Červenec 2003

Kamarádi z posiloven

Jaroslav Hutka

Bylo tak mezi druhou a třetí ráno. Šel jsem z ateliéru a nechtělo se mi domů. Holky spí a česká televize reprízuje svá blbá ranní vysílání z předešlého dne. Jeden přítel mi říkal o baru pod prádelnou. Mají do čtyř. Je to za rohem.

Slezl jsem po úzkých, špatně osvětlených schodech k mříži a zazvonil. Po chvíli přišel kdosi.

“Pustíte mě dovnitř?”

“Už zavíráme.”

“Máte na dveřích do čtyř.”

“A co chcete?”

“Dám si pivo nebo dvě a půjdu domů. Jste snad hospoda, ne?”

Muž se na mě díval váhavě a neochotně. Nespěchal. Usmál jsem se na něj. Něco se v něm zlomilo, zakroutil hlavou a odemknul.

Vešel jsem do podzemní místnosti s barem a několika stoly. Výzdoba bylo alternativní samo-domo, nezdobné a přitom nějak pěkné. Takové hospody jsem znával v Holandsku. Sedělo tam asi dvacet mlaďochů kluků a holek a byli také pěkní. Sedl jsem si na kraj baru, dal si pivo, ubalil cigaretu a očumoval. Příjemná hospoda bez břichatých pijáků piva. “Tak čau. Líbí se ti tady? Ťuknem si,” obrátil se na mne asi osmnáctiletý kluk. Seděl na rohu baru přes dvě prázdné stoličky. Ťukli jsme si. Hoch byl oblečený strakatě, měl černé rozčepýřené vlasy přes uši a na ruce měl tetování pavučiny, která se od loktu paprskovitě rozbíhala na obě strany jeho pravé paže. Chtěl si povídat, já ale nebyl právě moc mluvnej a ke svýmu sousedovi měl blíž. Zaslechl jsem v hluku hudby něco o převráceném autě a Národním divadle. Šlo o První máj na Střeláku. Nedával jsem ale pozor. Bavilo mě dívat se na partu lidí u dvou stolů v rohu místnosti.

“Ale převracet auta u Národního divadla je přece hrozný,” otočil se chlapec zase na mne. Pokrčil jsem rameny. Je to urážka národa. Národ na to udělal sbírku! Je to přece cosi posvátného,” pokračoval hoch stále ke mně. “Za tu sbírku by nepostavili ani střechu. Národní divadlo bylo postaveno z rakouskýho státního rozpočtu,” plácnul jsem se zdvořilým úsměvem a spíš mimochodem. Chlapec se prudce napřímil, popadl prázdný půllitr, rozehnal se a zamířil mi ho na hlavu. Jeho soused mu chytil ruku a zpoza baru vystartoval dveřník a stoupl si za hocha. Ruka mu klesla, ale v jeho očích byla temná, zlá a neukojená nenávist.

“Národ urážet nebudeš,” téměř syknul a ve mně začaly zvonit na poplach všechny zvířecí varovné signály. Ostatní ale seděli klidně a ničeho si nevšímali. Chlapec s pavučinou na ruce se mi díval nepohnutě do očí. Zatínal pěsti a nenáviděl mne. Zkusil jsem se na něj usmát. Neviděl to, byl v transu vlastenectví, které se začíná po Čechách šířit.

Vlastenectví a nacismus není totéž. Liší se v časové posloupnosti. Vlastenectví je teprve jaro. Jaro plné květů a písní. Plodné ženy tančí na voňavých loukách, vody hučí po lučinách, bory šumí po skalinách. Člověku je, že nalezl konečně domov, zoral tu nádhernou hroudu rodné země, Bohem a heroickými předky požehnanou, a vložil do ní s nadzemskou láskou semeno. Vlastenectví objevuje tajemnou a nekonečnou hloubku života, kdy žádná kapka krve prolitá pro národ není marná. Můj život je vztažen k vlasti a samozřejmá ochota život za vlast položit, mu dává šířku i hloubku, kterou umí pochopit pouze živé dějiny národa. A ty se valí jako mohutný proud věčně inspirující potence, která vyslovuje konečný soud nade vším.

Ale vlastenectví není žádná introvertní trdlovitost. Od hlubokého prožitku přechází velkoryse k činu. Vstupuje do léta. Vytváří úžasné stavby národních muzeí, národních divadel a národních parlamentů, bank a spořitelen. Prsa kamenných žen nalitá mateřským mlékem v průčelí všech těchto budov mě vždy oslovovala. Jan Žižka, Lomikar a dudy. Jaké závratné štěstí, že tato vlast je, že se v ní nalézám, že se jí mohu oddat. Že můžu prožít ono hluboké štěstí národního domova, domova vlasti, pravdivé vlasti, ke které všichni patříme. A když ji opustíme, zahyneme. Konečně víme, proč žít.

Vlastenecké léto vchází do vědomí vitality, tělesné krásy, mužské síly a ženské plodnosti a budoucnosti zajištěné v půvabném žvatlání dětí, které se jednou stanou také oráči, vojáky a matkami. Uvědomění si velikosti zdravého života a zároveň hnusu nad genetickým plevelem nám přirozeně ukazuje, co dělat dál. Stavějí se sokolovny a posilovny, kde policajti i skini mají možnost prožít svůj společný odpor k anarchistům. Víme už, co je krása, co je krása síly, chápeme barvy života a odmítáme temno pochybností individualistického a existencionálního stesku. Václav Klaus a Vladimír Mečiar havlovské bláboly rádi nemají.

Každý detail, který souvisí s vlastí, kroj, ornament, fungující fabrika, lidová píseň, vědomí toho, že jsme lepší než ostatní, v sadě skvoucí se jara květ, pradávná bitva mých pokrevních předků, jejichž jazyku téměř rozumím, polorozbořená zeď po pradávném knížeti, jehož jméno se mi zdá tak oslovující obsah mého života...to všechno je vlastenecké léto. Začínáme hledat vůdce, který naše touhy umí pojmenovat a prosadit. Vůdce, co peče placky, až je z něho Palacký. Když jsem byl v roce 1985 v Berlíně na dvouměsíčním kurzu němčiny, tak nám jeden týden pouštěli Hitlerovy první projevy. Já čekal krvelačné výrony blbého masového vraha. Ale slyšel jsem pozitivistické, smysluplné, emotivně přesvědčivé a velmi logické věty. Vůdce říkal pravdu. Ověřitelnou, prožitelnou, pozitivní a vlastenecky nezpochybnitelnou.

Po prožitém vlastenectví přichází sklizeň toho, co jsme na jaře zaseli a v létě tak hluboce jako zrání prožili a Švabinský a Mánes to krásně namalovali. Zase ty dudy. Chci si na ně vlastenecky sáhnout, chci na nich usnout, byla to má první potrava, můj první cuc. Chci se k nim vracet celý život, chci je bránit, musím za ně bojovat. Napadáme a útočíme, protože máme povinnost vlast chránit. Musíme bojovat. Uřezat někomu hlavu, když je v menšině, to zase není tak velký problém. Obzvlášť když jde o pravdu potvrzenou dějinami. Velkými dějinami. Přichází nacismus. Podzim je tady.

Ani dva miliony slov nepostačí na popis kosovského holocaustu. Češi ho stejně nezahlédnou. Srbští vlastenci vraždí, znásilňují, vyhánějí lidi z domovů, vylidňují krajinu. Uvádějí v život historickou pravdu. Kosovské Sudety. Sudeťáků bylo tři a půl milionu. Žili tady několik století a během dvou měsíců byli v hajzlu. Ale to byla válka, velká vlastenecká válka a začali ji vlastenečtí Němci. Etnické čistky byly jejím koncem, koncem nacismu. Věřili jsme, že vinu mají Němci, ne vlastenectví.

Jugoslávská vlastenecká válka už trvá déle. V Bosně vydala přes čtvrt milionu mrtvých, zatímco my jsme blbě privatizovali a já vyzradil obecné mínění, že Dyba je gauner. Ale kosovských Albánců jsou pouhé dva miliony, jsou chudí a nemají intelektuální hlásné trouby, které by tu jejich záležitost dobře prodaly Nepečou placky. Tak vlastně co?

Na českých zdech se začínají objevovat nápisy NATO s hákovým křížem. To zase kují srpoví kladiváři železo, dokud je žhavé. Pivo, buřty a nenávist, mi kdosi říkal o Češích. Sebe nemilují, ale Cikáni, Vietnamci, židi a všechna ta přivadrovalá pakáž jim vadí. Bombardování jim vadí také. Chtějí to vidět také z druhé strany. Brožíkovská a muchovská nádherná a hluboce prožitá historická velkoplátna, která lépe než slova vysvětlují obsah a smysl vlastenectví. Bitva u Lipan, bitva na Bílé hoře, bitva na Kosovském poli. Nablblé historické blouznivé sny, v jejichž stínu vražda bezbranného člověka jiného jazyka není zločinem, ale naplněním vlastenecké povinnosti.

Česká média vyprávějí o cítění českých obyvatel a českých politiků a mě z toho obchází hrůza. Miloš Becherovka Zeman a Václav Tenis Klaus coby národní socialisti už pochopili, že osobní politika je ten nejdůležitější zájem, ale je ho potřeba prezentovat jako záchranný zájem národní. Vlastenec z Bamberka a vlastenec ze Stalinova pomníku začínají vrzat na národní strunu. V ukradeném nápadu propagační kampaně kompjůtrové firmy Apple Macintosh. A ve zbabělé kartelové opoziční dohodě.

Já vím, nic nezměním v českém tylovském buranství a českou cestu do Asie zpět k Evropě neotočím. Ale měli bychom si alespoň zopakovat to, co jsme se už dozvěděli, a nebylo to tak dávno. Voňavé květy vlastenectví dozrávají plynovými komorami ve vyhlazovacích táborech.

31. května 1999