Červenec 2003

Bez komentáře?

Emanuel Mandler

Dalo se to čekat. Přílišný ohlas u nás nevzbudila ani návštěva Tony Blaira, ani prezidenta Bushe v Polsku. Je to podivné, uvážíme-li že oba státníci přijeli Polákům poděkovat za jejich podporu v irácké válce; ať chceme, nebo nechceme, vypadáme proti Polákům jako chudí příbuzní. Ale nemusí nás to mrzet. To je tím, že česká politika byla vzácně vyvážená: poslala naše vojáky ne do Iráku jako Poláci, ale do Kuvajtu, kde se jim nemohlo nic stát. S naší polní nemocnicí v Basře je teď hodně slávy, ale o jejím vyslání se rozhodlo až post festum. Zato hlavní vládní strana přijala rezoluci odmítající imperialistický útok proti nevinnému Saddámovi a prezident Klaus věnoval jednu ze svých prvních mezinárodněpolitických aktivit urážce amerického velvyslance.

Jistě, teď se to bude všelijak žehlit; sami Američané se chtějí usmířit s "Evropou". Do jaké míry však zahrnují do pojmu Evropa rovněž Českou republiku, to je otázka. Ať tak či onak, zatím jsme při takovém usmiřování dosáhli nezanedbatelného úspěchu. Při jubilejních oslavách v Petrohradě se prezidenti Klaus a Bush "sešli". Podle prezidentova mluvčího trvala tato schůze celé čtyři minuty.

Každý musí přece uznat, že se to tentokráte Česku vydařilo. Česká republika nemusela konat nákladné bezpečnostní přípravy v souvislosti s Bushovým příletem do Prahy, když americký prezident navštívil jen Varšavu. A prezident Klaus, který měl v Petrohradě mnoho důležitých úkolů a úkonů (například zařídit, aby neseděl u stolu s Lukašenkem), nemusel ztrácet svůj vzácný čas s americkým prezidentem. Jen tak dál!

(www.bohumildolezal.cz)