Červenec 2003

Češi - národ bez hříchu?

Emanuel Mandler

Jakub S. Trojan polemizuje 17. května na stránkách evangelického týdeníku Kostnické jiskry s Petrem Slámou o poválečném vyhnání (v jeho terminologii o odsunu) Němců. Není nutné ani zvláště vhodné se z internetu mísit přímo do této polemiky. Avšak Trojanův článek "Odsun Němců - hřích?" obsahuje takové množství zažitých i nově formulovaných předsudků českého nacionalismu, že přímo vybízí k tomu, abychom o nich pojednali; autor mi jistě promine, jestliže se z nutnosti nevyhýbám polemickému tónu.

1. Nevím, proč J. S. Trojan zatáhl do česko-české debaty o vyhnání Němců Bernda Posselta a jeho "sudetoněmecké sdružení, /které/ dnes nehistoricky začíná s rokem 1945 jako rozhodujícím datem, od něhož se odvíjí výlučně vina Čechů". Když autor nezná Posselta, Sudetoněmecké krajanské sdružení a vůbec sudetoněmecké vyhnance, neměl by asi o takových věcech mluvit. Vždyť základní sudetoněmecké pojetí začíná jako "s rozhodujícím rokem", rokem 1918. Tehdy po první světové válce, v době kdy teprve vznikala Československá republika, snažila se drtivá většina sudetoněmeckého obyvatelstva (tedy obyvatelstva sídlícího v pohraničních oblastech Čech a Moravy) dosáhnout toho, aby směli zůstat součástí Rakouska. To vítězné mocnosti nepřipustily a tak se sudetští Němci pokoušeli přidružit k Německu. Ani to jim nebylo dovoleno; místo toho se souhlasem vítězných mocností, zejména Francie, zabrala pohraniční německá území vznikající československá moc, a to násilím.

2. Sudetští Němci tedy považovali za svou vlast ony pohraniční oblasti, ve kterých žili, nikoli Československo, jak se domnívá J. S. Trojan. Zvláště proto ne, že přes značný počet tohoto etnika (3 miliony) byli považováni za pouhou menšinu, nemohli a ani nechtěli se zúčastnit práce na ústavě nového státu a postupně byli ve svých národnostních právech čím dál tím víc omezováni. Nepomohlo ani to, že ve dvacátých letech tři aktivistické sudetoněmecké strany vstoupily do československé vlády. Němci byli poškozeni zejména při pozemkové reformě, při vytvoření správního rozdělení země (nevznikly plánované župy, z nichž ve třech by měli většinu) a nacionalistickým prováděcím nařízením k jazykovému zákonu, které stanovilo pro zaměstnance povinnost ovládat "československý" jazyk". Počet německých státních zaměstnanců tak poklesl o 32 tisíc a když pak ve třicátých letech zasáhla světová hospodářská krize nejcitelněji právě průmyslové pohraničí, závislé na vývozu, byla situace německého obyvatelstva v Československu neobyčejně špatná.

3. Za tohoto stavu věcí musel rozvoj německého státu, ať již by byl řízen jakýmkoli režimem, lákat sudetské Němce k odtržení od Československa. Česká politika byla příliš opojena vznikem vlastního státu a zacházela s německým etnikem jako s nerovnoprávným také proto, že nepočítala s tak rychlou obnovou moci Německa a s letargií západních mocností. Běžné osočování sudetských Němců za rozbití republiky je tak jen z půlky pravdivé. Zvláště když hitlerovský stát v Německu se v třicátých letech teprve postupně rozvíjel, tvářil se před světem civilizovaně (viz olympiáda roku 1938), "překonával" krizi a byl i Západem uznáván jako legitimní. Nepochybně: sudetským Němcům skutečnost, že se spojili s nacistickou Třetí říší, jistě nelze připočíst k dobru. Nicméně i tak není korektní to, co o tom píše J. S. Trojan. Tvrdí o sudetských Němcích: "Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se v naprosté většině, jak to potvrdilo vítězství henleinovské strany ve volbách, stali jeho nejhorlivějšími stoupenci…" Nekorektnost tohoto tvrzení spočívá v tom, že se Henleinova strana v první polovině 30. let orientovala na Rakousko a byla vůči ČSR loajální; teprve v letech 1937 - 1938 se stala prakticky odnoží NSDAP. J. S. Trojan podobně jako jiní nacionalističtí autoři buď nevidí, či nechce brát v potaz sudetoněmeckou sociální demokracii, vedenou Wenzlem Jakschem, která až do konce zůstala České republice věrná.Tvrdit, že sudetští Němci rozbili republiku a nevidět podíl české a západní politiky na Mnichovu, není historicky oprávněné.

4. J. S. Trojan pojímá jednoznačně sudetské Němce jako kolektivum, které s námi bylo "přísně vzato ve válečném stavu". A tak také "koncem třicátých let vyhnali statisíce Čechů z oblastí, kde naši lidé také byli po staletí usazeni" - autor zřejmě neví, že v Sudetech zůstalo po celou dobu války 500-600 tisíc Čechů.. Nazývá druhou světovou válku goebbelsovským termínem válkou totální a bez důkazu tvrdí evidentní hloupost, že v ní "strádalo nejvíce" civilní obyvatelstvo, což prý znamenalo mimo jiné také "posun ve vnímání viny". "Všichni občané byli totálně nasazeni", říká. Ovšem ve skutečnosti Češi. kteří byli "totaleingesetzt" v Německu, byli na tom hůř než domácí obyvatelstvo protektorátu. Kromě J .S. se Trojana snad už nikdo neodvažuje říci, že počet českých obětí šel do statisíců; byl nižší, protože nacisté, jak je notoricky známo, kombinovali teror s privilegiemi, aby český válečný průmysl vyráběl co nejvíce. A sudetští Němci jistě také nechtěli "heim ins Reich" proto, aby na frontě padl každý pátý z jejich mužů.

Jenomže podle autora znamenala totální válka rovněž to, že vinni byli všichni. "Provinili se vůdci poraženého Německa (Norimberský proces) i obyvatelstvo poraženého Německa". Takový názor se sice, jak sám uvádí, střetne s pojetím individuální viny; nechť však "čtenář posoudí okolnost, že jsme každým dnem všichni (i dnes!) účastni … na všem, co uráží Boží řád a ubližuje lidem." Na tomto "teologickém" základě lze například odsoudit americkou armádu, která "ublížila lidem" tím, že oprávněně vpadla do Iráku a zdemolovala jeden z nejnebezpečnějších a nejkrutějších totalitních systémů na světě.

A což teprve sudetští Němci, kteří se stali součástí Třetí říše! To je kardinální otázka, na níž se nám od J. S. Trojana dostává bludné odpovědi. Autor totiž nebere v úvahu Jaspersovo oddělení kriminální, politické a morální viny, které je pro posouzení válečných zločinů nejdůležitější. Kriminální vina totiž nemůže být kolektivní a je otázkou soudů, aby ji posuzovali, nikoli vlád, aby perzekvovali celé skupiny obyvatelstva. Proč nebyli sudetští Němci souzeni individuálně?

5. J. S. Trojan přesvědčivě zdolal Slámovo tvrzení, že naší odpovědí na okupaci "bylo vyhnání domácích Němců". Podle J. S. Trojana totiž nebyli sudetští Němci domácí: "Vždyť se domovského práva zřekli". Po všech hrůzách války prý, což odpovídá historické skutečnosti, došla česká politická reprezentace a spolu s ní takřka bez výjimky my všichni k jednoznačnému stanovisku, že nechceme jít s Němci nadále společnou cestou. "Na našem území, k němuž nás váže historické právo".

Tak ovšem autor přehledně vyjadřuje značně demagogický předsudek českého nacionalismu. Jak to, že se sudetští Němci vzdali svého domovského práva, to znamená práva na sudetské území, které obývali po dlouhá století a které bylo jejich domovem a vlastí? Za trapných okolností odešli do Třetí říše - pochopitelně i s tímto svým územím. A když se po válce toto území stalo částí Československa, měli se spolu s ním stát součástí československého státu i jeho obyvatelé. Nás Čechy stále ještě nepřestaly rozhořčovat heydrichovské plány na to, jak nás nacisté po válce odstěhují kamsi daleko na východ. Rozhořčení je tu na místě: vystěhovat násilím jakékoli etnikum z jeho domoviny je těžký, dalo by se říci smrtelný hřích. Právě takového hříchu, který se chystal už od roku 1942, se dopustila na sudetských Němcích pražská vláda a schvalovala jej většina českého obyvatelstva. Odůvodnit tento hřích nelze, je však možno jej reflektovat a snažit se napravit, co jen je po těch dlouhých desetiletích možné.

Existuje otřesný doklad toho, o čem hovořím, a to je totální zničení tisíce německých osad a dodnes trvající zpustošení velké části území, které sudetští Němci obývali. Češi neuškodili vyhnáním jen sudetským Němcům, ale rovněž sami sobě. Hospodářsky, demograficky, sociálně i kulturně. Dodnes to jen neradi bereme na vědomí.

6. Zbývá ještě důležitá otázka generační. Ta je zcela zahalena do nacionalistických předsudků. J. S. Trojan říká: "Dnešní generace našich občanů nejsou kompetentní ve vztahu k Němcům (a také naopak) cokoliv a komukoliv z minulosti odpouštět." Proč se však cítí "zavázán k smíření s dnešními generacemi Němců", jak to, vždyť my jsme jim nic neudělali a oni nám také ne. Proč se máme smiřovat? Protože pražské vlády, instituce, která má na svědomí onen hřích, od roku 1945 do dneška trvají na oprávněnosti vyhnání a národ vzal jejich demagogické argumenty pro vyhnání Němců, z nichž některé jsou totalitní, za své. Naši občané ve své většině považují vyhnané Němce za asociální elementy, protože se o nich ve škole, z médií i z domova dovídali jen to nejhorší.

Přesvědčení o oprávněnosti vyhnání se stalo součástí české národní identity. Na straně vyhnanců nebude obecné mínění o Češích o mnoho lepší.

Je to groteskní a zároveň smutná situace. Je-li průměrný věk vyhnaných Němců (mnoho jich již zemřelo) 65 let, pak jsou to lidé narození kolem roku 1935. Za co vlastně mohou? A tak by bylo rovněž na místě přiznat si, že poválečné vyhnání Němců postihlo zhruba půl druhého milionu až dva miliony dětí a mladistvých, kteří za nic nemohli a nemohou. Pan J. S. Trojan jejich vyhnání za hřích nepovažuje. I tak, a právě tak, je jeho článek poučný.

(www.bohumildolezal.cz)