Červenec 2003

OSN se probouzí z irácké krize a potřebuje studenou sprchu

Teodor Marjanovič

Těch podobností by asi bylo více, ale v jedné věci se Organizace spojených národů dnes nesporně těší podobné nedotknutelnosti jako kdysi komunismus. Základní myšlenka OSN je správná – zní obecné krédo – nehledě na všechny škody, jež jsou v jejím jménu napáchány. OSN je podle tohoto přesvědčení smysluplná už proto, že funguje jako fórum, kde se státy světa mohou setkávat jako rovný s rovným, sjednocovat své zájmy a snažit se společnými silami udržet mezinárodní mír. A z principu smysluplné pak musí být i politbyro moudrých v podobě Rady bezpečnosti OSN, které nad tím vším bdí. Jenže po iráckém, kosovském, bosenském a rwandském fiasku nezbývá než si přiznat, že je pochybená nejen praxe, ale i idea OSN. Konkrétně představa, že mezi státy má panovat rovnost bez ohledu na jejich demokratičnost.

Francouzské mystérium

OSN od počátku její existence doprovázejí anachronismy, které rovnostářskou obsesi i tak dost zpochybňují. Týkají se právě rady bezpečnosti. Zasedá v ní, jak známo, patnáct zemí: deset je voleno na dvouleté období, ale Čína, Francie, Rusko, USA a Británie mají nárok na stálé členství. Proč zrovna těchto pět, a ne také Indie, druhá nejlidnatější země planety, nebo Japonsko a Německo, druhá a třetí největší ekonomika na světě? Řečeno s menší nadsázkou: největší záhadou 20. století je bezesporu otázka, jestli se dá vykoumat takový kečup, jenž by při vytřepávání ze skleněné lahve nevychrstl najednou – ale i tomuto mystériu přinejmenším konkuruje záhada, proč má zrovna Francie stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN. Ve druhé světové válce se Francie příliš nevyznamenala, není gigantem hospodářským ani populačním, byla jen jedním z jedenapadesáti zakládajících členů OSN, ale přesto si v grémiu moudrých užívá už skoro šedesát let postavení rovnějšího mezi rovnými. Jak to? Inu, celý orgán je skanzenem z doby, kdy v Evropě utichala dělostřelecká palba.

Jistě, přes všechny své podivnosti toto společenství jakžtakž funguje. Vždyť minulý týden se rada bezpečnosti, sídlící v budově OSN na newyorském East River, takřka jednohlasně shodla na rezoluci, jež posvěcuje výsledek tažení v Iráku – jen Sýrie jako nestálý člen se zdržela. Američané a Britové si v zemi uchovají dominantní vliv a jejich armády tam zůstanou, dokud nevznikne nová vláda; sankce jsou zrušeny; ruské a francouzské společnosti získají možnost pokračovat ve svých lukrativních ropných kontraktech. Paříž, Berlín a Moskva také dosáhly svého v tom, že světová organizace bude asistovat při vytváření nové vlády a vrátí se i zbrojní inspektoři OSN: konkrétně je Američané chtějí přizvat k přezkoumání jaderného komplexu Tuvajhá. Hle, jak rychle se rány hojí, dalo by se říci. Jsou to přece jen necelé tři měsíce, co George W. Bush prohlásil, že se OSN stane „bezvýznamnou“, neschválí-li americký postup. Francie tehdy setrvala v odporu a komentátoři si rvali vlasy hrůzou, že Paříž zasadila smrtelný úder západnímu spojenectví. Dnes nezbývá než konstatovat, že plešatět bylo zbytečné.

V Americe se už léta objevuje názor, že by Washington měl z OSN odejít. Na půdě kongresu to vytrvale hlásal třeba vlivný senátor Jesse Helms a nedbal na obavu, že by to způsobilo planetární politické zemětřesení. Ale přestože mnozí na americké scéně v posledních týdnech Helmsovy názory oprášili, Spojené státy nevyužily iráckou kulisu k tomu, aby OSN daly vale. Pro Bushovu vládu je přinejmenším přednější, aby Amerika setřásla neblahou pověst sólistické mocnosti. Proto zůstává v OSN a k obnově Iráku zve také ty, kteří se zuby nehty snažili překazit jeho osvobození.

Sen o velkém průvanu

Tváří v tvář iráckému selhání OSN se přitom dá říct, že odchod USA by konečně vystavil světovou organizaci blahodárnému průvanu. Snad jen tento krok by mohl vést k novému rozdání karet, po němž se volá dlouhá léta – to jest ke zřízení nového systému kolektivní bezpečnosti, který by se nezakládal na rovnosti. Takže by se třeba dal nastavit tak, aby jeho členské státy včetně Ameriky nemohly bez okolků prosazovat svoje partikulární zájmy, a přitom z toho obviňovat druhé. Komisi pro lidská práva by nešéfovala Libye. Kuba by nebyla znovu zvolena mezi členy této Komise pouhý měsíc poté, co pozavírala desítky svých disidentů. Tyranské režimy by neměly přístup do Rady bezpečnosti OSN. Ani byrokratický aparát by snad už nepolykal tolik peněz. A tak dále – jenže to vše zůstává snem.

Koperníkovský obrat

Roztržka USA a Evropy i rozpad OSN se zdají zažehnány, ne tak ovšem obavy o budoucnost OSN. Lze teď čekat, že rada bezpečnosti už příštímu Husajnovi nebude tolerovat, aby jak na běžícím pásu porušoval její rezoluce? Bylo by krásné věřit, že se státníci po irácké lekci začnou chovat svorněji a rozhodněji – jenže nic těmto vzdušným zámkům nenasvědčuje.

Pokud tedy vše zůstane při starém, bylo by snad průchodné aspoň zvýšit počet stálých členů, aby obsazení rady bezpečnosti lépe odpovídalo dnešnímu stavu světa. OSN by se přizpůsobila moderní době asi tak, jako se o to pokusila katolická církev na II. vatikánském koncilu. Ovšem už dnes v radě bezpečnosti zaznívá patnáct hlasů, což je přibližně tolik, že se každý z nich může leda na chvíli dostat ke slovu. Rekonstrukce rady a OSN vůbec vyžaduje spíše něco na způsob koperníkovského obratu, tedy poznání, že se Slunce neotáčí kolem Země, nýbrž Země kolem něj. „Počet stálých členů by šlo osekat na jednoho jediného – Spojené státy,“ navrhuje v tomto směru třeba Jeffrey Laurenti z Asociace spojených národů, neziskového amerického institutu s úzkou vazbou na státní struktury.

I tento nápad by se dal roztrhat, už proto, že závání americkou sebestředností. Ale s trochou troufalosti by se dalo říci, že by se v případě jeho realizace vlk americké ješitnosti nažral a koza OSN zůstala nejen celá, ale i schopnější změny. Kdyby USA měly jako jediný stát v Radě bezpečnosti OSN stálé křeslo, lze se téměř s jistotou domnívat, že OSN by odrážela „ojedinělost Ameriky coby opravdové velmoci“, jak to těsně před vypuknutím irácké války žádal v The Wall Street Journalu spisovatel Paul Johnson. A americké veřejné mínění by bylo ochotnější „organizaci svěřit obranu amerických hodnot“, jak z opačné strany názorové barikády koncem března v britském Guardianu posměšně, ale trefně napsal publicista Charles Krauthammer. Navíc by se vše obešlo bez bouchání dveřmi. Pak by ovšem už vskutku nemělo smysl nechávat v Chartě OSN větu o „rovných právech národů malých i velkých“: stačila by premisa o rovných právech lidí bez ohledu na vyznání, názory a barvu pleti. A hlavně – vytvořilo by se ideové prostředí potřebné pro to, aby OSN v přístupu k tragédiím po světě nezůstávala ve vleku převahy tyranských nebo lhostejných států. To by vedlo nejen k obraně hodnot Američanů, ale všech lidí.

Blix trvá na svém

Šance něco s OSN udělat alespoň tímto směrem budou zřejmě promarněny. Funkcionáři organizace na to zatím nemají pomyšlení. „OSN dnes nepochybně stojí před výzvou. Ale organizace prodělala podobné krize už dříve a já věřím, že se nám podaří zvládnout i tuto,“ popsal koncem dubna na jedné konferenci ve Vídni generální tajemník OSN Kofi Annan, co vyvodil ze své neschopnosti čelit Husajnovi. O dva týdny později ho však ještě překonal Hans Blix, šéf zbrojních inspektorů OSN: „I nyní budou mírové páky nejdůležitějším nástrojem, jak na Blízkém východě, indickém subkontinentu a Korejském poloostrově bránit ozbrojeným konfliktům. Abychom přiměli Severní Koreu vzdát se jaderných zbraní, pilířem naší snahy musí být mezinárodní závazek této zemi, že nebude napadena,“ napsal v polovině května pro The Wall Street Journal.

OSN svou impotencí připomíná předválečnou Společnost národů, která potupně stáhla ocas mezi nohy, když Japonci znásilnili Mandžurii a když Mussolini pokořil Etiopii. Jenže příčina všech těchto selhání není jen v bázlivosti Annanů, Blixů a jejich předchůdců. Světová organizace si vylepší pověst, až když začne svoje členy nesmlouvavě třídit podle jejich demokratické úrovně a ztotožní se také s představou, že klíčem k mezinárodní stabilitě není posvátnost národní suverenity, resp. rovnosti mezi státy, ale blaho obyvatel v jednotlivých zemích. Přesně tak, jak to v případě Iráku svým postupem naznačila Amerika.

(Respekt)