Červenec 2003

Ego sum Klaus

Milan Hulík

„Mně jde o tuto zemi – Havlovi celých těch 13 let šlo jen a jen o něho samého“, řekl Václav Klaus ve svém celostránkovém rozhovoru s Alexanderem Kramerem otištěném v Právu 9.11.2002. V tomto rozhovoru 30krát použil zájmeno „já“. Já jsem ten, kdo přišel spasit českou politiku, spoluobčany, český stát, EU a Evropu, vyplývá z nevyřčených dovětků jeho odpovědí, budeme-li parafrázovat Ježíše. Václav Klaus by na to jistě odpověděl, že „zásadně, ale opravdu zásadně toto tvrzení nepřijímá a už po sté takovéto myšlenkové schéma odmítá“. Tento rozhovor, jako mnohé jiné před ním mě přesvědčil, že Václav Klaus skutečně patří na Hradčany. Jen pražský hrad, sídlo králů a prezidentů může poskytnout prostor jeho EGU, které se musí v těsné poslanecké kanceláři dusit a v prostornější kanceláři předsedy ODS nemůže rozletět. Politický fenomén Václava Klause již 13 let zaměstnává českou politiku a soupeří s egy jiných politiků. Ve své sebestřednosti však bezkonkurenčně vítězí, bez ohledu na to, má-li Klaus pravdu v tom; šlo-li Václavu Havlovi celou dobu jen o něco jiného, než o něj samého. Dokonce o celou cílovou rovinku a jeho vítězství je natolik triumfující, že vyvolává podezření, nepatří-li místo politiky do oblasti psychiatrie. Skutečně i bez analýzy, jen při běžném čtení, se člověku dere do ruky psychologický slovník, nemá-li po ruce hned skripta „Základy psychologie.“ Alexander Kramer je snad nejlepší český „interviewer“ a jeho dokonale připravené rozhovory jsou velmi oblíbené a mnozí pravicově orientovaní čtenáři si jen kvůli nim kupují sobotní Právo.

Jsou mezi nimi jistě i psychologové a psychiatři. Jen ti mohou ocenit a hlavně porozumět syntaxi Václava Klause. Václav Klaus neřekne: „Rozumím tomu“, ale „Já rozumím tomu“, neřekne: „Nepřijímám toto tvrzení“, ale „Já nepřijímám toto tvrzení“. Jeho odpovědi se hemží výrazy, „Já jsem nekývl“, „Já k tomuto schématu nemohu nic nabídnout“, „Já nemám pocit…“, „Já myslím….“, „Já teď nemluvím o…“, „ Já ODS nenechávám…“, „Já odmítám atd. Václav Klaus v hovoru o sobě zásadně klade slůvko „Já“ na začátek věty. A mluví tak, aby se na začátku této věty mohl ocitnout. Je zřejmé, že Václav Klaus žije paralelně dva světy - ten „svůj“ a tento pak v prostředí světa kolem něj. Pokud onen druhý svět nepřijímá nebo dokonce odmítá jeho primární svět, pak Václav Klaus reaguje zvýšeným akcentem na svůj první svět koncentrovaný v jeho osobě. Např.: „Já opět - dnes už podesáté - nemohu přijmout schéma…“ Tím odmítaným schématem je samozřejmě názor někoho jiného, v tomto případě Alexandra Kramera. Nepoužije-li zdvojeného slůvka: „opravdu, ale opravdu“, pak nesouhlasí takto: „Já rezolutně, rezolutně odmítám…“ Nelze se ubránit podezření, že to, s čím Václav Klaus nesouhlasí, prostě není, je to hloupě vymyšleno, existuje to jen ve virtuální podobě nebo, a to je smrtící úder Václava Klause: „ A já věřím, že jste tuto otázku nemohl myslet vážně“. A je to ! Tazatel si prostě dělá srandu.

Neschopnost Václava Klause uniknout nebo jen povystrčit hlavu ze svého světa je zarážející. Ne a ne. Nevcítím se do vašeho myšlení, nebudu o vaší otázce přemýšlet, nebudu s ní konfrontovat své myšlení a neporovnám s ní realitu. Ne – tato otázka vlastně neexistuje. Je to stále ono známé, slovy Václava Klause „myšlenkové schéma“, které mu nedovoluje přijmout otázku ze sekundárního světa (na což má právo) nebo odmítne vůbec jeho existenci (na což právo nemá).

Slovní zásoba Václava Klause je dosti omezená. Točí se převážně kolem negativistických frází a termínů. Jeho silnou, byť již okoukanou zbraní, je pokus indoktrinovat tazatele svojí argumentací: „Vy nepřetržitě naznačujete, že odmítáte souvislost dvou kroků, které jsem udělal, zužujete to na jeden, máte vytvořeno jedno myšlenkové schéma a v tom nepřetržitě jedete teď už dvacátou první otázkou. Já k tomuto schématu nemohu nic nového nabídnout, pouze ho rezolutně odmítám“. Je jasné, že nejde o dvacátou první otázku tak, jako nesouhlasí číslovka po sté či po tisící, ale nadsázka patří rovněž mezi silné zbraně Václava Klause.

Další podpásovou zbraní Václava Klause je bagatelizace otázek: „ To jsou naprosto zanedbatelné detaily, které ani není třeba komentovat.“ Václav Klaus byl mnohokráte kritizován, že svým kádrováním otázek a dehonestováním tazatele dokazuje svoji nedemokratičnost a neschopnost otevřené komunikace s médii a oponujícími jednotlivci. Ovšem, je mu třeba přiznat, že se v tomto směru již poučil. Svoji komunikační nedemokratičnost již zlepšil natolik, že je schopen nezasvěceného čtenáře přesvědčit o tom, jak nedemokratický a autokratický je sám interviewující. Například Alexander Kramer Václavu Klausovi říká: „Pokud se prezidentem nestanete, chýlí se Vaše působení ve vrcholné politice k závěru a je čas na jeho hodnocení. Dovolím si Vám nabídnout to své: myslím, že pro naši zemi bylo neštěstím, že ve chvíli, kdy získala svobodu, se na scéně objevili dva neobyčejně schopní lidé – vy a Vladimír Železný - kteří ji místo komunistické ideologie doporučili filozofii konzumu a bezohledného loktaření. Vy jste ale určitě přesvědčen, že jste pro své spoluobčany byl požehnáním, že?“ I když by Václav Klaus mohl tazateli vyčíst sugestivnost otázky nebo její nekorektnost, odpovídá po klausovsky: „Rezolutně, rezolutně odmítám, že jsem do této země přinesl konzum a loktaření. Jestli mě někdy uráželi nejrůznější politikové a novináři, tak se to velmi často týkalo povrchových jevů, ale myšlenka, že bych já byl reprezentantem konzumu a loktaření, to by se opravdu dotklo mé podstaty. A já věřím, že jste tuto otázku nemohl myslet vážně.“ A pan Kramer má vymalováno. Ať se raději ptá vážně a nedělá si srandu!

Tato odpověď si vyžaduje analýzy. Václav Klaus nejdříve odpovídá NE. Tazatele je však třeba zdeptat a dát mu za vyučenou. Jestliže byl dříve urážen pro povrchnosti, tak jej nyní pan Kramer uráží bytostně a tak hluboce, že jediným vysvětlením takové nehoráznosti jsou kondicionál a nadsázka. A protože i Václav Klaus umí odpustit, odpouští i on. Alexander Kramer to nemyslel vážně. Zde je nutno smeknout klobouk, Václav Klaus je mistr demagogie.

I když tento rozhovor je o jednom článku, je nutno ještě dodat, že velmi trefné svědectví o rozhovorech s Václavem Klausem podali Sabina Slonková a Jiří Kubík ve své knížce „Tíha olova“ s podtitulem „A co jsme do novin nepsali.“ Svědectví nikoliv tištěného slova, ale vyprávění o pozadí rozhovorů s ním, které čtenář v upravených a sestříhaných článcích nenajde. Něco, co není vidět ani v televizních rozhovorech. Posunky vydávající příkaz vypnout diktafon, Klausova ruka před ústy a jeho mlčení namísto odpovědí, nahrazování položených otázek svými, instruování tazatele, jak se má vlastně psát.

Václav Klaus je politik jehož demokratičnost však končí s první nepříjemnou otázkou. Bohužel, nejde již jen o demokratičnost, jde o soudnost a možná o něco, co se může pohybovat již v oblasti odborné anamnézy. Vyplývá to z otázky Alexandera Kramera: „Co říkáte mínění, které na této stránce vyslovil pan Tošenovský, že ODS se už nemůže upínat jen k jediné osobě, po níž všichni papouškují její názory ?

Nechť ten, kdo není fanatikem ODS, posoudí následující odpověď Václava Klause: „Nikdy jsem neslyšel, že by v ODS někdo papouškoval mé názory. U nás se to nenosí, nikdy to tak nebylo, není to tradicí naší země.“ Opravdu, že by se někdy v této zemi papouškovalo ? Nejen v zemi, ale v celé širé ODS tomu tak nebylo, není a nebude ! Nějací papoušci žijí sice i v této zemi, ale nikdo z ODS je mluvit nenaučil. A u soudu s výkonným místopředsedou ODS Liborem Novákem, nikdo ze svědků z této strany nic nepapouškoval, jen potichu sděloval soudu, že o ničem neví, nic neviděl a nic nemůže říci. Ale i to spojení slov „ODS – země“, o něčem vypovídá. O již marném, nerealizovaném snu v posledních parlamentních volbách, že „národ zvolí Klause“. Obávám se, že se nenaplní ani reálná vize vyjádřená v dalším předvolebním sloganu „Vstříc novému osudu“, jakkoli volby ukázaly, že tentokrát se ODS s Václavem Klausem svým sloganem trefila. Bude to spíš osud staronový, tím spíše, bude-li novým předsedou ODS zvolen mistr odpovědí Václav Klaus. K politice již patří, že leckteří politici neodpovídají na položené otázky, ale jen to co chtějí. Václav Klaus však dokáže manipulovat s otázkami a fakty tak, že se stává vlastním interviewerem a tím i arbitrem svého sporu s tázajícím. Ten musí odejít nejen poražen, ale pokud možno i zesměšněn a tím i nadobro vyřízen.

Bez nahlédnutí do skript „Základů psychologie“ nelze osobnost Václava Klause dešifrovat. Udělala to již řada odborníků, ale jejich posudky a hodnocení nejsou obecně známé. Ale ani amatér v psychologii a psychiatrii se zřejmě nebude mýlit, když před pojmy sebestřednost, ješitnost a egocentrismus položí adjektivum hypertrofovaný. Václav Klaus je jistě velká osobnost a silné ego ji právem odpovídá. Tam ale, kde překračuje všechny meze, začíná narcismus. Velké osobnosti bývají velkými proto, že mají některé výjimečné vlastnosti a schopnosti. Těmto osobnostem však zase na druhé straně něco chybí – i zde platí zákon zachování hmoty a energie. Chybějícími věcmi v případě Václava Klause jsou citlivost, taktnost, skromnost a pokora. Je to zřejmé z toho, že Václav Klaus nepříjemné otázky zablokuje tím, že je přestane vnímat a potom na ně „nemůže“ také odpovídat. Podle skript „Základů psychiatrie pro právníky“ „psychopat není duševně nemocným člověkem, ale jedincem s nerovnovážně vyvinutými charakterovými vlastnostmi, takže i celá osobnost je v důsledku toho nevyvážená, disharmonická.“ Netroufám si označit Václava Klause za psychopata, i když někteří odborníci tvrdí, že různá míra psychopatie se projevuje u všech lidí. Je jasné, že politika přitahuje lidi se sklonem k exhibicionismu a narcismu. Vždyť je to mimo jiné i svět televizních kamer, mediální popularity, recepcí, krásných žen, obdivovatelů a číst své jméno každý den v novinách, může jedincům s uvedenými sklony přinášet nebývalé uspokojení. A pak, politika je i arénou, kde se bojuje o moc. A moc, to je to nejslastnější, co člověk zná. Vždyť jen trochu zjednodušeno, jsou lidské dějiny prakticky jen bojem o moc. A když se k povahovým predispozicím přidá i dlouhé působení v politických funkcích, pak sekundární svět viděný po celou tu dobu jen ze služebního audi je zcela absorbován oním primárním a hypertrofované „já“ je jeho jediným pasažérem. Psychologie umí vykládat i řeč gest a posunků. Existují o tom i odborné publikace – vrtění hlavou Václava Klause vyjadřuje malou schopnost komunikace a nakloněná hlava Miloše Zemana pohrdání oponenty. Jistě, velký Václav je kultivovanější, ten názory svých protivníků jen kategoricky odmítá, zatímco velký Miloš jim nadává. Bude zajímavé (ale i smutné) sledovat, čí EGO vstoupí do královských komnat na pražském Hradě. Dočká se sametová revoluce další dějinné ironie – stane se Hrad jen další metou věčného souboje těchto narcistických osobností ? Nepochybuji o tom, že by byli schopni uzavřít i další, tentokráte „hradně-opoziční“ smlouvu; jeden vystřídá druhého. Jde přece o moc. Jak to hezky v dopise demonstrantům při shromáždění občanů na Václavském náměstí v akci „Děkujeme, odejděte“, vyjádřil nedávno zemřelý herec Vlastimil Brodský: „Jak chutná moc ? Moc!“