Červenec 2003

Irácké sny o panarabské velkoříši

Tomáš Krystlík

Vůdčí irácké osobnosti po založení iráckého státu v roce 1921 prošly osmanskými vzdělávacími zařízeními, německými univerzitami nebo absolvovaly pruskou vojenskou školu v Konstantinopoli (Istanbul). Německý nacionalismus, který důsledně rozlišoval mezi národem a státem, mezi národním bytím a institucemi, se stal právě kvůli tomu vůdčí ideou panarabismu s vizí jednoho arabského národa bez ohledu na hranice států.

Skutečnost, že Arabové žijí rozděleni na území mnohých států, se vysvětlovala vlivem nepřátelských mocností. Teoretické práce panarabisty Saati Husrího z třicátých a čtyřicátých let minulého století se staly ideologickým základem vládnoucí baasistické strany pod Saddámem Husajnem. Husrí, k jehož vzorům patřili vedle Herdera a Fichteho i radikální antisemita a pangermán Schönerer, definoval po německém příkladu mystický arabský kulturní národ, postavší ze slavné minulosti. Sjednocení Arabů považoval za historické poslání, které se uskuteční přemožením nepřátel, kteří z dnešního rozdělení Arabů do mnoha států profitují. Což, kromě Velké Británie a Francie, měly být i nearabské národnostní menšiny.

Od poloviny 30. let byli takovou menšinou hlavně židé. V roce 1941 se dostali s německou pomocí v Iráku k moci panarabisté kolem Rašída Ali al-Gajláního a vyvolali první protižidovský pogrom v iráckých dějinách. Chtěli židovskou otázku v Iráku vyřešit po německém způsobu. Britské armádě se je podařilo svrhnout. Galjání utekl do Berlína, kde společně s velkým jeruzalémským muftím se angažoval v německo-arabské alianci proti imperialistům a židům. Strana Baas, otevřeně se hlásící ke Gajlánímu, prosadila myšlenku historického poslání Arabů a boj proti nepřátelům profitujícím z rozdělení Arabů za vnitropolitický princip iráckého státu. V situaci - jak rozhlašovali - kdy je Irák obklopen vnějšími nepřáteli a infiltrován nepřátelskými agenty, musel každý Iráčan udávat podezřelé jako sionisty a špióny, což vedlo ke stále dalším a dalším vlnám zatýkání a poprav. Za nevinnými činnostmi podezíravě viděli spřádání nepřátelských plánů, což vedlo k obdobným situacím jako v komunistických zemích.

Následky byly rozsáhlé. Vyměnila se prakticky celá stranická baasistická nomenklatura, přeorganizovala se armáda, spolky a odbory nahradily baasistické organizace, staří partajní funkcionáři byli odhalováni jako sionisté. Čistky nesloužily jen k upevnění Saddámovy moci, nýbrž i vizi, že Irák je předurčen být základem nové panarabské velkoříše. Ještě před nástupem Saddáma k moci se baasisté inspirovali norimberskými zákony: židé nesměli získávat nežidovský majetek, židovští lékaři léčit nežidy. V sedmdesátých letech došlo i na další nepřátelské skupiny: Kurdy, šíitské duchovenstvo, členy odborů, měšťanstvo.

Jejich provinění spočívalo údajně v tom, že sledovali vlastní zájmy a tím odporovali jediné vůdčí síle strany Baas, jíž je vše podřízeno ve jménu plnění dějinného panarabského poslání. Veškeré chování vybočující z nadirigovaného schématu bylo posuzováno jako zrada nebo nepřátelský útok. Symptomatické bylo, že režim nebojoval od poloviny 70. let minulého století proti Kurdům, nýbrž oficiálně prohlásil Kurdy en bloc za nepřátelské agenty jednou páté kolony Izraele, jindy USA nebo Íránu, podle toho, jak se momentálně hodilo, a proti takovým pak vedl vojenské operace. Státní doktrína zněla: dokud nebude odstraněn zhoubný nádor sionismu z arabského těla musí irácké obyvatelstvo přinášet oběti.