Červenec 2003

Válka po irácké válce

Emanuel Mandler

Znamenají dva velké teroristické útoky (v Rijádu a v Casablance) odpověď militantních islamistů na katastrofickou porážku Saddáma Husajna? Jestliže ano, je otázka proč, když lidé Husajnova režimu tvrdí, že neměli kontakty s teroristy - a zatím nelze dokázat opak. Jenomže těmto lidem nelze věřit. A také je zbytečné pátrat po takových fyzických kontaktech. Velmi výstižně to dokládají slova malajsijského premiéra, jak je přinesla agenturní zpráva:

První reakce ze světa sérii útoků v Casablance odsoudily a odpovědnost za ni připsaly mezinárodnímu terorismu. Jen malajsijský premiér Mahathir Mohamad uvedl, že pokud chce svět zastavit podobné útoky, musí "skončit izraelská agrese vůči Palestincům", protože právě tato agrese "vyvolává hněv mnoha muslimů a žene je k pomstě".

Chceme-li pochopit souvislost mezinárodního terorismu a "izraelské agrese vůči Palestincům" podle Mahathira Mohamada, musíme tento pojem chápat radikálně islamisticky. Tak jak to dělal Jásir Arafát: hovořil o izraelské agresi a měl na mysli existenci státu Izrael. Teprve až Izrael zanikne, samozřejmě s pomocí terorismu, bude učiněn závažný krok k osvobození Svaté země. Pak - zjišťujeme v jistém šoku, že pro teroristy tato doba nastala už teď - je třeba v arabském (islámském) světě vyhladit ostatní cizince, to znamená Američany a Evropany.

Ani to však není konečný cíl radikálních islamistů. Ten spočívá ve vyhlazení lidí jiné víry, tedy nepřátel Alláhových všude, kde jsou, na celém světě. Je takřka ironií osudu, že v Casablance byla umístěna jedna nálož před belgickým objektem. Jako by tím radikální islamisté chtěli naznačit, že křesťanským zemím není podlézání muslimskému radikalismu nic platné - a to, jak víme, se Belgie v irácké krizi náramně snažila.

To hovoříme o islámských teroristech a radikálech. Bylo by předčasné předpokládat, že arabský svět se bude jako celek s nimi solidarizovat. Není to sice vyloučeno, ale určitě je namístě, aby Západ v arabském světě podpořil ony síly, které postrádají radikální islámskou agresivitu a jsou ochotny k soužití s demokratickým světem Západu. To je však jenom jedna stránka mince. Ta druhá spočívá v nekompromisním ideovém i ozbrojeném boji s terorismem a v odhalování těch, kdo teroristy podporují. A tím se celá záležitost stává problematickou.

Posuďme to - což je pro nás velmi aktuální - podle článku poslance Evropského parlamentu a předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta "Druhý sloup" (Sudetendeutsche Zeitung 2.5.2003). V něm se dovídáme, jakým způsobem by se měla Evropa po "problematické" irácké válce navrátit k bezpečnostní politice zajišťované obnoveným NATO. NATO se ovšem podle Bernda Posselta bude muset změnit. A to tak, aby odpovídalo teorii "dvou sloupů" Franze Josefa Strauße: jeden sloup je evropský, druhý americký, přičemž oba mají být "stejně silné". V budoucí reformě OSN by měla mít EU stálé křeslo v Radě bezpečnosti. To vše odpovídá dubnovému usnesení Evropského parlamentu, který předpokládá samostatnou bezpečnostní strategii Evropy, s níž pak může Washington vyslovit souhlas. Partnerství mezi Evropskou unií a NATO má být "opravdovým příspěvkem k posílení multilaterální bezpečnostní politiky v rámci OSN". Za tím účelem naplánoval Evropský parlament do budoucna vytvoření mnoha užitečných bezpečnostních institucí (evropská vojenská akademie, vysoká škola pro evropskou obranu atd.), z nichž však mnohé, přiznává autor, mohou dnes připadat jako utopie.

Pro blízkou budoucnost přichází ovšem v úvahu jen ona teorie, podle níž NATO, spočívající na dvou sloupech, bude partnerem EU v rámci OSN. Tato teorie má zásadní nedostatky, které mohou být na závadu v boji s terorismem. Ve skutečnosti může být evropský sloup NATO pouhým sloupkem, protože se s mocí prvního sloupu, Spojených států, nemůže srovnávat. A vůbec hlavní nedostatek je v Posseltově východisku: "Stejně tak jako po 11. září 2001 nebylo pro USA nic tak jako předtím, platí to po irácké válce 2003 pro Evropu." Ovšem, to je pravda, především však to platí zejména pro OSN. Trucovitostí Francie, Ruska a dalších evropských států dostala OSN ránu, z které se těžko bude vzpamatovávat. A kdoví, které evropské státy se budou krýt hezkými slovy o multilaterální bezpečnosti a přitom nepřímo podporovat islamisty?

To vše je o to horší, že nepochopení porážky destruktivní politiky v irácké krizi znemožňuje nezávislou kritiku americké mocenské politiky. Takovou kritiku mohou poskytnout jen přátelé. Spojené státy si dnes mohou dělat, co chtějí, a je jim třeba přiznat, že drží své mocenské choutky velice na uzdě. Nicméně v pozadí jejich státního přemýšlení je stále přesvědčení, které Evropan může stěží akceptovat, že totiž demokracie by měla být zavedena všude hned teď, a to i u nejdivočejších a zcela negramotných kmenů. Bude-li však konstruktivní kritika americké obranné strategie a diplomacie ze strany Evropy i v budoucnu spojena s podporou režimů a lŕ Saddám (nebo i o něco humánnějších), nejenže nepovede k přijatelnému výsledku, ale dokonale rozdělí západní svět.

Představa, že Evropu lze integrovat najednou, je fikce. A kdyby se to snažila učinit bez podstatného ohledu na situaci celého světa, mohlo by vše dopadnout jinak, než jak si to dnešní evropsky vlastenečtí politici myslí. Přece jen je právě zahraniční a bezpečnostní politika nejchoulostivější ze všech oblastí integrace. Pokud by v této oblasti Evropa nepostupovala v dohodě se Spojenými státy a často také podle nich (moc je síla a síla je moc), může se pojednou stát, že bude stát proti radikálním islamistům sama. A to v zápase, který nevyhraje. Chtějí-li ve Štrasburku a Bruselu dělat reálnou politiku, nezbývá, než aby si připustili tuto černou variantu budoucnosti.

(www.bohumildolezal.cz)