Červenec 2003

O české justici, tehdy a dnes.

Milan Hulík

Tento příběh je o justici, o „institucionální spravedlnosti“, tedy mnohdy o chybující spravedlnosti, jaká byla za komunismu, před osmi lety a dnes, o které Ondřej Neff napsal 22.3.2002 v „Neviditelném psu“: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

Zpráva o stavu justice, kterou 10.4.2003 přednesl v poslanecké sněmovně na interpelaci místopředsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové ministr spravedlnosti a místopředseda vlády JUDr. Pavel Rychetský je zajímavé čtení. Bude o to zajímavější, srovnáme-li ji s podobnou zprávou, kterou v 1995 vypracovala skupina advokátů a soudců. Jak ještě uvedeme, této „amatérské“ zprávě, zprávě nepodložené vládními či politickými funkcemi, se v době její publikace ve švýcarském exilovém periodiku Polygon a v Českém týdeníku a Lidových novinách dostalo „oficielního“ odsouzení od tehdejšího předsedy nejvyššího soudu a ministra spravedlnosti a ignorace těch, kterým byla určena jako didaktická pomůcka. Tehdy se ještě nemluvilo o reformě justice, jen o překonání jejích drobných nedostatků. Jestliže dnes po neúspěšném reformátorovi JUDr. Otakaru Motejlovi nastoupil neméně odvážný JUDr. Pavel Rychetský tepající zlořády dnešní justice, je na místě se zeptat, kdo nese odpovědnost za uplynulých 13 let, za kterých se překonávání drobných nedostatků justice proměnilo v potřebu její zásadní reformy. Budu-li stejně statečný jako shora jmenovaní „reformátoři“, pak musím užít biblického rčení o těch, kteří vidí třísku v očích jiných, nikoli však břevno v oku svém! Vždyť kdo jiný než právník OF (OH) a poté vládní legislativec, ministr spravedlnosti, místopředseda vlády a dlouholetý předseda Nejvyššího soudu ČR, nesou tu největší odpovědnost. Má-li někdo z nich začít s reformou justice, měl by se vyrovnat nejdříve se slovem demise.

Jak viděla v r. 1995 justici skupina právníků, kteří v ní působili a v jejích jednacích síních denně sbírali materiál pro svoji zprávu ?. Jak se situace změnila k horšímu a v lecčem také k lepšímu, si povíme v další části tohoto příběhu české justice.

Zpráva o stavu justice z r. 1995.

Slavný český právník Viktorin Kornel ze Všehrd by nám jistě prominul, že parafrázujeme jeho slavné dílo o českém právu a justici „O práviech, o súdiech i o dskách země české, knížky devatery“ (1499). Jde nám totiž o zachycení stavu našeho soudnictví pět let po pádu totalitního režimu, jehož nezbytným a svým způsobem konstituujícím základem bylo socialistické právo a socialistická justice. Jaká je dnes, kdy už by měla spolu s demokratickou legislativou být garantem státu demokratického a také právního , i když tyto vlastnosti má ještě ve stavu embryonálním, se pokusíme vystihnout v tomto článku.

Pokud se dnes ve sdělovacích prostředcích píše o justici kladně, jsou to většinou jen citovaná vyjádření představitelů ministerstva spravedlnosti. Politici a novináři přizpůsobují míru kritiky své politické orientaci, ale o nedostatečnosti justice pochybuje málokdo. Její resortní ministr obvykle argumentuje aritmetikou – počtem nově přijatých soudců či „průměrnou dobou trvání“ soudních kauz. V politických obviněních a v žonglování s čísly se však ztrácí to hlavní: Je ještě vůbec v České republice justice garantem spravedlnosti?

O rozporu práva přirozeného a pozitivního , o tom, že každá justice, tak jako i právo, představují jen nedokonalé vyjádření spravedlnosti, se zmiňovat nebudeme. Nesoustředíme se na výstřelky a nebudeme vinit justici z odpovědnosti za nepotrestání zločinů minulosti. Jejich stíhání přece patří orgánům trestního vyšetřování a státnímu zastupitelství. Nebudeme však zastírat, že špatná justice je málo účinný prostředek v boji se vzrůstající a stále kvalifikovanější kriminalitou, která již překročila socialismem dané mantinely a stává se „vyspělou“ součástí mezinárodního zločinu a jeho organizovaných forem. Ta už do Evropy vstoupila. V ČR dosud nedochází k vraždám soudců a mstě zločineckých gangů a kmotrů, jako je tomu např. v Itálii, ale také zde nejsou stateční soudci, schopní se mafii postavit. I v tom by mohla Itálie posloužit jako příklad.

Skutečností však zůstává, že na adresu justice je nutno použít silnějších slov, třeba právě takových, jichž užil ministr spravedlnosti, když prohlásil, že petice za sochaře Opočenského nás mohou dovést do pekla bezpráví. Jeho hodnocení je výstižné – až na obavu, že v pekle bezpráví se již skoro nacházíme.

Neodvolatelnost soudců?

Nebudeme se zmiňovat o „právně materiálním substrátu“ justice – o její legislativě a zákonech, byť tvoří její základnu. Skutečnost, že všechny nejdůležitější zákony – trestní, občanský, správní a rodinný zákoník a mnohé další, jsou jen novelizované zákony komunistické, vypovídá hodně přinejmenším o spornosti zvoleného řešení kontinuity práva. My však pomineme základnu a věnujeme se „nadstavbě“.

Hlavní příčina kritické situace v české justici totiž nejsou socialistické zákony, ale soudci. Tento justiční casus belli je paradoxně to, co jí mělo vrátit nezávislost a demokratický charakter – neodvolatelnost soudců! Ukázalo se, že aplikace vyzkoušených demokratických forem právního státu na jeho zárodečnou formu bylo řešení nešťastné. Novým a nezkušeným soudcům by totiž mnohem spíše patřila neodvolatelnost podmíněná, protože by se tak mohlo zamezit jejich profesionální neschopnosti, nebo neprofesionální aroganci. Zákon o soudech a soudcích č. 335/1991 Sb. z nich však udělal nedotknutelné a nekritizovatelné osoby. Zásada common law „Dieu et mon droit“ (Bůh a moje právo ) může být totiž aplikována jen tam, kde soudce vybírají mezi právníky s 25letou praxí, jako je tomu např. v anglosaském právním systému.

Pětadvacetiletý suverén, který v jedné ruce třímá socialistický zákoník a v druhé patent se svou definitivou, symbolizuje jen postsocialistickou justici, v níž spravedlnost hraje roli popelky, a v některých případech zase nemá daleko ke „státnímu terorismu“.

Avšak nejen socialistické zákony, ale i některé jejich demokratické novelizace znevažují justici a její soudce. Může-li např. o námitce podjatosti rozhodovat výhradně soudce, vůči němuž je námitka vznesena, pak je to krásný příklad u nás už běžné demokratizace práva „přestavbou“ socialistického právního řádu na demokratický. Žádný člověk přece nemůže své právní myšlení rozdělit na osobní a nezávislé, které by mělo přezkoumávat to první.

Právnické vzdělání, nebo právnická fakulta?

Velký příliv soudců do justice po listopadu 1989 byl nezbytný hlavně kvůli rozšíření soudní agendy ( rehabilitace, obchodní a správní soudnictví ). Rubem této obměny je však „laicizace“ soudců prvního stupně, protože pracovat skutečně odpovědně a citlivě nemůže začínající a nezkušený soudce. K tomu i nadaný právník musí dozrát – a k hledání spravedlnosti je třeba znát nejen zákony, ale také mít zkušenosti a určitou životní moudrost. Jak při této příležitosti nevzpomenout na postavy Čapkových soudců z „Povídek z jedné i z druhé kapsy.“ Vyzrávání nových a nezkušených soudců společně u soudů prvního stupně však znehodnocuje vzájemné konzultace a předávání zkušeností, protože se odehrává na stejné úrovni. Každý justiční a advokátní čekatel ví, co znamená rada staršího a zkušeného kolegy, protože teorie, jak známo, je tráva nejen věčně zelená, ale i pole neorané. Obtížnost předávání praktických zkušeností umocňuje i nedostatek odborných školení, gremiálních porad apod., při nichž za minulého režimu docházelo formou rozboru rozsudků a vytýkání chyb k odbornému vedení mladých soudců staršími a zkušenějšími kolegy ze soudů odvolacích.

Samozřejmě nejde o stesk nad „starými pořádky“, ale taková práce se začínajícími soudci je nezbytnou podmínkou jejich právního vyspívání. Komunistická justice na to dbala, pomineme-li školení o třídnosti socialistického práva. Absenci tohoto odborného vedení zapříčiňuje na straně jedné averze nových soudců ke „starým strukturám“, a na druhé pak obava těchto soudců, ať již kvůli činnosti v socialistické justici skutečně ostrakizovaných či nikoliv, z výčitek za socialistickou kariéru. Tento někdy možná i nespravedlivý odsudek výrazně zvyšuje skutečnost, že i někteří nejkompromitovanější soudci nadále oblékají talár. JUDr. Horvátová, která odsoudila na smrt nemocného Pavla Wonku , přivezeného před soud na kolečkové židli, se stala symbolem sisyfovského úsilí o očistu justice.

Neodbornost a nezkušenost mnoha soudců je dána tím, že zde začali působit i bývalí příslušníci VB, vyšetřovatelé a prokurátoři, kteří sem přišli v důsledku polistopadové prověrkové rotace připomínající dětskou hru „škatule, škatule, hejbejte se!“. Stalo se tak mimo jiné i proto, že Zákon o soudech a soudcích vyžaduje jako kvalifikační předpoklad pouze právnické vysokoškolské vzdělání (získané třeba na vysoké škole SNB), zatímco zákon o advokacii předepisuje právnické vzdělání získané výlučně na právnické fakultě. A tak absolventi VŠ SNB a podobných komunistických učilišť se mohou stát „ctihodnými soudci“ s definitivou. Stali se jimi i vyšetřovatelé prokuratury, kteří nikdy nebyli v jednací síni. O jejich nezatížení komunistickou ideologií, skutečným právním vědomím a setrvalým „vyšetřovatelským či prokurátorským povědomím“ lze s ohledem na způsob jejich rozhodování a rozsudky, pochybovat.

Demokracie, nebo demokratizace?

Obhajoba ministerstva spravedlnosti, vycházející z počtu nových soudců, je však více než vyvážena menšinou soudců, kteří si svá služební léta, opravňující je k postavení u vyšších soudů, odsloužili v době, která privilegovaným příslušníkům a také leckdy defenzorům totalitní moci, pokřivila jak právní vědomí, tak i prosté lidské svědomí. Bylo by ale nespravedlivé nevzpomenout těch, pro něž byl morální kodex slušnosti větší stimul, než touha po kariéře v totalitním režimu. Právě oni vyznávali mravní rezistenci, kterou jeden z mála českých herců, kteří si nikdy nezadali – Josef Kemr, výstižně charakterizoval slovy: „za neslušného režimu slušný člověk kariéru nedělá.“

Takoví soudci byli i v socialistické justici, a právě pro ně neplatila hesla na nástěnkách v soudních chodbách: „Závěry x-tého sjezdu KSČ splníme“. Je třeba jen litovat, že tito soudci, kteří svou kariéru v socialistickém režimu „zmařili vlastní vinou“, se o ni nepokusili dnes. Vždyť počet bývalých členů KSČ mezi předsedy soudů dokazuje, že „červená pracovní knížka“ dosud má přímo magický vliv. Všichni dnešní předsedové soudů v Praze byli členy KSČ! V rámci objektivity je třeba dodat: většina z nich jsou odborníci, kteří mohou soudit i dnes, ale jiní by v justici neměli pracovat vůbec. I v soudnictví jako v jiných oborech byli v KSČ lidé kvůli kariéře, nebo ze skutečného komunistického přesvědčení (nebo z obou důvodů). Ti „opravdoví“, vyznávající totalitní ideologii, si své přesvědčení ponechávají i v demokratických poměrech. Svědčí o tom třeba následující věta z odůvodnění rozsudku: „…tzv.demokratizace společnosti po listopadu 1989 má za následek pouze to, že slušní lidé žijí na hranici bídy, zatímco kriminálním živlům je dovoleno vše včetně nabývání rozsáhlého majetku.“

Účelem tohoto článku není hodnocení „polistopadových stínů“, ale především výrazů „tzv. „demokratizace ... má za následek pouze to“. Je to poučení i pro ty politiky, kteří nepochopili, že komunistické přesvědčení je neslučitelné s výkonem soudce nebo státního zástupce, neboť zpochybňuje jeho oddanost demokratickým hodnotám. Shoda předlistopadové a polistopadové politické orientace bývalého generálního prokurátora ČSFR JUDr. Gašparoviče a hlavního vojenského prokurátora JUDr. Kříženeckého (odpovědných za stíhání příslušníků StB a dalších mocenských složek totalitního režimu), je důkaz nad jiné! Stejně je nutno hodnotit setrvání soudců v těch funkcích, kam byli dosazeni po přísném kádrovém výběru podle pravidel komunistického nomenklaturního pořádku. I když jim dnes nejde o další kariéru, ale jen o setrvání za každou cenu, mají tyto „opory“ naší demokratické justice možnost korigovat rozsudky oněch „nových a nezatížených soudců“, jimiž se ministerstvo spravedlnosti tak pyšní. Snaha přežít za každou cenu, bez řešení problémů a postihu podřízených včetně takových excesů, jako je konzumace alkoholu v pracovní době, omezuje i jejich řídící a kárné pravomoci – bojí se totiž, že by kritikou a řešením problémů jiných mohli upoutat pozornost na svou osobu, minulost a odpovědnost za stav justice.

Neodvolatelnost a nezávislost soudců – forma imunity?

Typickými znaky dnešní justice jsou - nejistota v rozhodování maskovaná falešnou nadřazeností, alibismem, kompromisnictvím – a nedostatek odvahy formulovat vlastní právní názor. Právě mezery v zákonech a to nejen v těch socialistických, ale i v demokratických, a rozpory mezi nimi, vyžadují více než kdy jindy formulování podpůrného zdroje práva – precedentů – formou rozsudků s jednoznačně demokraticky orientovaným výkladem zákonů. K tomu však novým soudcům nechybí jen kvalifikace a zkušenost, jejich služebně starším kolegům pak mnohdy i demokratické přesvědčení, všem ale především statečnost, aby své právní vědomí proměnili v rozhodnutí hodné vzoru – v demokratický precedens!

Ústavou zaručená nezávislost a zákonem o soudech a soudcích i neodvolatelnost, však nedoprovází patřičný respekt k vlastnímu rozhodování a z něho vyplývající autoritě u veřejnosti. Submisivní vztah soudců vůči politickému nátlaku, názorům politiků a náladám veřejnosti tlumočených masmédii vede k paradoxnímu zjištění, že ničeho se soudci nebojí více, než své nezávislosti. Nedokáží ji využít a spolu s neodvolatelností ohrožují tyto „pilíře soudcovské moci“ jejich postavení , aspoň v potencionální obavě, že by „politicky nepřijatelná“ rozhodnutí mohla vést k jejich postihu.

Začínající soudci chápou pojem „nezávislosti“ tak, že jej rozšiřují i na vztah k zákonu, jímž se v některých případech odmítají řídit, navíc pak odmítají respektovat i pokyny nadřízených soudců. V mnoha případech dokonce rozšiřují pojem nezávislosti i do sféry pracovní a kárné v domnění, že nezávislost je jen jiná forma absolutní imunity.

Spravedlnost po létech

Tabulky dokládající počet soudců umožňují sice ministerstvu spravedlnosti čelit kritice, že justice kolabuje, v některých krajích se však přesto projevuje kritický nedostatek soudců. Tento nedostatek je zvýrazněn nerovnoměrným rozložením soudní agendy a nedostatečným vybavením soudů, jakož i nedostatkem kvalifikovaných administrativních pracovníků. Vybavení muzeální kancelářskou technikou kontrastuje s vybavením každé advokátní nebo „eseróčkové“ kanceláře, staré psací stroje se mění v kulomety, jejichž hlučnost má za následek, že po celodenní práci v takovémto prostředí třeští soudci hlava. (Jako kuriozitu možno uvést, že chybějící vybavení soudů computery zdůvodnil ministr spravedlnosti obavou z toho, že by si na nich soudci hráli počítačové hry!). Soudcům chybějí přehledy platných právních předpisů, soubory judikátů, právní literatura, moderní diktafony. Personální obsazení soudních kanceláří má většinou zoufalou úroveň. Mladičké zapisovatelky, absolventky základních škol, jsou schopny při přepisu kazety nebo při diktátu nadělat spoustu chyb a někdy i ztratit kazetu. Neznalost alespoň právního minima vede k indiskrecím, jako kupříkladu v případě soudu, kde 18letá vedoucí soudní kanceláře dovolila nahlížet do soudních spisů celému soudnímu obvodu.

Čísly a tabulkami zprůměrovaná justice vychází z hodnocení ministerstva spravedlnosti dobře. Jedině tak toto ministerstvo může odrážet útoky tisku,“notorických politických kverulantů“ nebo VONSu a vytvářet zdání o uspokojivém stavu justice s „některými drobnými nedostatky“. Ministerstvem prezentovaná průměrná doba trvání soudního řízení v délce šesti měsíců vypovídá jen o tom, že do statistiky byla zahrnuta všechna řízení, i ta, která skončila stažením žalob v důsledku rezignace žalobců na příchod spravedlnosti, jež se změnilo v čekání na Godota. Občanský a soudní trestní řád nestanovují lhůty pro vyřízení věcí, obecná povinnost vyřídit věc „bez průtahů“, stanovená procesními předpisy, se stává výsměchem v situaci, když soudy nařizují svá jednání po měsících a létech (první jednání nařízené po třech letech od podání žaloby není výjimka) a odročují je ze zimy na léto a opačně.

Zdlouhavé projednávání trestních věcí relativizuje i smysl trestu. Trest uložený rozsudkem, který se v banální trestní věci spáchané v lednu 1990 nestane pravomocným ani v roce 1995, se stává karikaturou spravedlnosti, jestliže pachatel po celou dobu žije na svobodě asociálně dál. Ve srovnání s předlistopadovou justicí, která sice byla nástrojem totalitního režimu, avšak dokázala obecnou kriminalitu postihovat mnohem rychleji, jde bohužel o krok zpátky.

Absurdní rozsudky

Je hluboký omyl vztahovat zákony trhu na sféru třetí ústavní moci. Výrok premiéra Klause, že „dobré zákony nedělají dobrou společnost“, ale že „dobrá společnost dělá dobré zákony“, je velký omyl. Právo se totiž neřídí zákonem nabídky a poptávky, dokud „slušná společnost“ nevznikne, musí totiž ono sloužit jako nutný a spravedlivý regulativ chování občanů. Tam, kde právo tuto funkci neplní, nebo ji plní zdlouhavě, a tím nedostatečně, hrozí nebezpečí, že skutečně podlehne zákonu nabídky a poptávky a začne být nalézáno „soukromoprávním způsobem“. Vydírání zadlužených podnikatelů, nové (mimo trestní zákon) sazebníky trestů, publikované a aplikované objednanými a zaplacenými agenturami, a nakonec vraždy podnikatelů – dlužníků dokumentují, že jihoamerická praxe není České republice cizí.

Tristní stav obchodního soudnictví zpětně ovlivňuje negativně vývoj soukromého, tržního a obchodního resortu a degraduje jeho „evropskou úroveň“. Dvě stě tisíc nevyřízených návrhů na vydání platebních rozkazů blokuje nejen řádný chod obchodního soudnictví, ale i návrat zablokovaných podnikatelských investic do ekonomiky.

Vlastní adorace mnohých začínajících soudců v důsledku jejich výjimečného a ústavně zakotvenou definitivou stvrzeného postavení, vede k popření některých základních právních zásad, např. „audiatur et altera pars“ (budiž vyslyšena i druhá strana), která tvoří základ procesní kontradiktornosti, mající přispět ke zjištění co nejúplnějšího skutečného stavu věcí (§ 120 o. s. ř.). Jestliže je toto nalézání „objektivní pravdy“ podřízeno apriorní představě soudce, který své právní mínění dává najevo již při zahájení jednání, pak nelze než připomenout tragikomický výstup soudce z doby klasické třídní justice padesátých let, jenž vyzval obžalovaného při zahájení hlavního líčení k výpovědi slovy: „Pojďte sem, stejně budete viset!“ (Obžalovaný pak skutečně visel.)

Bohorovnost a nedotknutelnost soudců, jejich postavení mimo jakoukoliv kritiku – a ruku v ruce s tím jdoucí šikanování, vystavování útrapám a skandalizaci některých vinných, ale i nevinných obžalovaných – je zarážející. Na jejich straně stojí právem předpisy a paragrafy, které je chrání. Možnost ukládání pokut, trestné činy pohrdání soudem, útoku na veřejného činitele a urážky veřejného činitele však nejsou, a to již neprávem, vyváženy paragrafy a předpisy dovolujícími postih těch „strážců zákona“, kteří zákon nehájí, ale zneužívají. Rozhoduje-li soudce o základních věcech lidského života, musí být jeho rozhodování podpořeno nejen odborností a znalostí práva, ale s ohledem na socialistický původ zákonů také demokratickým výkladem a životní moudrostí, zkušeností a filozofií systému základních lidských práv. Soudce by se neměl diskvalifikovat nejen jako právník, ale i jako člověk. Neprofesionalitu, pramenící byť z nedostatku zkušeností a zmateného právního řádu a z ní odvozenou nejistotu nelze nahrazovat přezíravým přístupem, arogancí a falešným pocitem výjimečnosti. Nelze také diskutovat se stranami, ať již v jednací síni nebo na chodbě či v kanceláři. Je samozřejmé, že nelze vyloučit kolegiální, spolužákovské či jiné přátelské vztahy mezi soudci a advokáty. Tento fenomén kolegiality, který fungoval za socialismu na principech osvědčených ve všech sférách společnosti (výměna zboží a služeb), našel své místo i ve „zdemokratizované postsocialistické justici“ formou nasazování advokátů – specialistů na ty soudce, se kterými mají bližší vztahy

Dříve slavné perličky ze soudních síní, výroky vzniklé z nervozity a snahy vyjadřovat se jinak než normálně, dnes nahrazují celé rozsudky, jejichž odůvodnění jsou až kafkovsky groteskní. Například: „soud dospěl k závěru, že v daném případě měl vyšetřovatel žádat po obžalovaném vysvětlení, co myslí svým přiznáním, že stavební buňku v podstatě odcizil, neboť podle názoru soudu nelze uvažovat tak, že v podstatě odcizená buňka je buňka odcizená.“

Přežívající socialistické mimikry

Mezi soudci je spousta jedinců, kteří by se ve stabilizované společnosti a skutečném právním státě nedostali k žádné odpovědné práci, natož k souzení. Často jsou to studijní outsideři, oslnění nezvyklou mocí, umocněnou nezávislostí a definitivou. Někteří sem promítají i své osobní komplexy a podle toho pak vypadají rozsudky. Nedoplňují své základní právní vzdělání studiem právní literatury, zato s oblibou listují novinami, jako je Blesk. Nejsou to osobnosti a proto jsou lehce manipulovatelní.

Tragická je feminizace justice. Soudkyně jsou často matky s dětmi a soud leckdy berou jako zaopatřovací ústav. Tyto soudkyně se považují více za úřednice než za soudce, odmítají za své rozhodování nést odpovědnost, a aby si nikoho nepohněvaly, vynášejí alibisticky nesmyslné obojaké rozsudky. Absurdní je, že se více obávají svých nadřízených než obžalovaných, protože stále musí vykazovat stanovený počet ukončených případů. To vede k předčasnému rozhodování, protože soudci se spoléhají na právo odvolání – a vrácený případ je zase čárka do statistiky.

„Sebečistící mechanismy justice“ a snaha o optimální pohled na justici „v boji se sdělovacími prostředky a politickými oponenty“ působí tak, že se vážné prohřešky soudců tutlají a nehlásí se „nahoru“. Jde o projevy typické socialistické kamufláže - potěmkinovy vesnice. Zákon o kárné odpovědnosti soudců je právní paskvil plný mezer, jakýsi hybrid civilního a trestního řízení. Ačkoliv soudce po složitém řízení jmenuje do funkce president, odvolat ho může pouze pětičlenná skupina soudců. Problém spočívá v naprosté formálnosti a neoficiálnosti kárného řízení, kdy soudci přátelsky rozmlouvají se svými kolegy a rozhodují na základě solidární soudržnosti.

Negativní postoj soudů a soudců ke sdělovacím prostředkům je výrazem nedůvěry ke svobodnému tisku a ke kontrole veřejnosti. Jde o přežívající socialistické manýry, jimž nahrává i základní právní neodbornost žurnalistů, neschopných např. rozlišit obžalobu od žaloby. Soudci bezdůvodně vylučují veřejnost a spekulující novináři se proto často uchylují k senzačním závěrům. Zcela nelogicky (v rozporu s ústavní zásadou veřejnosti jednání a trestním řádem) někteří soudci nesdělují důvod k vyloučení veřejnosti, a navíc zakazují pořizování zvukových nahrávek. (Přes stanovisko ministerstva spravedlnosti, které to považuje za bezdůvodné.)

Soudci rozhodují často pod tlakem výhrůžek, nebo dokonce teroru ze strany obžalovaných. Obviněný s pistolí v jednací síni (slušivou bouli v podpaží měl pod sakem i obžalovaný kpt. Minařík) není výjimka. Justiční stráž stále ještě v trestních procesech není přítomna pravidelně a státní zástupci proti zásadám legality nereagují na vyhrožování obžalovaných v jednací síni, raději v těchto případech předstírají, že nic neslyšeli. Jak to posiluje jejich autoritu a „odstrašuje“ pachatele, není třeba dodávat. Kanceláře soudců jsou volně přístupné a navštěvovat je mohou nejen případní mstitelé z řad odsouzených, ale i úplatkáři.

Demokratické právo s právní nejistotou

Tento výčet negativ by mohl ve svém souhrnu vyvolat dojem právního a justičního nihilismu. Nelze jej proto absolutizovat, nedá se však ani podceňovat. Tato „zpráva o stavu justice“ se nezmiňuje o slušných a spravedlivých soudcích, protože nechce chválit a odměňovat ( a v české justici jsou i tací, kteří by si to zasloužili ), ale provokovat. Především ty, kteří za současný stav odpovídají. Ani vůči nim nechceme být jen destruktivní.

Z výše uvedených řádků lze vyvodit, že nemoci naší justice jsou vážné, i když ještě ne smrtelné. Aby se dala stanovit diagnóza a bylo možno nasadit správné medikamenty, je třeba vědět, že:

Hlavní příčinou stavu naší justice je definitiva a neodvolatelnost soudců, předčasně vyhlášených ve státě, jenž adjektivum „právní“ je dosud za horizontem. Vždyť s určitou nadsázkou lze říci, že za bolševika existovalo rudé bezpráví s právní jistotou, zatímco nyní můžeme stav justice a legislativy hodnotit jako demokratické právo s právní nejistotou. Stabilita postavení soudců je základ právního státu, v našich poměrech „právní perestrojky“ by však postavení soudce odpovídala spíše definitiva podmíněná délkou služební doby. Jediná možnost jak odstranit falešné iluze o soudcovské výjimečnosti a moci, je novelizace zákona o soudech a zavedení podmíněné a diferencované definitivy. Jsme přesvědčeni, že zavedení jednotné a všeobecné definitivy bylo předčasné, revolučně euforické opatření a postsocialistickou justici „zakonzervovalo“ tak, že dnes brání její transformaci v justici právního státu. Soudce by měl nejen před svým zvolením a doživotním jmenování, ale během prvních deseti let své praxe dokázat, že z hlediska odborné a lidské kvality je opravdu par excellence. A protože novela zákona je jen oprava jeho vadné části, nemělo by nic, a to ani zákonodárcům, bránit uznat svou chybu a korigovat zákon, který byl sice myšlen dobře, ale předběhl dobu.

Do Evropy nás nedostanou jen dobré zákony, ale především jejich demokratické aplikace, výklad a efektivní vykonatelnost.

Novela trestního zákona by také měla zavést trestní odpovědnost soudce nejen ve formě dolózní, ale i kulpózní. Znamená to doplnit § 158 tr. z. o zneužívání pravomoci veřejného činitele ustanovením o stejné odpovědnosti i za čin spáchaný z nedbalosti. Jen tak zajistíme, že ústavou zakotvená „třetí moc“ se při dělbě moci stane rovnocennou a vyváženou složkou, bude plnit svou ústavní funkci a stane se garantem demokratické spravedlnosti, nikoli „státního terorismu“. Pak nebude možné to, co uvádíme jako MENE TEKEL současné justice na případě, kdy studium na právnické fakultě UK nevštípilo dnes rozhodující soudkyni zásadu zásad trestního řízení – „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato soudkyně totiž odůvodnila prodloužení vazby obviněného argumentem: „…protože se nepodařilo zjistit, jaké trestné činnosti se obviněný dopustil, ponechává se ve vazbě.“ K tomu nutno dodat, že nejde o vazbu několikaměsíční, ale několikaletou! S tím koresponduje usnesení soudu o zastavení trestního stíhání v případě jiného obviněného, který ve vyšetřovací vazbě strávil tři roky!

Conditio sine qua non právního státu

Bylo by naivní očekávat, že po desítiletích totalitního režimu a po pěti letech demokracie budeme mít justici hodnou právního státu, když k němu samému byly teprve položeny základy. K leckterým z výše uvedených nedostatků by došlo v každém případě, i za nejideálnějšího ministra spravedlnosti. Na druhé straně nás však ministři tohoto resortu neušetřili mnohého, co v naší justici už dávno nemuselo být. Například přijímání osobnostně a profesionálně nekvalifikovaných lidí. Tady prvotní odpovědnost nesou vedoucí pracovníci příslušných soudů, neboť oni doporučují zájemce ministru spravedlnosti ke jmenování. Jsou to především předsedové soudů, kteří by měli mít možnost poznat schopnosti uchazečů a podle toho je doporučit, nebo nedoporučit. Ale o mnoha šéfech soudů platí to, co už bylo uvedeno shora, a tím končí naše justice opět v bludném kruhu. Na jejich omluvu, jakož i na omluvu jim nadřízených ministrů, je však nutno uvést i to, že justice nemůže být jiná, než je společnost a že odráží morální, psychologický a politický stav společnosti,

Pasivita ale není na místě. Je třeba i bez ohledu na politiku, volební preference té či oné strany, ale především s ohledem na právo, jeho principy a pluralitní společnost, v níž toto právo existuje, vytvářet justici hodnou těchto předpokladů. Lidský a osobnostní fenomén- psychologické a etické podmínky- nelze za pět let změnit. Je to otázka mnohem delší doby. Je však možné měnit technické i právní podmínky! Je třeba se zabývat účastí laiků v justici - poroty, nebo přísedící? Dnešní přísedící spíše připomínají spící panny než občany reprezentující v justici „res publica.“ Zmatek vyvolává i neurčitá soustava soudů a nejasnost v jejich kompetencích. Možnost dovolání v některých případech a široké pojetí garance lidských práv v rozhodování ústavního soudu činí naši justici fakticky čtyřstupňovou. Kompetenční spory mezi vrchním a nejvyšším soudem tento chaos dovršují. Nedostatečná judikatura, nedostatek výkladových pravidel, filtrování obsahu výpovědi do soudního protokolu - to jsou jen drobné bolesti. Mezi největší patří např. malá, takřka nicotná efektivita vlastního rozhodnutí. Je nutné skoncovat s pomalostí, nepružností a samoúčelným formalismem procesního soudního řízení, zejména v bagatelní trestné činnosti. Vyšší soudní úředníci by měli převzít tu část agendy soudců, která nemá co dělat s rozhodovací činností. Je třeba vypracovat nový systém přípravy budoucích soudců a zkvalitnit výběr uchazečů o toto povolání - uchazeči by měli projít náročnými, nikoliv jen formálními psychickými testy. Soudní čekatelé by neměli suplovat nedostatek administrativních pracovníků a trávit velkou část své praxe v podatelně či v telefonní ústředně soudu.

Soudcovská unie v dnešním pojetí je organizace příliš slabá a pasivní a její vliv na reformu justice je malý. Navíc s ní ministr odmítá komunikovat.

Pozornost věnovaná české justici sdělovacími prostředky, je ambivalentní. O dobré justici se nepíše, protože taková justice je pro masmédia nezajímavá. Spravedlivé rozsudky se nekomentují, protože jejich spravedlnost je samozřejmá, očividná a nevyvolává nádech senzace. Jejich pozornost vyvolává justice problematická a priority jejího rozhodování, odkládání věcí „nedůležitých“. Tato diferenciace je ale relativní, pro někoho je důležitá dlouhodobá ztráta svobody, pro jiného několik stovek výživného.

Bylo by samozřejmě možné napsat podobnou úvahu o dnešním státním zastupitelství, s příslušnými obměnami bychom však opakovali totéž. Stejně tak je možné psát i o advokacii, jejíž transformace ze socialistické v opět liberalistickou se neobešla bez citelné ztráty kvality a profesionální etiky. Píšeme však o justici, protože právě ona je „conditio sine qua non“ vzniku a existence právního státu.

Tato kritika justice si všímá jen nejzjevnějších nedostatků a ve vztahu k nim málo diferencuje mezi jednotlivými stupni soudů. To je však úkol povolanějších, než jsou advokáti a soudci - autoři této úvahy. Je však nutné se zmínit, že vznikající judikatura ústavního soudu je právě ona šipka, která by českou justici mohla zavést z osudové křižovatky do Evropy. Ostatní směrovky totiž ukazují cestu nejen do pekla bezpráví, ale i do říše organizovaného zločinu, lhostejnosti ke spravedlnosti a trvalého vítězství zla nad dobrem. Bylo by tragické, kdyby se pro naši justici naplnilo anglické úsloví: „Soudci a zločinci jsou jediní lidé, kteří berou právo do vlastních rukou.“

Tento text je společným dílem skupiny soudců a advokátů, kteří však s ohledem na poměry panující v justici ČR a popsané v tomto článku, nechtějí uvést svá jména. Konečnou verzi zpracoval:

26. 6. 1995 JUDr.Milan Hulík

Tato zpráva, dnešními reformátory tehdy odsouzená, vykazuje nápadnou shodu se shora citovanou a dodejme znovu, dnešní zprávou o justici JUDr. Pavla Rychetského. Co neplatilo tehdy, platí dnes. Ale to je v tomto státě zvykem. Co bylo včera dílem ďáblovým, má dnes posvěcení seshora. Stejně platí i to, že ti co dříve odsuzovali, bývají pak hlasateli odsouzeného. O tempora, o mores.

1. 6. 2003 JUDr.Milan Hulík