Červenec 2003

Státní bankrot vzor 1953. Před padesáti lety spáchali komunisté krádež století

Pavel Kohout

Bylo jaro 1953 a strach z měnové reformy visel ve vzduchu. Ještě 31. května vystoupil ve večerních zprávách prezident Antonín Zápotocký a ujistil lid, že žádná reforma nebude, že informace o ní jsou jen štvavá propaganda Západu. Druhý den ráno, 1. června 1953, byla z padesáti korun jedna. I ročníky narozené o desítky let později vědí, oč tehdy šlo. Dodnes mnoho českých a slovenských rodin pietně schovává svazek tisícikorun s portrétem Jiřího z Poděbrad: pradědečkovy celoživotní úspory. V dalších dnech se v řadě měst odehrály stávky a demonstrace. Největší akcí byl protest v Plzni, kde Lidové milice rozháněly přes 20 tisíc lidí. Stovky lidí byly zatčeny, 331 jich bylo odsouzeno v politických procesech.

Vykořisťovatelům nic!

Co se v roce 1953 stalo? Stará koruna byla nahrazena novou v přepočtu 1 : 5. Tato výměna ovšem proběhla tak, aby poškodila držitele větších částek. Na osobu bylo vyměněno 300 starých korun v poměru 1 : 5. Pokud byl občan pokládán za vykořisťovatele (někoho zaměstnával), nebyly mu vyměněny vůbec. Vše nad tuto částku bylo vyměněno 1 : 50. Vklady na knížkách závodního spoření, spoření žáků a vklady laureátů státních cen v poměru 1 : 5. Ostatní vklady byly počítány diferencovaně podle pásem: od částek do 5 tisíc korun v poměru 1 : 5 až po sumy nad 50 tisíc, které byly na nové koruny převedeny v poměru 1 : 30. Ostatní vklady uložené mezi 16. a 30. květnem 1953 1 : 50. Vázané vklady (na nichž byla podle odhadů celková suma 80 miliard starých korun) byly bez náhrad zrušeny. Platy, důchody, stipendia, daně, půjčky a pojistné se přepočítávaly 1 : 5.

Často opomíjená je skutečnost, že v roce 1953 stát přestal uznávat své finanční závazky plynoucí z vydaných dluhopisů – předválečných i poválečných, domácích i zahraničních. Šlo tedy de facto o vyhlášení státního bankrotu. K tomuto kroku sice v průběhu historie občas docházelo, ale vždy pouze proto, že stát neměl peníze. Zneuznání dluhopisů z politických důvodů bylo tedy aktem, kterým se tehdejší komunistické Československo dobrovolně vzdalo zvyklostí uznávaných civilizovanými zeměmi. Byly tím zničeny poslední pozůstatky kapitálového trhu. Koruna definitivně ztratila konvertibilitu.

Jaký byl ekonomický rozměr státního bankrotu? Místo 8,21 miliardy korun nového oběživa, které mělo být teoreticky vydáno, dostali občané jen 1,44 miliardy nových korun. Zbytek lidé z různých důvodů nevyměnili – nejčastější příčinou byl prostý strach přiznat, jaký majetek dříve vlastnili. Další 3 miliardy stát získal na vkladech. Přepočet pojistek přinesl 850 milionů, zrušení domácích dluhopisů 700 milionů atd. Celkem takto stát nepřímo zkonfiskoval 14,5 miliardy. S předcházející částkou se to vyšplhalo na více než 22 miliard nových korun.

Pryč s buržoazií

Politický cíl bankrotu byl zřejmý: zlikvidovat poslední zbytky ekonomické síly bývalé střední a vyšší třídy. Naproti tomu není vůbec jasné, zda bankrot byl za daných okolností nevyhnutelný. Spolehlivé ekonomické informace bohužel chybějí. Začátkem 50. let byly všechny informace týkající se veřejných financí přísně tajné. („V poslední době se mezi našimi teoretickými pracovníky v oboru statistiky a ekonomických disciplín vůbec stala jednou z nejvíce diskutovaných otázek otázka nepřístupnosti statistických údajů,“ psal časopis Politická ekonomie v roce 1956.)

Nelze tedy provést seriózní analýzu tehdejší situace a určit, zda státní bankrot byl ekonomicky nevyhnutelný. Nevíme, jak velkou část z tehdejšího HDP stát vlastně zkonfiskoval. Podle dostupných útržků informací se zdá, že eminentní platební neschopnost nehrozila. Hlavní ekonomickou motivací patrně bylo odstranění inflačních tlaků. To se podařilo dokonale: konfiskace větší části vkladů a oběživa měla za následek prudký pokles spotřebitelské poptávky i družstevní a soukromé výstavby. Vláda tak vyvolala umělou hospodářskou krizi. Díky ní bylo možné zrušit přídělový systém, což bylo propagandou vydáváno za velkou přednost.

Pro srovnání lze uvést, jak si s problémem hrozícího státního bankrotu poradila britská vláda. V demokracii samozřejmě nelze zrušit měnu a státní bankrot je velmi bolestivý. Britové, těžce zadlužení po dvou světových válkách, se po roce 1945 uchýlili k inflaci. Hodnota librových úspor v poválečném období klesala a měna postupně devalvovala. Reálná hodnota dlouhodobých britských státních dluhopisů koncem 90. let činila méně než 1 % své hodnoty z konce 30. let. Britský přístup sice v konečném důsledku také připravil lidi o peníze a podkopal důvěru veřejnosti ve stabilitu měny, avšak neznamenal likvidaci tržní ekonomiky. Kromě toho je inflace „čestný nepřítel“, proti němuž existuje obrana. Když dva dělají totéž, není to totéž.

(Respekt)