Červenec 2003

Poškození komunikace v Česku

Emanuel Mandler

Ještě před patnácti i deseti léty byl v intelektuální módě názor filozofa Jana Patočky a odvozeniny tohoto názoru, že jsme vlastně my Češi jako národ s jedním jazykem - češtinou - nevznikli nejlíp. Ve srovnání s tím prý byla Bolzanova teorie o dvojjazyčném národě v Čechách a na Moravě, který užívá jak češtinu, tak němčinu, modernější a ušlechtilejší. Nic proti tomu, jenomže byla to teorie utopická. Již počátkem 19. století vyžadoval všestranný rozmach komunikace přesahující hranice jednotlivých panství jeden jazyk srozumitelný každému. A tak se nám čeština stala osudem: jednak nástrojem komunikace, jednak základem národní identity. Že obojí úzce souvisí, není snad třeba dlouze dokazovat; podstatné narušení komunikační funkce naší mateřštiny by vedlo k narušení národní identity.

Až vstoupíme do Evropské unie, bude český jazyk "ohrožen" soupeřením s ostatními evropskými jazyky. Ale nápor na češtinu trvá již od počátku globalizace a technického pokroku. Její obranu v těchto souvislostech musíme odlišit od jazykového purismu. Připomeňme aspoň tři oblasti, které češtinu postihují:

· Slova, zkratky a nové technické výrazy převzaté z cizích jazyků, zvláště z angličtiny.

· Postavení psané i mluvené řeči na vedlejší kolej jako doprovod obrazů či obrázků v návodech.

· Film a zvláště televize, které opět potlačují slovo na úkor obrazu, popřípadě času či napětí.

Zatímco by bylo pošetilé bránit se nějak "ideologicky" přebírání cizích slov (kdybychom třebas chtěli mít u televize místo videa telezapisovač, jistě by to bylo k smíchu), je v našich silách omezit nic neříkající zkratky, kupříkladu v reklamách, popřípadě česky je vysvětlit. (Mimochodem: právě tak není nezbytné důsledně hlásit v rozhlase, že hrál London Philharmonic Orchestra, když by se dalo aspoň někdy říci "hrál Londýnský filharmonický orchestr"). Pokud jde o cizí technické výrazy, ukazují cestu samy zahraniční firmy, kupříkladu Microsoft, které dnes už k nám uvádějí modely dalších generací v českém překladu. Pojednou je vidět, že k operačnímu systému počítače nebo mobilního telefonu je zapotřebí mnohem méně cizích technických výrazů, než by člověk předpokládal. O tom by jistě bylo možno obšírně pojednávat. Zde mi však jde o něco, co je jenom a docela v naší moci.

Je to lhostejnost, kterou naše média, televize, rozhlas i tisk projevují vůči českému jazyku. Odstranění této lhostejnosti není otázkou jazykového purismu, nýbrž otázkou věcnou, velice složitou a aktuální. Z celé této rozlehlé oblasti stojí za povšimnutí významové znejasnění, které jazyk postihlo a jemuž zároveň slouží. Jako nadpis bychom mohli použít hrůznou vazbu "to je o tom". Místo "obchodování je mimo jiné otázkou dovednosti" se řekne "obchodování je o dovednosti". To je značná sémantická pokleslost. A jako podtitul uveďme rozhovor nikoli nejmladších lidí: "Tak, vole, vidíš, co se stalo, vole. Přišla tam, vole, a neměla,vole, peníze…". Bez komentáře.

V televizním zpravodajství se už zabydlela zkrácená sdělení. Zeptají se na něco - cokoli - politika nebo znalce v určitém oboru a odvysílají polovinu nebo čtvrtinu toho mála, co odpověděl. Kupříkladu si představme, že v určité oblasti je podezření na znečistění studní a že expert dostane otázku: "Myslíte si, že v oblasti jsou studně znečistěné, a jestliže ano, lze znečistění odstranit?" Přivolaný znalec se zatváří moudře a řekne: "Ano, pokud jde o studně, myslím si, že znečištěné jsou, ale nepochybuji, že je lze brzy vyčistit." To je přespříliš mateřštiny najednou. Výrok expertovi ustřihnou, takže z obrazovky uslyšíme: "Ano, pokud jde o studně, myslím si…" a pak už moderátor nebo reportér říká, co ho napadne. Expert neexpert, beztak je rád, že ho bylo vidět deset vteřin na obrazovce. Zkrácená sdělení jsou nesmyslná a jazyk je v nich často zneužit k vytváření umělého napětí, přičemž sdělení ztrácí svou vypovídací hodnotu.

Média zřejmě šetří tím, že nemají jazykové redaktory. Nejen v rozhlase a televizi, ale i v titulcích deníků čteme vyslovené gramatické chyby, mezi nimiž vévodí chybná třetí osoba množného čísla (oni vytváří místo vytvářejí). Nikdo se nepozastavuje nad významovým znejasněním, které nás zřejmě postihne, až budou prosté a jasné příslovce vytlačena předložkovými spojeními. Příklad: Něco se stalo. Dříve jsme slyšeli nebo dočetli se, že se to stalo k ránu, nebo časně ráno, ráno či po ránu. V těch vyjádřeních je významový rozdíl. Jenže ten už ve zpravodajství a v komentářích neexistuje. Vždy se něco stalo nad ránem. Je to lyrické, ale vypovídací hodnota je snížena.

Aby bylo jasno, nevadí mi užívání takových nových tvarů. Ale měli by mít v redakcích češtináře, který by upozornil, že jsou ještě jiné a přesnější výrazy. Že není třeba důsledně říkat o pachateli je na vině, když naši předkové vystačili s přesným výrokem "je tím a tím vinen". Nebudu unavovat příklady. Ale nedá mi to, a musím ještě připomenout, že kromě příslovce následně lze použít starých a osvědčených příslovcí "pak, potom, později", vazby "v důsledku toho" a dalších výrazů.

Situace českého jazyka není zoufalá. Ale je nepěkná, nedobrá. Kdyby měla pokračovat lhostejnost k jazyku, na němž je založena nejen naše komunikace, ale také národní identita, pak by naše mateřština byla za několik desetiletí natolik významově znejasněna, že bychom sami sobě rozuměli ještě méně než dnes. Nejen "následně", ale už nyní bychom byli "na vině" jen my sami.

(www.bohumildolezal.cz)