Červenec 2003

Vyhlídka na budoucnost

Jaroslav Hutka

Nějak jsme se dostali tam, kde jsme už byli. Společnost se rozdělila zase na my a oni. Vládnoucí a ovládaní. Přitom se nejedná o návrat k totalitě. Máme demokracii a technicky se jí nedá nic vytknout. Volby jsou regulérní a zvolený parlament tvoří zákony, které jsou kontrolovány voleným senátem a voleným prezidentem. Soudnictví je nezávislé a tisk svobodný. Problém je v tom, že jsme Češi.

Trvalo mi v emigraci několik let, než jsem pochopil holandský pohled na demokracii a Evropu a s úžasem jsem poznával, že německý, anglický, španělský a italský pohled na totéž je jiný. A Amerika se zdála naivní a trapně primitivní bez té naší evropské kulturní a historické mnohotvárnosti. Ale jen do chvíle, kdy jsem ji navštívil. Rozdíly historické mnohotvárnosti za hranicemi Evropy mizí.

A Evropan v Americe zjistí, že stát New York je něco jiného než Kalifornie, a pak je tam ještě několik dalších desítek států, o kterých Evropan neví nic a které Američan podle jejich povahy jasně rozlišuje. A celá tato rozmanitost, americká i evropská, funguje v těch samých demokratických pravidlech. Že totiž zvolený parlament vytvoří pravidla hry, které tomu kterému “suverénnímu” území nejlépe vyhovují.

A zde je past. Demokracie, tedy rozhodování většiny, ještě nezaručuje nic dobrého. Athény se kdysi rozhodly, že přepadnou Spartu. To se většině “oprávněných” voličů zdálo jako dobro pro stát. Přepadli, prohráli a zanikli. Lid se sice rozhodl demokraticky, ale blbě. Proto se k demokratickým pravidlům přidávají dogmata, která nesmějí být porušena. Po druhé světové válce byla takto demokracii nadřazena lidská práva. Ta musí platit, ať lid hlasuje jakkoliv. Lid je totiž schopen za určitých okolností zvolit Hitlera i Gottwalda.

Dnes lid smí volit jen určitý druh politiků, kteří pak smějí vládnout v určitých, už nevolitelných mantinelech. Tento vývoj trval dva tisíce let a způsobil nepočítaně válek a mrtvých. Je to vážná věc, která jako by do Česka ještě nedošla. Čeští politici se tváří, že ve volbách se rozhoduje o všem, že oni si pak můžou dělat co chtějí a že suverenita jejich státu je nedotknutelná. A obyvatelstvo má z toho pocit, že chodit k volbám je ztráta času.

Technicky máme demokracii, ale tu na počátku. Buranský parlament ještě nepochopil svou podřízenost, kontrolní senát je chuchvalcem stranických intrik, role prezidenta se bere jako antikvární fraška na zrušení, soudci mají strach a svobodný tisk si ještě na svobodu neudělal názor.

Jsme v Česku a česká demokracie je v roce raz dva. Jiná otázka samozřejmě je, jestli nás to vůbec zajímá. Tedy jako jestli vůbec chceme do Evropy, natož do svobody. Pro blbýho je svoboda nekončící série omezení. Kupříkladu být tolerantní a nebýt rasistou. Přát jiným totéž, co přeji sobě. Obecný prospěch chápat jako vlastní... je to vůbec české? Je to v národním zájmu?, zeptá se pochybovačně dnes ještě nejpopulárnější česká euroskeptická politická strana, prý pravicová, prý občanská. Ale lidské by to mohlo být. Pokud tedy my Češi si myslíme, že jsme taky lidi. A pokud si nemyslíme, že přes naši suverenitu vlak nejede. Tak jako v Ústí nad Labem. My si tu zeď postavíme, protože demokracie nám zaručuje, že doma si budeme dělat co chceme.

V kosovské válce i Češi, jako členové NATO, patřili k agresorům. Zaútočili jsme na suverénní stát a vyhráli. Teď jsme součástí okupační správy. Nedotknutelnost státní suverenity musela ustoupit nedotknutelnosti lidských práv. S tím už se dá vstoupit do třetího tisíciletí i do Evropy. Svoboda člověka a suverenita státu spolu totiž na jedné lodi neplují. Alespoň ne do budoucnosti. I český stát bude muset ustoupit svobodě svého občana a to bez ohledu na jakékoliv výsledky voleb.

29. srpna 1999