Červenec 2003

Svoboda projevu i - rozhodování

Emanuel Mandler

Snad dokonce podobně jako ona žena, která si policii stěžovala na moderátorku Bobošíkovou, ani mnozí z nás nejsou jejímu způsobu moderování nakloněni. Paní Bobošíková je subjektivní, a to způsobem, který mi nevyhovuje. Řeším to tím, že se na její Sedmičky většinou nedívám, přičemž jsem si vědom, že na Nově jsou některé pořady mnohem horší. Na ty se vůbec nedívám.

Pravda, je to rozdíl. Tele-tele není na rozdíl od Sedmičky politický pořad. Diskusní politický pořad často přinese tzv. háklivé otázky a odpovědi. Přesto jsem u nikoho ze známých nepozoroval, že by je nadapalo to, co se stalo: že moderátorka byla kriminalizována za všetečné otázky, které kladla. Takže když byla paní Bobošíková za svůj pořad šest hodin vyslýchána na policii na základě absurdních pomluv, vzbudilo to všeobecné překvapení. Bohužel víc překvapení než pobouření. Kdybychom připustili, aby policie tímto způsobem zastrašovala novináře (dobré i špatné, to je v tomto případě jedno) i nadále, ocitli bychom se pojednou, alespoň pokud jde o svobodu projevu, v předlistopadových poměrech. Chce to někdo? A jestliže to někdo chce, ať to řekne veřejně.

Ovšem nejde jen o paní Bobošíkovou. Již delší dobu se u nás provozují více či méně zdařilé pokusy kriminalizovat lidi, kteří pracují s mluveným či tištěným slovem. Paní Čajanová byla předvolána na policii, protože přeložila brožurku obsahující myšlenky sudetských Němců, vydavatel Zítko byl pak dokonce odsouzen za vydání dnes u nás zcela neškodného Hitlerova Mein Kampfu. V případě kriminalizace knih, tisku a pořadů jde o velmi nebezpečnou tendenci, proti níž by se měli všichni politicky myslící občané postavit. Tím spíš, že za neslavným výslechem paní Bobošíkové lze tušit úsilí současné vládní koalice dostat všechny televize pod svou kontrolu.

Výslech moderátorky pořadu Sedmička rozhodně nevzbudil nadšení. Ale nelibost, kterou vyvolal, se nemůže vyrovnat tomu, jak to vysloveně schytal Jaroslav Tvrdík za svou rezignaci na funkci ministra obrany. My laikové nejsme schopni přesně posoudit, do jaké míry by redukce financí na reformu armády ohrozila její nezbytnou transformaci, nicméně jednoznačně záporný ohlas na Tvrdíkovu demisi přímo navádí a vede ke dvěma připomínkám.

Připomínka první. Česko je stát, v němž rezignace na jakoukoli funkci - ať už oprávněná či nikoli - je svorně považována za národní zradu. Proč? Proč nemá rezignovat člověk, který je přesvědčen, že nemá a nemůže získat podmínky k uskutečnění toho, co považuje za nezbytné? To zřejmě byl důvod ministra Tvrdíka.

Závažné důvody k stanovisku "nerezignovat, i kdyby měla přijít potopa" jsou zřetelné a dobře viditelné. První je ten, že naši politici - většinou málo schopní a morální - by byli nejraději, kdyby je někdo na jejich křesla a židle přilepil, aby odejít nemohli. Rezignovat znamená přece odejít a to z funkce, která se jim většinou náramně líbí. Druhý důvod je historický a mají ho na svědomí naši reformní komunisté. Ti po sovětské invazi v roce 1968 a nástupu Gustáva Husáka k moci se místo distance od okupanty vnuceného systému rozhodli "držet pozice". Držet pozice znamenalo nechat se poměrně brzy vyhodit. Rozhodně to nebyl odchod příliš důstojný a politicky působil negativně. Vytvořil však mocnou tradici "držení pozic", která se podílí na tom, že rezignace ministra je málem dílo hrdinství.

Druhá připomínka se vztahuje k Tvrdíkovu resortu, to znamená k armádě. Říká se, že by obdobně jako vyžadoval finanční prostředky Jaroslav Tvrdík, mohly postupovat i ministryně školství a zdravotnictví, protože situace těchto tří resortů je obdobná. To je však omyl. Za reálného socialismu nebyla sice léčebná péče na výši, nicméně existovaly nemocnice i zdravotní střediska a personál, léčilo se. Podobně tomu bylo ve školství, jehož humanitní obory značně utrpěly, mnohem víc než obory ostatní. Existovali učitelé (učitelky), učilo se. Ve školství i zdravotnictví bylo nač navázat. V resortu národní obrany ovšem existovaly vojenské jednotky a spousta znuděných, otrávených vojáků, ale - nebojovalo se, neválčilo. Teprve roky po listopadovém převratu ukázaly, že česká armáda jako taková je úplně k ničemu.

Je projevem českého postkomunistického pacifismu, když si namlouváme, že uvedené tři resorty byly postiženy stejným dílem. A z toho hlediska není odchod ministra Tvrdíka v situaci, kdy nedostal dostatečné prostředky na transformaci armády, nepochopitelný.

(Mf Dnes)