Červenec 2003

Dopis na vratech

Jaroslav Hutka

“Volal Tomáš z Kamenice. Prý máme na vratech přitlučený dopis,” říkala mi Kateřina asi před dvěma týdny v Praze. “Od koho?” zeptal jsem se s myšlenkama někde jinde. “Nepodepsal se,” odpověděla s úsměvem a mně se v hlavě objevila romantická představa dopisu psaného krví na ohořelém papíře, přibodnutém na vrata dýkou. Z naší vesnice začal vanout dech násilí. Na podzim nám někdo uprostřed našeho pozemku propíchl všechna čtyři kola u Forda Transita, kterému přezdíváme Slon. Přelomil výfuk a zlomil malou břízku před vraty. Na jaře shořela padesát metrů nad náma maringotka plná včelínů. Nějakou dobu předtím ze stejného včelína v lese zůstala také jen kovová ohořelá kostra na čtyřech pahejlech, zbylých po pneumatikách. A sousedu Karlovi, lufťákovi z Mnichova, někdo do studny nasypal barvu. Jestli to všechno dělá jeden člověk, nebo je to shoda vandalských událostí na našem konci, nikdo neví a ani se o to nezajímá. Vesnice už dávno nežije kolektivním vědomím, takže problémy jedince nejsou cítěny jako problémy všech a viníci se zase snadno smísí s bezhlavým stádem, kde pocit viny se jmenuje: Dokaž to! Žije se jako na sídlišti. Písně nevznikají, pohádky předků nemá kdo vyprávět a na poli a v lese už taky nikdo nepracuje. Lidé jsou na sobě nezávislí, a kdo ještě není v penzi, vyplácené vzdáleným státem, ten dojíždí za prací někam za vzdálené kopce.

Tisíciletí žily vesnice životem jednoho vědomí, jedné kolektivní paměti, jednoho stavebního slohu, jednoho nářečí a jedné závislosti na krajině a počasí. Kamkoliv bylo obtížně daleko a vesnice za kopcem už byla problematická cizina. “Po roce 1848 přestávají lidé na poli zpívat”, napsal K. J. Erben jaksi politicky významně. Ale teprve během posledních padesáti let se vše změnilo natolik, že není návratu. Vesnice zmizela, zabita moderní dobou a zmasakrovaná kolektivizací. Majetnější obyvatelé měst si dnes kupují staré vesnické domy na letní romantiku a ti, co v obvodu bývalé vesnice uvízli, si domy nevkusně modernizují a mají pocit neférovosti, protože do práce je daleko, je hůř placená, je nejistá, a přitom sledují doma tu samou televizi jako lidé z města. Z toho vznikají ošklivé pocity osamění, nejistoty, strachu a útočného násilí v zoufalství zděšené obrany, podobně jako u zvířat.

Moc se mi do Kamenice z Prahy nechtělo, ale Kláře začaly její první jarní prázdniny v životě, tak jsme obě děti vyvezli na čerstvý vzduch. Dolní Kamenice je vesnička na Domažlicku hned vedle Holýšova. Má necelých sto obyvatel a je roztažená asi kilometr po krajině, jako by se pánubohu pozvolna vysypávala z jedoucího vozu. Táhne se od železniční stanice podél silnice po levém břehu zregulovaného potoka, pak přejde přes mostek a pokračuje dál po pravém břehu. Zde, téměř souběžně s potokem asi ve stometrové vzdálenosti běží skalní stěna, která vesničku sevřela. Stěna se pozvolna stáčí nahoru k lesu, až se ztratí v mírně se zvedajícím kopci. A tady na konci všeho jsme si před třemi roky koupili poměrně rozsáhlou, dlouho už chátrající usedlost. Ta je ale napůl přetnuta vyasfaltovanou cestou, která není na staré ani nové pozemkové mapě vyznačena, a o které se ani ve výpisu z katastru nemluví. Nikdo ji k životu nepotřebuje. Nejspíš to byla soukromá cesta, která znárodněním zvlčela. Ale co je přetnuté, chceme zase spojit. Máme prostor, máme naivní pocit, že ho zachraňujem, ale teď máme i spor s jakýmsi neznámým sousedem z těch několika málo, co tu okolo jsou. Jde mu o tu cestu. Může sice chodit po obecní, ale vysvětli starému koni, že má chodit jinudy.

Dopis na vratech nebyl psán krví, ale elektrickým psacím strojem. Je ho celá stránka, plných padesát řádek, a nebyl přibodnut dýkou, ale nástěnkově připíňáčky i s mým posledním fejetonem, který někdo na kopírce zvětšil. Mohl mi to hodit do schránky, která visí hned vedle. Ale bylo by to méně dramatické. Takhle to mohlo zdálky připomínat něco jako vyhlášku stanného práva. Celé to začíná: Vážený pane pisateli! Přečetli jsme si Váš článek v tisku “Pravda” z 4. 2. 1999 s názvem “Brambor ve výfuku”...inu nebylo to v Pravdě a byla to brambora. Brambor se říká na Moravě. Dále je dopis sice popuzený, ale snaží se argumentovat, což je úleva. O propíchnutých pneumatikách se nezmiňuje, ale dalším násilím také nevyhrožuje. Pouze varuje, abych nehrál na nervy občanům a sousedům. Škoda, že stále nevím, s kým to vlastně mluvím. Ale srdce mě zabolelo, když jsem četl asi uprostřed: Nevíte, jakou hrdost měli občané, když se vyasfaltovaly cesty a oni se nemuseli brodit v blátě a vodě. Jenže to Vy neznáte, protože jste v té době ještě tahal dřevěného kačera na provázku.

Znám! To bylo za Gottwalda, kdy jsme byli celá rodina vojenským transportem vystěhováni z města. A právě na vesnici. Tehdy se velmi mluvilo o hrdosti lidu nad pokrokem a zpívaly se k tomu z rádia budovatelské písně, ale vesnice dostala smrtelnou ránu, ze které se už nevzpamatovala. Ukradly se majetky, rozoraly meze a vyasfaltovaly duše. Jakousi dohlížitelskou hrdost šířili jen někteří. Ten nepodepsanec si možná pamatuje, kteří.

Celé to končí: Teď už snad česká vesnice promluvila srozumitelnou řečí! Foto dávat nebudem, protože bychom museli dát celé album. Toto je názor nás všech. A pod tím je tučně ve zvláštním řádku dávná akční výzva: Přečti, nenič a udělej si sám úsudek! To už asi mně určeno není.

S pár místními jsem o tom mluvil. Někteří ani nevěděli, že se na našem konci něco děje, někteří něco zaslechli, ale moc je to nezajímalo, a někteří jen zaťukali na čelo. Večer jsem šel do hospody. Je to temně vymalovaný rock klub, který si přes zimu sotva vydělá na elektřinu. Ale vlasatý hospodský Petr se snaží mít celý rok otevřeno v naději, že v létě mu lufťáci tu zimu zaplatí. U baru sedělo pět místních, i když všichni už náplava. Zapovídali jsme se. Petr zatím pakoval ven asi deset opilých vojáků, kteří mu vypili sud a chtěli ještě někam jít. Jenže okolo jsou jen pole a lesy. Pak se vše uklidnilo.

Petr mě přivítal po zimě, podal mi přes bar ruku a vedli jsme řeči. Pak všichni odešli a čekali jsme už jen na zedníka, který házel peníze do blikající bedny.

“Jo, tvůj soused Karel mi donesl okopírovanej nějakej fejeton. Ještě jsem ho nečetl. O co vlastně jde? Já to tam nahoře neznám. Tys tam někomu něco zabral?”

“Naopak. Mně tam kdosi zabírá moje.”

“Jde o nějakou cestu, jak jsem tady zaslechl.”

“Moji cestu.”

“To je tvůj pozemek?”

“Jo. Koupil jsem to.” Petr se na mne s údivem podíval.

“No, ale to pak není co řešit.”

“Není,” odpověděl jsem, ale vím, že je. Vynucování si průchodu přes cizí pozemek byl už problém v římském právu. Tehdy ovšem nešlo o vycházkový turismus.

Mluvili jsme s Petrem dál o jiných věcech, dokud bedňák nezahodil všechny své peníze. Pak se šlo domů. Byl jsem trochu přiopilý, vesnice spala a u nás doma spali taky. Na stole jsem nechal nesrozumitelný vzkaz a usnul. Vstal jsem v poledne, rodina akorát obědvala, tak jsem si přisedl. Tříletá Eliška se zeptala šišlavě sedmileté Kláry:

“Je už dnes zítra?”

“Víš, Eliško,” začala Klára, “zítra je den, který nikdy nedoženem. Až se zítra probudíš, bude už zase dneska a to je pořád tak dokola.” Chvíli jsem Klářinu odpověď hluboce prožíval. Pak jsem řekl potměšile: “Zítra musím zrýt záhony.” Děti se na mě udiveně podívaly. “Dneska,” řekla s důrazem Kateřina, která Klářinu větu také zaregistrovala.

Tři dny jsem tedy ryl a Kateřina sázela. Je to drahá a únavná romantika, pěstovat si svou mrkev na svém políčku a udržovat dávno nefukční rozpadající se statek po půlstoletí asfaltování duší. Avšak je zde jakýsi dávný stesk - ale po čem vlastně?