Červenec 2003

Rozbřesk opravdové levice

Emanuel Mandler

Opravdová levice má od počátku irácké krize v celé Evropě co dělat. Nejdříve se pokusila zmařit americký útok na Irák a když tento úmysl selhal a Američané úspěšným blitzkriegem dobyli Bagdád, jejich protiamerická zášť ještě vzrostla. Má to mnoho příčin; vzpomeňme zde dvě: jednak je celá Evropa postkomunistická (teprve v posledních letech je vidět, jak zle pošramotila studená válka také západní evropské státy), jednak zvláště státy, které byly v minulosti velmocemi, zkrušilo předvedení tak značné americké vojenské síly. A tak se v Evropě levice zabývá vlastními problémy toho kterého státu a vyjadřuje zlou nevůli vůči Americe a Američanům.

Vydání Práva z 5. května (budeme se jím tu zabývat bez ohledu na články vyšlé v dalších dnech) jako by chtělo toto tvrzení podložit důkazy. Dobrý materiál mu dodal sám prezident republiky, a to výrokem, že máme špatné zkušenosti s pobytem cizích vojsk na našem území, a že by se tedy asi umístění amerických jednotek na našem území nepovažovalo za vhodné. A to je první téma komentářů Práva z letošního 5. května.

Druhým vnitropolitickým tématem je hodnocení našich dvou prezidentů, Dr. Edvarda Beneše a Václava Klause. I když se to na první pohled nezdá, obě témata úzce souvisejí. Začneme ohlasem na výroky Václava Klause o pobytu amerických vojsk na českém území. Komentáře Práva vyjadřují takřka nadšeni. V rozhovoru pro Právo sociální demokrat Vladimír Laštůvka, předseda zahraničně politického výboru Poslanecké sněmovny odpověděl na otázku, proč jsou pro něj americké posádky v České republice nepřijatelné, takto:

"Za prvé máme svoji negativní historickou zkušenost, což je psychologicky velmi významné. Za druhé, neexistuje k tomu nejmenší důvod ani z hlediska geopolitické situace ve střední Evropě, ani z hlediska českých národních zájmů. A za třetí mám obavu, že umístění základen by mohlo znamenat, že ČR by se v budoucnu mohla proti své vůli stát účastníkem něčeho, čeho by účastníkem být nechtěla, viz například současná válka v Iráku. Sečteno a podtrženo, je to pro mne naprosto nepředstavitelné."

Onen druh zapomnětlivosti, který jak vidno projevuje nejen prezident, ale i Vladimír Laštůvka, je pozoruhodný. Už v Májové vzpomínce a upomínce jsem upozornil, že sice máme negativní historickou zkušenost z okupačního pobytu německých a sovětských vojsk, ale proti tomu velmi pozitivní zkušenost z pobytu amerických vojsk, která v květnu 1945 osvobodila západní Čechy. Pan prezident i poslanec Laštůvka mají zkušenost opačnou: buď o tom nic nevědí, nebo tuto okolnost naschvál zamlčují. Česká politika si také dala hodně záležet na tom, aby ČR "účastníkem být nechtěla" - a chovala se pak komediálně, na rozdíl například od sousedního Polska. Další dva komentátoři ovšem českou neúčast podporují, protože považují za samozřejmé, že společný postup s Američany by byl nanejvýš nebezpečný. Zdeněk Jičínský o tom píše v článku "Klaus je na dobré cestě" ještě poměrně zdrženlivě:

"Klaus měl rezervovanější postoj k válečné intervenci USA v Iráku proti reprezentaci ODS, která by se ochotně zařadila do koalice s USA. Tento Klausův postoj je v souladu s jeho přesvědčením, které projevoval již v době zásahu NATO v Kosovu, a je ve shodě s většinovým míněním české společnosti."

Jak je patrno, obě témata - proti americké politice a pro prezidenta Klause - se prolínají. V článku Roberta Denglera "Američané v Česku" se to děje s podstatně menší zdrženlivostí:

"Občané tudíž nemusí mít ani dějinnou zkušenost s vojenskopolitickými chomouty, aby americké vojáky nevítali s nadšením. Prezident Václav Klaus drží prst na tepu svých blízkých, když se k možnosti přistěhovat vojska USA zachoval zdrženlivě, ba pohrdlivě. (…) Ve zkratce řečeno: zatímco podle premiéra a ministra zahraničí je ‚americká věc' k debatě, Klaus už předběžný závěr učinil. Obrat v politice sice není nikdy vyloučen, ale je zaděláno na zdvořilé ‚ne'."

Robert Dengler je zřejmě opatrný a rád se obejde bez "dějinné zkušenosti s vojenskopolitickými chomouty". Stačí mu předběžný závěr protiamericky smýšlejícího prezidenta (který nepochybně ovlivní mnoho nezasvěcených občanů). A tak levicoví komentátoři chválí "pravicového" prezidenta:

"Pro řadového občana či, jak říkají Francouzi, pro člověka z ulice nejsou důležité jisté nuance, ale celkový postoj, který mu je srozumitelný a s nímž se může většinově ztotožnit. To se vztahuje i na další Klausova stanoviska, třeba k odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce. I jeho euroskeptický, dnes bych vzhledem k rozháraným poměrům uvnitř EU řekl spíše eurorealistický názor na unii a význam členství ČR v ní (manželství z rozumu) se může vstřícně setkávat se značně rozšířeným skepticismem v české veřejnosti a jejími obavami ze změn. Ta bude většinově oceňovat, že Klaus vystupuje jako sebevědomý představitel českého národa a státu. Prezident se tu však může pohybovat na hraně populismu. Nemyslím si ale, že by ji jako hlava státu potřeboval překračovat."(Zdeněk Jičínský, "Klaus je na dobré cestě")

Nezaujatý čtenář by mohl pojmout podezření, že tato oslava antiamerikanismu souvisí s oblibou komentátorů Práva k Sovětskému svazu - dnes pochopitelně k Rusku. To se nedá prokázat "přímými" důkazy. Nepřímo tomu nasvědčuje závažný článek Jiřího Hanáka "Lex Beneš". Jde v něm o návrh zákona, který "připravuje skupina sociálnědemokratických a komunistických poslanců" a který má znít: "Edvard Beneš se zasloužil o stát." Jiří Hanák se domnívá, jistě právem, že zákon by neměl být přijímán "jako truc vůči landsmanšaftu, na druhé straně jeho očekávaný pokřik by neměl být důvodem nepřijetí. Rozhodující musí být činy vyznamenávaného." To není možné bez obsažné diskuse, soudí autor a hned k ní přispívá. Stručně naznačuje činnost Dr. Beneše od první světové války přes jeho výkony na mírové konferenci, ("kde se rozhodovalo o hranicích vzniklého Československa. Bylo-li třeba, argumentoval principem etnickým, bylo-li třeba, principem hospodářským."). Jiří Hanák připomíná Benešovy diplomatické aktivity ve Společnosti národů a s velkými výpustkami, místy kriticky, jeho činnost až do února 1948. Právě ty výpustky jsou zajímavé. V celém článku. Jiří Hanák se totiž nezabývá takovými významnými Benešovými aktivitami, které byly buď problematické, nebo pro budoucnost českého národa a státu škodlivé.

Tak například si nevšímá tragické závislosti Československa na Francii včetně Mnichova, ani iluzorního spojenectví Malé Dohody, a Benešovu činnost za druhé světové války pojímá velmi tolerantně. Dr. Beneš přesvědčoval prezidenta Roosevelta nedoloženými argumenty, že Sovětský svaz spěje k demokracii, uvádí podle pravdy Jiří Hanák a píše i o tom, že Beneš víceméně podstoupil Stalinovi Podkarpatskou Rus. Nicméně nezmiňuje se o podstatně závažnějších věcech: o podařené teorii kontinuity první republiky, ani o československo-sovětské smlouvě z prosince 1943, která vytvořila podmínky pro vazalský vztah ČR k Sovětskému svazu. O Benešově úsilí vyhnat Němce z republiky nenajdeme v jeho článku ani slovo. Říká jen: "Poválečné roky ho postavily před problémy, které by stěží vyřešil politik zdravější a chlapštější".

To je pravda, ale před takové problémy ho postavila už léta války a dr. Beneš jak svou tvrdošíjnou odhodlaností vypudit ze země Němce, tak tím, jak připoutal budoucí československý stát k Sovětskému svazu a vytvořil teorii české národně socialistické revoluce (která se po válce opravdu uskutečnila), už tenkrát jako nejvyšší činitel protinacistického odboje totálně selhal.

Snad se nemýlím, domnívám-li se, že souvislost zmíněných článků není náhodná. Předvádí se tu opravdová levice. Je vlastenecká, protiamerická, protisudetoněmecká a v podstatě xenofobní. Zdá se být takřka jisté, že bude podporovat ultrapopulistickou činnost prezidenta Klause a odvolávat se na toho, kdo tomu všemu položil základy, na prezidenta Beneše. Těmi základy je národovecká a socialistická poválečná revoluce. Vydání Práva z 5. května naznačuje, jaké budou obrysy opravdové levice. Ani se nezdá, že by bylo na co se těšit.

(www.bohumildolezal.cz)