodují a určují konečný výsledek. Přistoupím-li na nečisté způsoby a prostředky a sám jich používám, bude výsledek nečistý. Je dobré si uvědomit, že česká veřejná scéna podobným způsobem funguje již padesát let - vstupujete do soutěže s profesionály. Nejenže prohrajete, ale ještě se zamažete a zdiskreditujete i ideu a předmět svého snažení.

Stav české veřejné scény je takový proto, že většina neměla smyslu pro fair play a netrvala jeho principech. Změna může nastat, až si to velké množství lidí uvědomí a svým způsobem vlastního žití na tom budou trvat, aktivně v občanském životě takové principy prosazovat a důsledně hledat objektivní pravdu. Osobně si nemyslím, že Strana zelených je ten nejlepší nástroj. V zeleném náboženství je příliš mnoho citu. Cit je jedinečným hnacím motorem rozumu. Převládne-li však cit nad rozumem, potlačuje korekční působení pravdivého poznání.

Svět i politika jsou složitější, každá slušná politická strana má mít rozumnou zelenou politiku. A jaká česká, nejen zelená politika, snad jednou bude, to záleží na tom, zda zde budou a na scénu vystoupí lidé, kteří „nebudou nástrojem k užívání a budou trvat na principech fair play.

Dodávám, že budou dlouho prohrávat.

(www.skos.cz)