Červenec 2003

Přepadne Polsko Bělorusko, aneb Je Saddám Husajn v Minsku?

Tomáš Krystlík

Jedné noci s obzvlášť malou viditelností začnou vojenské jednotky Polska a USA se stavbou pontonových mostů přes hraniční řeku Bug mezi Polskem a Běloruskem a o pár minut později budou tanky zdolávat běloruský břeh řeky. Za vojáky potáhne polské katolické duchovenstvo s úkolem vyvěsit polské vlajky na pravoslavných kostelích. Tuto vidinu rozšiřuje zcela vážně oficiální běloruská tisková agentura Belta. Polsko prý hodlá využít svého silného postavení po svém angažmá po boku USA ve válce v Iráku, aby obsadilo západní část Běloruska s městy Brest a Grodno, která jim před druhou světovou válkou patřila. Polská a katolická menšina na tomto území žijící je prý běloruskými úřady všemi prostředky šikanována.

Běloruská tisková agentura dále oznamuje, že letectvo Spojených států USAF již začalo se stavbou dvou leteckých základen na polském území v blízkosti běloruských hranic. Polská elita je prý opojená faktem, že Polsko po boku USA a Velké Británie převezme okupační zónu v Iráku, a chce nyní uskutečnit dávný sen polské šlechty: vytvořit polskou říši rozkládající se od Baltského až po Černé moře.

Mluvčí polského ministerstva zahraničí označil celý text běloruské tiskové agentury Belta za nesmysl s tím, že je nutné položit otázku, zda se v tomto případě jedná o novinářskou kachnu, nebo o cílenou politickou manipulaci. Ostatně, dosud nebyla uzavřena ani dohoda o zřízení amerických základen na polském území, natožpak, aby se začalo se stavbou.

Běloruský prezident Lukašenko, jako jediný evropský státník, ujistil před válkou v Iráku režim v Bagdádu neomezenou solidaritou své země. Shromáždění demokratické opozice, které s heslem „Demokracie pro všechny“ požadovala, aby Bělorusko podpořilo Washington, nechal Lukašenko rozprášit. Vztahy mezi oběma státy se ještě zhoršily poté, co Bílý dům prohlásil, že napříště bude silněji podporovat demokratické síly v Bělorusku a předhodil běloruské vládě, že přes embargo vyhlášené OSN dodávala režimu Saddáma Husajna zbraně.

Polsko tedy nabídlo Bělorusku možnost, jak prohlášením zprávy za novinářskou kachnu zabránit zhoršení vztahů mezi oběma státy, ale novinářská kachna to nebude. Když Bělorusko podporovalo oficiálně irácký režim Saddáma Husajna, museli být o správnosti státního postoje přesvědčeni alespoň někteří vysocí vládní úředníci i Lukašenko sám. Vědí, že SSSR okradl na začátku druhé světové války Polsko o rozsáhlá území na východě, jejichž část patří nyní Bělorusku. Protože i postkomunistické totalitní režimy vidí v téměř každém potenciálního nepřítele, domnívá se běloruský diktátor, že Polsko, které po boku USA a Velké Británie porazilo Saddámův režim, mohlo posílit natolik, že bude chtít svá bývalá území zpět. Proto ona zpráva oficiální agentury Belta.

Podsouvání špatného úmyslu sousednímu státu není jen specialitou Běloruska. To dovedeme také a s bravurou tak činíme přes padesát let. Řeč je o Němcích, zejména sudetských, ve spojitosti s Benešovými dekrety. Rozdíl je jen v motivaci. Podvědomě cítíme, že nemáme z dob těsně poválečných příliš čisté svědomí, ovládá nás iracionální národní pud a strach vhodně rozdmychávaný vlastními bezskrupulózními politiky. Proto na milovaných Benešových dekretech tak lpíme.

Vraťme se však k situaci v Bělorusku. Americký tisk již delší dobu spekuluje, zda Saddám Husajn přece jen nenašel azyl v Bělorusku. Americké vojenské velení se omezilo jen na strohé potvrzení, že několik dní po začátku války proti Iráku, odstartovalo z Bagdádu veliké vojenské dopravní letadlo a přistálo v Minsku. Kdo byl, nebo co bylo na jeho palubě, se dosud nepodařilo zjistit.

Osobně se domnívám, že Saddám Husajn je mrtev, že byl zabit hned při prvním raketovém útoku irácké války. Pro to mluví dost indicií. Například irácká republikánská garda i fidajíni nekladli nijak zvlášť velký odpor, nepoužily se bojové plyny, nezapálila se většina ropných vrtů, voda z přehrad nebyla jako bojový prostředek použita. Vše ukazuje na malou koordinaci bojů, malou ochotu vydat příkaz k radikální akci. Rozhodnutí k nim jsou v totalitním státě vyhrazena absolutnímu vladaři.