Červenec 2003

Sjednocování bez násilností

Emanuel Mandler

Správně by titulek měl znít Sjednocování Evropy bez teroru. Jenže ono to tak úplně a docela není. Na sjednocování Evropy je nejvíc znepokojivé to, že mocné evropské státy a instituce vlastně terorismus podporují. Sice se američtí a evropští státníci dohodli, že odepření pomoci Spojeným státům v době, kdy Amerika bojovala, protože se cítila ohrožena, patří minulosti, ve skutečnosti tomu však tak není. Belgie se jakoby samozřejmě i poté odvážila předat americkým soudům žalobu na velitele amerických sil v Iráku generála Frankse ze zločinů proti lidskosti (a pokusila se tím vpravit do života heslo, že dějiny píší poražení); přitom hlavní evropská a také naše média radí Izraeli, jak by si měl úplně jinak - humánně - počínat v boji proti teroristické organizaci Hamás.

Bylo by tragické, kdyby na podobnou hru přistoupily i Spojené státy. Zopakujme si, co se stalo docela nedávno: Palestinci a Izrael přistoupili na americký "cestovní pořádek", který má vést k mírovému urovnání na Blízkém východě, přičemž jeho předpokladem je zastavení násilí. Hned po této dohodě však militantní islámské a palestinské organizace oznámily, že takové mírové řešení neuznávají a že budou pokračovat v teroristických útocích, dokud ze Svaté země nezmizí poslední sionista. Následoval první teroristický útok a další na sebe nenechaly dlouho čekat. Izrael od té doby stíhá teroristy všemi prostředky a kde jen může. Stojí to životy členů Hamásu (teroristů), ale i civilních obyvatel. Nyní se opět Izrael a Palestinci opět dohodly na jakémsi příměří - na jak dlouho, to nikdo neví.

Je obtížné posoudit, zda izraelská totální válka proti teroristům byla po taktické stránce správná, lze však bez rozpaků tvrdit, že Izrael na ni měl plné právo (stejně jako Američané měli právo zaútočit na Irák). Izrael není velký národ a kdyby teroristické útoky v nynějším rozsahu pokračovaly ještě několik dalších let, znamenalo by to, že Židé na Blízkém východě budou smeteni do moře.

Evropa z toho všeobecně nepociťuje úzkost. Jí se to netýká a neví, že teroristé (radikální islámisté) nerozlišují zásadně mezi sionisty (Židy) a křesťany, přičemž křesťané jsou Američané a Evropané. Kdyby Izrael padl, byla by to prohra západní civilizace. Teroristé by se nemuseli zdržovat nesnadnými útoky v Palestině a dali by se do díla v Evropě. Podle jejich upřímného přesvědčení bude Alláh spokojen tenkrát, až zmizí poslední nevěřící z povrchu této planety. To není právě malý úkol a je otázkou - víceméně akademickou - jak by se v takové řeži zachovala ona velká většina dnes nezaangažovaných muslimských států, které jsou "mírné", ale většinou obojaké (Saúdská Arábie); nevystupují proti Západu, ale ani proti podpoře teroristických organizací. Terorismus se může přiblížit k Evropě poměrně brzy.

Pro Evropskou unii je tedy důležité, aby dokázala přeměnit rétoriku o společných hodnotách v jejich konkretizaci a plnění. V této souvislosti není bez důležitosti ani Česká republika.

Spor o Benešovy dekrety se postupně stává záležitostí týkající se Evropské unie a hodnot, které chce vyznávat. Česká republika byla přijata do EU i s Benešovými dekrety víceméně podloudně - asi tak, jako kdyby Evropská unie propašovala do řad svých členů Německo s platnými norimberskými zákony. Na naší vládě nesmírně záleží, zda se dokáže vyrovnat jak s vyhnáním Němců, tak Benešovými dekrety, které flagrantně odporují hodnotám křesťanské Evropy. Nestane-li se to a nevyvine-li Evropská unie na Českou republiku silný nátlak, aby změnila své šovinistické stanovisko, nepřispějeme ničím k posílení morální integrity Evropy, které je tolik třeba. A i když si to uvědomujeme nedostatečně, je jí třeba hlavně v boji proti terorismu.

(www.bomumildolezal.cz)