Červenec 2003

Budujeme evropskou obranu

Emanuel Mandler

Premiér Špidla se jednoznačně - a zřejmě jménem vlády - vyjádřil k otázce vytvoření společné evropské obranné politiky. Zdá se, že jde o trend v Evropě převažující, zvláště po neúspěchu Francie a Německa postavit se proti americkému útoku na Irák. Z toho hlediska lze považovat vytváření společné evropské obrany právě teď za jakýsi truc protiamericky naladěných států Evropy. To se týká doby, kdy tato myšlenka vznikla a má se uskutečňovat. Na druhé straně je logické, že každý stát, popřípadě každé státně integrované společenství má své obranné síly, a integrovaná Evropa je tedy musí mít rovněž (jinak je společná obranná politika utopií). Jsou tu ovšem jisté potíže.

Především Evropa státně integrovaná není a bůhví, kdy bude. Společenství, které není integrované, těžko může mít společnou obrannou politiku a integrovanou obrannou sílu. Ta totiž předpokládá jednotné velení, k čemuž má dnes Evropská unie, jak jsme se mohli přesvědčit na příkladu Iráku, hodně daleko. Evropa by tedy musela mít cosi jako evropskou vládu (+ prezidenta?), jejíž vytvoření by sice bylo v zájmu jejích států, ale je to zatím pouhý, obtížně realizovatelný plán.

Pokud by však společná evropská obrana vznikla i na základě dnešních - neintegrovaných - podmínek, pravděpodobně s jakýmisi vlastními vojenskými silami a jeho velením, bylo by velmi těžké vytvořit ji tak, aby nešlo o jistý druh obranného paktu. Jestliže by uvnitř NATO vznikl zvláštní evropský obranný pakt, je to možné za dvou podmínek: buď by byl evropský pakt podřízen NATO, anebo by to vedlo k faktickému rozpadu Severoatlantického společenství a k obtížně napravitelnému porouchání transatlantické spolupráce. Doufejme, že Evropa posléze vezme rozum do hrsti a k takovému pokusu nepřikročí.

Ale vytváření vlastních evropských obranných sil ve spolupráci s NATO stojí za úvahu. Za této podmínky by mohla politická integrace Evropy postupovat ruku v ruce s vojenskou integrací, a to nikoli proti Spojeným státům, nýbrž s jejich podporou. Můžeme se o tom zmínit, i když uskutečnění něčeho takového zřejmě v současné době nepřipadá v úvahu. Na druhé straně jde o věc zásadního významu. Evropa se dnes necítí ohrožena. Jistě, doba se změnila a hrozby nejsou přespříliš zřetelné; Spojeným státům před 11. zářím také zdánlivě nic nehrozilo. Vývoj zbraní hromadného ničení v některých asijských a afrických zemí, jejich podpora teroristů, to vše jsou hrozby zatím více či méně latentní. Pokud by se měly změnit v bezprostřední ohrožení, beztak Evropě nezbyde než prosit Spojené státy o pomoc.

Obranyschopnost roztříštěné Evropské unie je takřka nulová. Vojenskou integrací by podstatně stoupla. Ale s vojenskou sílou Ameriky bude stále ještě nesrovnatelná. Již z toho důvodu je transatlantická spolupráce bezpodmínečně nutná.

(www.bohumildolezal.cz)