Červenec 2003

Umění improvizace aneb Podělané české ručičky

Tomáš Krystlík

Následující řádky nejsou polemikou s článkem Petrušky Šustrové Týden poté, nýbrž jen poukazem na obracenou stranu téže mince. Je pravdou, že Češi jsou značně nadáni schopností improvizace. A to nejen po stránce mechanické, nýbrž i po stránce kličkování mezi a na pomezí zákonů – viz například činnost, kterou Češi přivedli k rozšíření dosud nebývalému: tunelování. Zajisté, že k rozvoji improvizačních schopností přispěla mizerná dostupnost různého zboží za totalitních režimů a tradiční relativně vysoká technická vzdělanost obyvatel české kotliny, Moravanů a Slezanů. Ne vždy se ono “nadání” k improvizaci vyplácí, obzvláště přešlo-li do naturelu všech.

Ryba smrdí od hlavy - parlament schvaluje, neodborně mění, vzápětí novelizuje nekvalitní zákony, mnohdy ještě z doby totality, místo toho, aby převzal vyzrálé zákony cizí země s obdobným právním systémem, které platí již déle než jedno století. Se zárukou, že za tu dobu byla již všechna sporná a nejednoznačná místa odstraněna. Udělaly to například Turecko a Jižní Korea s německým občanským a švýcarským obchodním zákoníkem. K tomu, aby tak učinili Češi, zabránili Rychetský s Jičínským ve spolupráci s Havlem a po nich převzal štafetu agresivní český nacionalismus táhnoucí se od vzniku první republiky napříč celou česky mluvící společností.

Je velmi kontraproduktivní, když úřady, částečně vlivem nedokonalých zákonů, improvizují. Zde by měla být improvizace přísně zapovězena. Navíc se trestuhodně doposud zanedbává správní soudnictví – odvolání proti rozhodnutí úřadu je mimořádně obtížné. Německé správní soudy v rámci předběžného opatření, shledají-li opodstatnění, nařizují do týdne od podání úřadům zrušit nebo naopak vydat rozhodnutí do dvou týdnů pod pokutou 100 000 eur. Stejnou cestou je napadnutelná i nečinnost úřadu. To by Česko potřeboval jako sůl. Místo toho máte třeba důležitý zákon o zoologických zahradách.

Improvizace při opravách a úpravách fyzických předmětů vede podle mého pozorování často k preferenci funkčnosti na úkor stránky estetické a to i u nových věcí. Příklad: rozvod ústředního nebo etážového topení k radiátorům po omítce. Ostatně, nejškodlivější vliv improvizace jsem zaznamenal ve stavebnictví. Dnes jsou v Česku k dostání veškeré materiály a přípravky jako na Západě, dokonce bych řekl, že jejich výběr je ještě širší než v Německu. Co však udělá český koumák-profesionální zedník, navyklý léta improvizovat? Zahodí návod a udělá vše po svém! Že to potom nebude mít asi ty vlastnosti, které výrobce garantuje, je nasnadě.

K dokreslení portrétu českého zedníka-neumětela: rovná omítka s pomocí omítníků je pro něj téměř neznámý pojem, omítku nebo maltu nahazuje bez předchozího namočení podkladu (do několika let to spadne), co pocáká a ušpiní, jej nezajímá, lepicí pásky a igelitové krycí plachty téměř nezná, zná-li, pak ignoruje jako zhýčkanost (viz přetažení omítky nebo fasádní barvy do rámů oken a dveří – k vidění po celé Praze u renovovaných domů). Prostě takové podělané české ručičky lépe urazit! S tím si myslíte, že prorazíte v Evropě? Bůh ochraňuj Evropu!

Chcete-li se stát Evropany, budete se muset zříci mnoha nacionálních mýtů, včetně onoho o zlatých českých ručičkách. Pochybuji, že to tak za dvě generace vůbec stihnete.