Červenec 2003

Májová vzpomínka a připomínka

Emanuel Mandler

Nebyl jsem právě nejdospělejší v roce 1945, bylo mi třináct let. Na osvobozováno našeho města si ale dobře pamatuji. Od osvobození Brna šla vojska maršála Malinovského na západ více méně volně. Bylo po boji. Večer ještě bylo město v rukou wehrmachtu, ale když jsem se probudil a vystrčil hlavu z okna, viděl jsem celé obrovské třebíčské náměstí zaplněné bryčkami - povozy s koňmi. Nechtěl jsem věřit svým očím, protože tato technická výbava trendu byla v úplném rozporu s mými představami o sovětské armádě. Byly to iluze, které během několika dnů zmizely. Domy byly polepené vyhláškami vyzývajícími vojáky, aby si uvědomili, že jsou ve spřátelené zemi a aby se vůči jejím obyvatelům nedopouštěli hrubostí.

V Malinovského armádě byla hodně zaostalých vojáků. Když na to po těch letech vzpomínám, zdá se mi, že se ti vojáci museli pořádně bát svého velení. Pravda, byly zprávy o znásilněných ženách, lidé přestali nosit hodinky, protože před sovětskými vojáky nemohl nikdo takovou technickou vymoženost uhájit, a s jízdními koly to bylo jen o málo lepší. Vojáci ale naštěstí neměli chuť bratřit se s obyvatelstvem, kulturní úroveň asi byla značně odlišná. Jednou jsem je zahlédl, jak šli v útvaru přes náměstí, a vyvedlo mě z míry, když začali zpívat. Velitel předzpěvoval cosi jako "é-é-é" a vojáci disciplinovaně opakovali "é-é-é". Tak to trvalo pěkných pár minut.

Asi měsíc po osvobození přijeli k sousedům příbuzní z Plzně. Upřímně Moravany litovali, že nás osvobodili "Rusáci", protože oni se ani nemohli nabažit přátelské přízně amerických vojáků a mnozí i dárků, které dostali. Nějak jim tehdy ani nevadilo, že mezi vojáky jsou černoši; ostatně vojáci Pattonovy armády byly nadšeni, že válka skončila a že se ocitli mezi obyvatelstvem, které k nim mělo stejně přátelský vztah jako oni k němu; je to ostatně zachyceno v dokumentárním filmu . Když Američané odjížděli, byli Plzeňané smutní, když odjížděli sovětští vojáci, nijak nás to nemrzelo. Tehdy jsme to ještě brali tak, že Rusové nás osvobodili. Náš vztah k jejich vojenské přítomnosti se zásadně změnil teprve po třiadvaceti letech, když 21. srpna 1968 okupovali celé Československo.

Připomněl jsem si to, když jsem se v novinách dočetl, že prezident Václav Klaus se v rozhovoru pro list Süddeutsche Zeitung vyjádřil k případnému rozmístění amerických jednotek v ČR s výhradami. "Na základě naší historie jsme velmi citliví, když jde o cizí vojenské jednotky na našem území", prohlásil a dodal, že "nové rozmístění cizích jednotek na našem území by asi nebylo vítáno."

Opravdu nevím, kde vzal náš prezident morální právo takhle zamíchat naší minulostí. Jistě, byli jsme okupováni německými vojsky, byli jsme okupováni sovětskou armádou a na pobyt těchto okupačních armád na našem území nemáme hezké vzpomínky. Jenže v daném případě jde o americkou armádu a na její pobyt v tehdejším osvobozeném Československu máme vzpomínky dobré a ještě lepší. Ale nejde jen o to. Václavu Klausovi se povedlo něco, co bylo až dosud výsadou extremistů: nepřímo postavil Spojené státy na roveň nacistického Německa a Stalinova Sovětského svazu. Možná, že o tom ani neví. Pak by udělal lépe, kdyby hovořil o něčem, co zná. V každém případě měl tentokrát náš protiamerický prezident mluvit za sebe. Sympatie německých a českých pacifistů, o které mu pravděpodobně šlo, by získal tak jako tak.

(www.bohumildolezal.cz)