Červenec 2003

Snad každému…

Svatopluk Kalužík

…je jasné, že mám-li auto s dosluhujícím motorem (neřku-li dokonce nefunkčním), je úplně jedno, zda špatně svítí reflektory nebo nejdou stěrače, či zda se velmi špatně otevírají dveře. Kdysi dávno byl dokonce přetištěn vtip z anglického Punche –řidička volá do autoservisu: “Nejede mi auto, už jsem umyla okna a vysypala popelníky a pořád nic…”.

Potud asi se mnou bude každý souhlasit. Kupodivu však spousta lidí se nezamyslí nad stavem našeho politického systému (málo funkční motor – sice vrčící a kouřící, s obrovskou spotřebou a tak tak pohybující autem) a vidí cestu k nápravě právě v umývání oken a vysypávání popelníků. Konkrétněji – v diskusích o volbě rodičů za své děti, snížení věkové hranice (což bych považoval i z principu dokonce za zhoršení), i zdánlivě logičtěji, ale také nepřípadně – o různých variantách přímých voleb.

Prosím, nezaměňovat s optimalizací. Stejně, jako u funkčního auta má smysl jeho údržba a zdokonalování, jsou takové diskuse relevantní v poměrně dobře fungující společnosti. Pak má smysl se zamýšlet, zda nějakou změnou nemůže fungovat lépe, stejně jako je zřejmé, že umyté auto je hezčí, než špinavé.

Uvažuje-li takto (volební právo pro děti) Otto von Habsburg o vyspělých demokraciích, jsou jeho úvahy jistě namístě, v našich podmínkách jde však o (byť vedené ušlechtilými pohnutkami) kontraproduktivní odvádění pozornosti od problémů podstatně závažnějších.

Důsledkem tohoto pohledu pak je, že cesta k principiální (a tedy jediné dlouhodobě smysluplné) nápravě vede přes primární opravu (resp. výměnu) motoru a že naopak dílčí úpravy sice mohou napomoci vzhledu auta, nemohou však napomoci opravě motoru, na kterou je nutno se plně soustředit a napřít přednostně všechny síly tímto směrem.

Jsme v situaci, kdybychom se měli starat hlavně – ba téměř výhradně – o motor. Přece si nikdo vážně nemyslí (jako řidička z výše uvedeného vtipu), že “drobným doladěním” způsobu výběru politické reprezentace se tato změní natolik, že najde odvahu a vůli skutečně reformovat penzijní systém, redukovat přebujelý sociální stát, prosadit vynutitelnost práva,…

Tyto úkoly stojí ve své nahotě před námi samými, ať již vstoupíme do EU či nikoli – snad pouze způsoby řešení či důraz na jednotlivé fáze se mohou drobně, v závislosti na našem vstupu, měnit. Jasnou vazbu, že naše dnešní rozhodnutí či nečinnost dopadnou v – spíše kratší než delší – budoucnosti zejména na nás samotné, náš vstup do jakéhokoli společenství nezruší ani nevyřeší.

Někomu by se mohlo zdát, že takovéto úvahy vedou až k revoluci. To prosím ne. V duchu příměru: revolucí vyhodíme motor, aniž máme adekvátní náhradu a potom nejezdíme vůbec, respektive jezdíme s voly (což se bohužel často stává). Řešením je skutečně motor vyměnit. Musíme ho tedy začít shánět, hledat, vyrábět. Teď a tady – raději hodně rychle (nikoli však neuváženě). Teprve, až zajistíme alternativní pohon, pustíme se do generální opravy a pak případně i vylepšíme reflektory apod.

Bohužel, zůstaneme-li u příměrů, můžeme možná nejlépe přirovnat náš stav k maketě auta. Ještě pár kroků stávajícím směrem (současná politická garnitura se – opět v duchu příměru – chová tak, že téměř nepojízdnému autu tu přisype písek do nádrže, tu učiní díru do olejové vany) a bude nejrozumnější pořídit jiné auto – tj. emigrovat. Jenže – to je cesta jen pro některé. A co ostatní?

(www.skos.cz)