Červenec 2003

Událost u poštovní schránky

Jaroslav Hutka

Vlastně vůbec nechci začínat rovnou tím, že pro Čechy není nikdo dost dobrý na to, aby se stal hrdinou, ale začal jsem tím, protože takoví prostě jsme. Česko je země bez hrdinů. Hrdinové tu samozřejmě jsou a vždycky byli, nejde žít bez nich, ale my je nehledáme, nepátráme po nich, netoužíme po nich, je nám bez nich lépe a klidněji, nevíme co s nimi. Kdybychom po nich toužili, snadno je objevíme. Jenže to bychom nesměli známě realisticky myslet, že buď je osud zahnal do neřešitelné situace, a tak vlastně zareagovali nějak podivně hystericky, anebo pokud to dělali vědomě, neměli úplně těch všech pět pohromadě. Ale to bychom také nesměli být zbabělí a líní si na cosi vzpomenout a dát to do souvislosti.

A že dnes na Chartu 77 máme nejasný názor? Není tak nejasný. Ještě si dobře pamatuji, jak z ní byli všichni zděšení, jak se jí báli, a přitom šlo jen o papír popsaný velmi legálními větami. A být přistižen při tak zbytečném a přehnaném strachu, na to nelze snadno zapomenout a ani to odpustit.

Rok 1977. Pár stovek lidí konspirativně podepsalo nějaký papír, o kterém vševědoucí StB neměla nejmenší páru. Pochopili jen, že když začátkem ledna najednou Landovský řídí dravě auto a chce s Havlem ujet a Havel pak cpe cosi do poštovní schránky, že by se to mělo zabavit. Tak státní bezpečnost Havlovi zabavila několik set obálek s textem Charty, který právě rozesílal jejím signatářům. Záměr byl totiž takový: každý, kdo text podepsal, si ho sice přečetl, ale z bezpečnostních důvodů ho nedostal. Aby se to nevykecalo. Organizačně to byla úžasná věc. Text si přečetlo mnohokrát víc lidí, než ho podepsalo. Dokonce snad několik tisíc. Některým se to dalo přečíst jen ze “slušnosti” a rovnou se žádostí, aby to nepodepisovali. Některým se dokonce po podepsání podpis ze “strategických” důvodů zrušil. Osobně jsem tehdy ve svých kamnech spálil podpis Vlasty Třešňáka, protože mě Havel přemluvil, že my písničkáři bychom měli zpívat, a ne podpisovat. Takže jsme to “podepsali” až po prázdninách, kdy jsme už dozpívali, a stálo to za to. Ale z tohoto davu, který si to přečetl, nikdo ty “nosiče textu” neudal. To je samo o sobě úžasné. A ti co to podepsali, a byli zároveň i uznáni jako “signatáři”, měli dostat text až v okamžiku “oficiálního” uveřejnění. Stejně tak i úřady a všechny české noviny. To znamenalo poštou a bylo to závislé na tom, jak se ujednotí datum, kdy tento text zveřejní zahraniční média. V prostředí bolševického fízlování úkol nadmíru složitý, ale perfektně zvládnutý, až na tu poštovní schránku. Takže si estébáci u té poštovní schránky nejen poprvé přečetli text Charty 77, ale také rovnou zjistili, kdo ho podepsal a kde bydlí. To byla chyba, která udělala z mnohých lidí udavače. Na druhou stranu, když někdo něco podepíše, měl by počítat s tím, co to obnáší. Už ale nikdo nevypátrá, jak to bylo s návštěvníky onoho ostudného Národního divadla. Kolik z těchto lidí četlo text Charty ze “slušnosti”, kolik ho odmítlo podepsat, a kolik bylo vyzváno, aby ho nepodepisovali. Havel mi říkal, že Werich to odmítl s tím, že na další odboj už nemá a že chce zůstat sám sebou, a to bylo s úctou akceptováno. Proč ale pak šel do toho Národního, je vážná a smutná otázka. Pár měsíců předtím jsem byl u něj na Kampě na návštěvě a byl velmi při smyslech a velmi rozzloben na režim.

Ale celá akce zabrala. Bolševik z vnitřní nejistoty, která byla v té chvíli překvapivá a nesrozumitelná, začal po této události u poštovní schránky organizovat jakési celonárodní protichartovství. Vyjadřoval to tehdejší vtip, že když dali Husákovi k podpisu Chartu 77, tak to odmítl, protože to už podepsal v Helsinkách. Tedy pokud si ještě někdo vzpomíná, kdo to byl Husák.

Husák byl důležitou osobou ve slovenském fašistickém státě, svědčil Němcům v Katyni, že vrazi byli Rusové. Později byl politicky nepoužitelným politickým vězněm, protože ho vyšetřovatelé padesátých let nezlomili. V šedesátých letech pak úspěšně a vtipně podkopával pozici tehdejšího všemocného šéfa komunistů a prezidenta Antonína Novotného. Tvrdý Husák, ke kterému se po ruské okupaci vzepnuly naděje, když popletený Dubček odvolával, co odvolal, a sliboval, co slíbil. Gustav Husák, který ale nakonec zradil a kterého zcela rozleptala nasládlá vůně moci. Ale po ruské okupaci zabránil hromadným procesům, zabránil vzniku nové militantní komunistické strany a nového militantního svazu mládeže. Uhrál to na realistický, bahnitý kompromis a při tom ale dokázal držet obyvatelstvo ve strachu a přízemním realismu. Jako bezkonkurenční vládce mezi rokem 1969 a 1989 má na triku dvacet let “normalizačního” života patnácti milionů obyvatel tehdejšího Československa a to není málo. Nikdo v naší “nové” historii neměl tolik moci a vlivu jako on a nikdo tak dlouho ani nevládl.

Historie národů se vždy identifikuje s osobami, které vládly. Ať v dobrém, nebo ve zlém. U nás ne. U nás vládly dekády. Třicátá léta, čtyřicátá, padesátá, šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá - každá ta dekáda mi dává docela přesnou politickou představu. Akorát mi u nich chybí jméno člověka, který ji vytvářel a odpovídal za ni. Dekádové dějiny státu bez lidského jména a tváře. Bez pojmenovaných násilníků a tím pádem také s bezejmennými hrdiny.

Abychom pochopili sami sebe dnes, měli bychom se Husákem přece jen zabývat, i tím momentem, jak docela důstojně a zároveň pokorně předal svou moc do Havlových rukou. Já vím - směšné. Ale co není v českém prostředí směšné? K portrétu Husáka ovšem patřila i Charta a Anticharta a vznik toho stádního pragmatismu, ve kterém se nakonec utopilo i to, čemu jsme v jedné chvíli všichni tak nadšeně říkali Sametová revoluce. Pochopením Husáka bychom možná i lépe pochopili Václava Klause. Tu houževnatou bezostyšnou namyšlenost, která nachází okolo sebe velmi úrodnou půdu. A Havel také nespadl z nebe a jeho prezidentováním se nezačal letopočet. I on jen vstoupil do situace, která byla, ale co to bylo za situaci?

Jeden historik mi nedávno říkal, že se má v podstatě za prokázáno, že Masaryk byl nemanželský syn císaře Františka Josefa, jen ještě udělat testy DNA, ale je to politicky neprosaditelné. Kdysi dávno mi jiný historik říkal, že se má za prokázáno, že Komenský byl synem maďarských židovských cestujících obchodníků s ovocem a že Jiří z Poděbrad dal zavraždit Jana Pohrobka, protože byl příliš schopný a byl by ho odsunul na vedlejší kolej, ale bylo to také politicky neprosaditelné. To pak ale dějiny nejdou psát ani znát, když je budeme brát tak, že nehodící se škrtněte. I já jsem přesvědčen, že Husák byl velké hovado a bezcharakterní nadutec, ale několikrát jsem už velmi vážně cítil, že bych jeho portrét potřeboval, abych dokázal dětem vysvětlit, co to byl komunismus a ruská okupace, věci, které se staly mému vlastnímu životu osudem. Všechny sochy jsme pokáceli, všechna odporná jména zapomněli. Žili jsme tedy v prázdnu, které neumíme popsat?

Z vesnice, kde máme chalupu, znám jednoho hrdinu, kterého ty kriminály a vyšetřovatelé padesátých let také nezlomily a nedonutily k jedinému přiznání, i když ho bolševici několikrát lapili při útěku za hranice. Nikdy se k ničemu nepřiznal. Asi takových lidí bude více. Mnozí ještě asi žijí a jsou z nich obyčejní a neznámí lidé. Ten, nad jehož hrdinstvím žasnu, se nám stará o chalupu. Ve vězeních se naučil všechny práce. Ale myslím, že jsem v jeho okolí ten poslední, kdo mu naslouchá, a když se k těm mnoha letům vězení a výslechů vrací, tak se svému osudu a hrdinství diví stejně jako já. S rozdílem, že on to zažil a já to jen slyším. Ale hrdinství bez posluchače není hrdinstvím, je jen pouhým utrpením a jakousi tragickou smůlou. Je to divná lidská pravdivost, že smysl má jen to, čemu se naslouchá. Příběhy tu jsou, jen čekají na ty, kteří je začnou vyprávět, a ti je začnou vyprávět hned, jak se najdou ti, kteří jim chtějí naslouchat. Ani dějiny se nedají psát do šuplíku. Budeme se tedy dál jen stydět, posmívat, přežívat a nenaslouchat? Já vím. Budeme.

Před pár dny bylo setkání Charty 77 v senátu. Čtvrt století a šéf senátu Pithart to tehdy podepsal taky, tak nás mohl pozvat. Prý ale nebyli pozváni všichni. Nevím… Senátoři mají pěkně vymalovaný, rozsáhlý šlechtický domeček, plný těch divných svaloušů z bezpečnostních služeb. Potkal jsem tam rovnou svého udavače, který se před pár lety snažil do senátu kandidovat. Byly tam na začátku projevy, které ale nikdo z přítomných neměl chuť poslouchat. Takže jsem zaslechl jen velmi nezřetelně, jak prezident říkal cosi o podpisovačích anticharty, jak se prostě probudili později. To jsem nepochopil. Kdyby to bylo řečeno v rámci rytířskosti, že tedy sláva vítězům a čest poraženým, tak by to mělo hluboký usmiřující smysl. Jenže charta se nestala vítězem ničeho. Zůstala teď už jen příjemnou vzpomínkou na drzost, se kterou člověk podepsal cosi, co ten husákovský režim rozzuřilo k nepříčetnosti. Byla to sice blbá doba, ale o život už nešlo, šlo pouze o všeobjímající a všudypřítomný strach a byla velká úleva ho překonat. Mluvil také bývalý lžiprofesor Janouch. Rád by Chartě 77 postavil sochu. Nepřekonatelný hluk v pěkně vymalovaném sále ho ale od mluvení neodradil a já tady jeho špinavé spodní prádlo taky prát nebudu. I ryba charty, bohužel, smrdí od hlavy. Smířit se s tím nejde, ale co s tím vlastně?

Mluvil jsem tam také asi hodinu se senátorem Honzou Rumlem. Vyčetl mi, že považuji české politiky buď za bezcharakterní gaunery nebo za neschopné pitomce, a ještě ke všemu to říkám nahlas. Než jsem mu stačil vysvětlit, že je to ještě horší, tak odjel s Havlem na Hrad. Čtyřhlavé koale někdo náhle usekal všechny hlavy. Senátor Kroupa s úžasem filosofa k tomu dodal, jak fascinující je být svědkem prohraných voleb, když byly vlastně vyhrané. “Stačilo nedělat nic,” uzavřel to velmi pravdivě. Ale pro mne je to všechno tak složité, že člověk ztrácí chuť se tím vůbec zabývat.

Možná jsem celou tu úvahu o uznání hrdinství v Česku vedl špatným směrem, když jsem při tom mluvil o Chartě 77. Ten podpis nebyl hrdinstvím, byla to jen úleva. A tu bych přál ze srdce každému. Konečně ze sebe odložit tu tíhu a podívat se pánubohu beze studu do očí. A nikomu nepřeji ten pocit, který museli mít všichni, kdo podepsali jakýsi ten nejasný, státem organizovaný opak. Nebo prý své jméno našli jen tak v novinách, čemuž nevěřím. Bolševik byl tehdy velmi nervózní a velmi obezřetný. Byly přece také antichartistické schůze, které byly zrušeny, protože se lidi začali příliš vyptávat. Třeba na národním výboru v Olomouci. Proč po tom nepátráme? To děvče, které tu schůzi svými otázkami rozvrátilo, bylo asi opravdu hrdinou. Ale jak ji hledat, když Karel Gott a Helenka Vondráčková…

Z toho setkání charty v senátu jsem měl dva dny těžkou depresi. Asi v Česku není nikdo dost dobrý na to, aby se stal hrdinou. A není ničeho začátek ani konec, přesně jako v té písničce: “pes jétrničku sežral…”