Červenec 2003

Dojde k "holandizaci" české kultury?

Stanislav Komárek

Tento termín mne napadl jako vhodná paralela k někdejšímu slovu "finlandizace", které padalo v minulých dobách zejména v exilovém tisku ve spojení s budoucností Československa a značilo servilní neutralitu s přimhuřováním obou očí, v zásadě jedinou možnost nesocialistických států v přechodové zóně za éry někdejšího pax sovietica. Doby se radikálně změnily, problémy malých národů však samozřejmě trvají. Kupodivu není v západní Evropě mnoho precedentů pro národy srovnatelné svou velikostí s naším, které by byly již dlouho zařazeny do struktury Evropské unie a bezproblémově v rámci ní fungovaly.

Jednou z mála takovýchto zemí je Holandsko. Přes množství rozdílů (nepřerušená státní a v zásadě i demokratická tradice Holandska od 16. století, poněkud jiná národní povaha atd. - blíže k tomu v autorově článku "Půvab akvária", Prostor, č. 26, s.127-129, odrážejícím zkušenost půlročního pobytu) připomíná tato země Čechy v mnoha důležitých parametrech - zejména pak je to příslušnost k "okcidentální" tradici zemí ležících na západ od "Veliké stepi" mezi Boskovickou brázdou a údolím Jang-c', dále srovnatelná velikost (patnáct milionů obyvatel) a samostatný jazyk (byť holandština byla až do 16. století traktována jako dialekt němčiny a Holanďané cítili s Němci sounáležitost - teprve po protišpanělském povstání se začíná psát důsledně jen holandsky, jako by např. Haná po svém odtržení zavedla vlastní pravopis a vposledku i spisovný jazyk - česká literární tradice je o dobrých dvě stě let delší, slovanské jazyky ovšem kromě staroslověnské periody nezažily "panslavistickou" literární situaci, i když např. "pangermánská" byla a je pro Německo, jazykově nesmírně pestré, běžná).

Není úplně vhodné srovnávat českou situaci s osudem "nestátních" národů typu Bretoňců, Basků, Katalánců, Provensálců, Rétorománů atd., kde jsou literární tradice obvykle různým způsobem přetržité a národní svébytnost chápána nezřídka podobně jako v Čechách kolem roku 1800. Holandský model ukazuje na jedno - i malé národy mají v rámci monolitické Evropy šanci na přežití, ale to bude jakýmsi způsobem deficientní. Prakticky každý Holanďan zná dnes velmi slušně anglicky (zjednodušená angličtina je i dorozumívacím jazykem mnohonárodního společenství v Amsterdamu, včetně jeho drogového podsvětí), znalost němčiny a francouzštiny je dnes omezena jen na intelektuály a staré lidi (holandská tradice byla polyglotní odjakživa, ale nezapomínejme, že ještě ve dvacátých letech byla drtivá většina Čechů bilingvní).

Stejně tak se anglicky mluví ve vědeckých laboratořích a v této řeči se vedou i některé přednášky na vysokých školách. I většina romanopisců píše buď anglicky nebo německy - pro patnáctimilionový (spolu s Belgií více než dvacetimilionový) národ se nevyplatí tisknout mnoho beletrie v mateřském jazyce a knihy tištěné v angličtině a v němčině mají lepší odbyt v zahraničí. Tak se holandština omezuje na jazyk novin, televize a lidových či nějak folkloristicky zabarvených knih. Situace je zhruba podobná situaci češtiny tak v osmdesátých či devadesátých letech předminulého století za c. a k. monarchie.

Lokální svébytnost nemusí být nutně jazyková, jak je u nás v herderovsko-jungmannovském stylu podnes chápána - třeba ve Skotsku se mluví prakticky výhradně anglicky a přesto lokální kolorit, patriotismus a autonomie jsou zde jedny z nejsilnějších. V Holandsku jsou k tomu už dosti silné náběhy. Zajímavější je otázka, jakým směrem půjde v tomto smyslu u nás vývoj dál na gradientu angličtina-němčina. Holanďané s Němci sice sousedí, ale z opačné strany než my, a mohou teď klidně dát i jazykově průchod nenávisti, kterou od poslední války vůči všemu německému pociťují - předtím tomu tak nebylo (tradičně svobodomyslní Holanďané nesli znásilnění Německem v této éře mnohem tíže nežli my, na nejrůznější útlaky a hrbení jsme po staletí zvyklí). U nás sice v porevoluční éře zcela jednoznačně zvítězila angličtina (němčina se udržela jen ve stopách v rámci humanitní vzdělanosti, veřejného stravování, prostituce a snad i některých odvětví průmyslu), ale v době naší eventuální fúze s Evropskou unií budeme zcela obklopeni německy mluvícími národy (němčina je pochopitelně jedním z jednacích jazyků Evropské unie a vzhledem k míře německé dominance v tomto soustátí stěží ztratí zcela na důležitosti).

Přímý kontakt s anglicky mluvícími zeměmi přes moře u nás neexistuje, a proto mohou být budoucí vývojové trendy zcela paradoxní. Nabízí se samozřejmě oprávněná otázka, je-li jaký smysl samostatné české státnosti. Jsou hned dva - zaprvé je to pocit samosprávy určitého regionu a zeslabení dojmu, že se mu vládne "odněkud". Tento účel by plnila samozřejmě stejně dobře i Svobodná republika hanácká či jihočeská (je dobře vědět, že i v dobách nejhoršího úpění pod Habsburkem zasedal pravidelně český sněm a kulisa státnosti byla dodržována). Druhý a celoplanetárně mnohem zajímavější účel plní samostatná státnost jako ohrádka k uchování literárního a úředního jazyka odlišného od okolí (povídat si na ulici česky by nám jistě nikdo nezakazoval, ale jednoho dne by k tomu už nemuselo být rozumného důvodu).

Je zcela nesporné, že jazyk a jeho struktura už jakýmsi způsobem preformují myšlenky, které v něm lze vůbec myslet a vyjadřovat (lze mít samozřejmě za to, že jazyk je výrazem "národního ducha" či naopak že tento je epifenoménem jazyka - na každý pád jsou oba fenomény do sebe tak dalece zaklíněné, že jeden bez druhého není myslitelný). Z hlediska jednotné Evropy minoritní a obskurní jazyky, navíc s mnohasetletou literární tradicí, k nimž čeština nepochybně patří, náleží k jevům zvyšujícím různorodost na Zemi, a jsou proto stejně hodné ochrany a péče jako třeba rašeliniště, mangrovové bažiny či slaná jezera z hlediska diverzity biologické. Ne že bych zde chtěl pět obrozenecké ódy o lahodnosti a vynikajících vyjadřovacích odstínech rodné mluvy - zainteresovaní cizinci bývají většinou zděšeni jejím přebujelým tvaroslovím i nelibozvučností s převahou rozmanitých šustivých souhlásek.

Každý vyvinutý jazyk (a k nim ten náš přes svou archaickou strukturu v rámci indoevropské rodiny zcela jistě náleží) však má svou specifickou "atmosféru", lze v něm myslet na jeden určitý neopakovatelný způsob. Proto se přimlouvám i za vědu vyučovanou a zčásti i publikovanou v češtině, vzhledem k tomu, že (třeba s vědou lotyšskou, maďarskou či estonskou) tvoří světové unikum. Je to paradoxně jediná cesta malého území k širší proslulosti - humanitní či přírodovědné bádání několika provinčních univerzit v rámci anglosaského moře světem nepohne. V prostředí jazykově tak abstrózním, jako je české, se mohou jako v rezervaci držet a přežívat určité myšlenkové koncepty a eventuálně se opět velkoplošně rozšířit, až přijde jejich čas.

Jak je v biologii známo, speciace, tvoření nových druhů, probíhá vždy v malých populacích izolovaných od oné velké až celosvětové, která vždy jen dále reprodukuje sebe sama bez podstatných změn. Naopak malé populace kdesi v odříznutých horských údolích, na ostrůvcích či podobně odlehlých místech mohou v relativně krátké době prodělat podstatné změny (nechci zde čtenáře unavovat líčením jejich genetického mechanismu) a dát vznik kvalitativně zcela novým druhům. Na estonsky hovořící a píšící univerzitě v Tartu (někdejší Dorpat, mimochodem nejlépe zakonzervovaná "staroněmecká" univerzita) jsem byl opakovaně ujišťován, že estonština postihuje a vyjadřuje některé aspekty problematiky živého světa tak dobře, že je lépe je zapisovat v tomto jazyce než anglicky (je obecně nápadné, jakou transformaci prodělala věda při průchodu z řečtiny do latiny, poté z latiny do národních jazyků a opět do anglické monokultury).

Zajisté má svá specifika i státní správa a soudnictví vedené v neobvyklých jazycích, asi tak jako jurisdikce a úřad vedené thajsky. Zůstaneme-li u češtiny jakožto jazyka umění a věd, je přece jen jakási naděje, že produkty našich činností v daleké budoucnosti někoho zaujmou, byť třeba na bohemistické sekci paleolingvistické katedry (asi tak ve stylu koptských textů z Nag Hammádi či tocharských z Turfanské oázy). Jiného rozumného důvodu pro lpění na národní identitě a svébytnosti není.

(Prostor)