Červenec 2003

Česká demokracie a prezident

Emanuel Mandler

Dobře víme, co je prezidentský systém. Existuje kupříkladu ve Spojených státech, kde nemají předsedu vlády a jednotliví ministři jsou podřízeni přímo prezidentovi. Je to tak zakotveno v americké ústavě a je to jistě v pořádku. Jsou však prezidentské systémy rozdílného druhu (ne vždy jsou "v pořádku") a často jsou z různých důvodů všelijak kamuflovány. U nás jsme jich zažili několik. Tak za druhé světové války sice od roku 1940 existovala v Londýně československá vláda, ta však byla jmenovaná prezidentem Benešem, který ve skutečnosti měl v situaci, kdy neexistoval parlament, pravomoci prezidenta-diktátora. Jeho touhu pokračovat v prezidentském systému i po válce mu dokonale pokazili komunisté.

Ale oni sami po roce 1948 prezidentský systém nezavrhli. Režim sovětské diktatury je vlastně na tomto principu založen, až na to, že prezidentovi se říká první nebo vedoucí tajemník. Když pak Antonín Novotný byl nejen generálním tajemníkem KSČ, ale i prezidentem republiky (totéž se opakovalo za Gustáva Husáka v 70. letech), byl to systém mnohem "prezidentštější" než je americký. Nejen pro malou pravomoc vlády, ale také pro nulovou pravomoc parlamentu.

Jinak je tomu dnes. Podle naší ústavy je Česká republika parlamentní demokracií. Znamená to, že pravomoci prezidenta republiky jsou poměrně malé. Ne však nejmenší. Podle čl. 63 ústavy je prezident nejen vrchním velitelem ozbrojených sil (písm. c), ale také sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy (písm. b). Dále jmenuje soudce ústavního soudu, předsedu a místopředsedy nejvyššího soudu, má právo amnestie i právo vrátit parlamentu přijatý zákon (čl. 62 ústavy) a ještě další ne již tak významné pravomoci. Zdá se však, že se novému prezidentovi zdá jeho moc příliš malá a že usiluje o to ji zvětšit.

Václav Klaus v současné době vytváří situace, v nichž by za příznivých podmínek mohla vzniknout obdoba prezidentského systému. Nyní na sebe vztahuje rozhodování o zahraniční politice státu, a to tak, že svolává porady předsedů politických stran a činitelů ústavních orgánů, což ústava nezakazuje. A tak právě v osobě prezidenta se soustřeďují nitky vytvářející zahraniční politiku státu. S tím vším Václav Klaus teprve začal, ale je pravděpodobné, že bude pokračovat, a kdyby měl úspěch, převezme de facto hlavní zahraničněpolitické pravomoci, které náležejí vládě, ministerstvu zahraničí a parlamentu.

Proč si to vláda nechá líbit? Především proto, že je slabá. Vzpouzí se proti Václavu Klausovi, ale má před referendem o vstupu do EU obavy z veřejného sporu. Prezident má v rukou silnou zbraň, citovaný článek ústavy 63, písm. c, který mu umožňuje sjednávat mezinárodní smlouvy, a je-li mu libo pořádně tak vládě zamotat hlavu. Je to zbraň o to silnější, že Václav Klaus od svého zvolení získal několikerými populistickými akty značnou přízeň veřejnosti, před níž by zřejmě byl v případném sporu silnější stranou.

A co po referendu, ať už dopadne jakkoli? Vůbec není jisté, že tato slabá vláda něco podnikne. Václav Klaus totiž svoláváním porad, z nichž by měl vzniknout jednotný postoj k Evropské unii, šikovně navázal na jednu z nejproblematičtějších tradic naší politiky, na tradici národní jednoty. Její počátek je spojen s poválečnou Národní frontou, kdy byl její základ protiněmecký. Spontánně se obnovila bezprostředně po listopadu 1989. Její základ, šovinismus, se rychle měnil z protiněmeckého v protisudetoněmecký. Tato národní jednota byla oficiálně posvěcena loni 24. dubna, kdy poslanecká sněmovna jednomyslně schválila absurdní rezoluci o neměnnosti výsledků 2. světové války (včetně Benešových dekretů a vyhnání Němců). Po více než půl století po skončení druhé světové války žije celá Evropa v úplně jiné, změněné situaci; když tedy tradice národní jednoty vyústila v něco tak nesmyslného, jako je loňské jednomyslné usnesení sněmovny, mohly by parlamentní politické strany snadno přistoupit na další absurditu: že postoj české politiky k Evropské unii má být jednotný. (Od čeho vlastně politické strany jsou, když mají k základním věcem zaujímat totožné stanovisko?)

A tak i vládní koalice, která na tuto poslední absurditu přistoupit nechce, přece jen Václavu Klausovi vyhověla a zúčastnila se porad, které svolal pro zaujetí jednotného stanoviska k Evropské unii. Pomohla mu tím v jeho snaze revanšovat se komunistům za jejich postoj při volbě prezidenta a zvýšit jejich prestiž. Nejde přirozeně o to, že by s nimi prezident neměl jednat jako s regulérní stranou. Jde o to, že tuto stranu s mocnými rezidui totalitních tradic a totalitního uvažování potvrdil jako součást národní jednoty, takže při marném vyjednávání o jednotném postoji se má brát na její stanovisko zřetel obdobný jako na stanovisko kterékoli jiné strany. A dokonce jako stanovisko vládních stran, které je přece zcela rozhodující.

Nepracuje-li Václav Klaus k demontáži české demokracie, pak aspoň působí k její degeneraci.

(www.bohumildolezal.cz)