Červenec 2003

Pohled z Věncové

Věroslav Mertl

Kdykoliv mě všechny ty jalové proklamace o našem spění či návratu do Evropy začnou lézt krkem, bez meškání vyrážím tuhle kousek za humna za horu zvanou Věncová - na takovou malou homolku v předhůří Šumavy -, z níž pak dlouze shlížím na Evropu sice tak o dvaceti třiceti kilometrech čtverečních, ale o to je to pohled hned z několika pohnutek utěšivější. A přece, čím déle se hroužím do kotliny, protkané hluboko pode mnou klikatinou skutečných, nikoliv pomyslných evropských silnic, cest a starých alejí, táhnoucích se na jedné straně až k Hluboké (Frauenberg) a dál k Třeboni (Wittingau) a na druhé k zbudovským blatům, v zátylku přitom cítím doteky vánku až z Horní Plané (Oberplan), kde psával své šumavské opusy Adalbert Stifter, tím hůř odolávám nutkání zvolat odtud na adresu těch, co nás pořád podněcují k nějaké cestě do Evropy: "Co blbnete? Existuje snad jiná Evropa než tahle?"

A jak by, když zrovna pode mnou pableskují v slunci štíty chalup z tří malých osad, z Opalic, Radostic a Čertyně, jak si je pokřtili naši předkové poté, co odtud z malého oppida zmizel keltský kmen Bójů. Místo, kde Keltové spalovali své mrtvé, trefně nazvali Opalice, kde se klaněli bohu radosti, Radostice, kde sídlil bůh zla, Čertyně. Hle, říkám si, už zde přece takhle klíčila první semínka metafyziky a evropského neklidu. Kde je tedy Evropa evropštější?

Krok za krokem se mi pak vždycky tahle kotlina pode mnou mění v jakousi stále obdivovanější rytinu prastaré Evropy v jejím bezhraničném předosudí, jímž bohužel naši středoevropští dědové a pradědové furiantsky pohrdli a které teď zase všichni, drbajíce se přitom levou rukou za pravým uchem, s uzarděním vyvoláváme z mrchoviště společných dějin. Nebýt jejich sebeuspokojení a pýchy - matky vší zabedněnosti -, mohli jsme být toho stoletého sebevražedného kobrcání až sem, k branám Evropské unie, ušetřeni. Už to tehdy téměř jako ona fungovalo.

Když kupříkladu můj děda Jan právě zde pod Věncovou horou kvůli jisté nestřídmosti naposled vypřáhl koně a grunt se vším všudy, "co v něm jest hřeby přibito", prodal za devět tisíc zlatých, odkráčel klidně do Vídně stavět tam činžáky, zatímco jeho patnáctiletý syn už mířil pěkně per pedes, volný jak pták, do nedalekého Reinbachu, aby tam u sedláka zvládl řeč, jíž hovořila půlka Evropy, a mohl pak ruče o něco později co kanonýr bránit císaře pána a jeho rodinu, aniž pochyboval o správnosti svého počínání. Nic naplat, těch tři sta let už jaksepatří okysličilo jeho (a nejen jeho) krev, byť jméno Masaryk, jež prý poprvé zaslechl kdesi v italském ležení, znělo jeho uším lahodně (pouze se v duchu Rakušanům škodolibě posmíval, že jim jazyk k "ř" nedorostl a že jde zřejmě o jakéhosi Masaříka). Dál se však cítil být údem-údečkem mocnářství, nikoli kolaborantem.

To slovo patřilo tenkrát nanejvýš do česko-latinského slovníku a jako nestoudnost vypuklo až s příchodem nestoudných režimů, což se o rakouském mocnářství přece jen říci nedalo. Tam se naopak poctivá spolupráce všech se všemi až na občasné výjimky ctila a i vyplácela. Proto, posilován v ní navíc křesťanskou vírou v dobrý chod a konec všech věcí, mohl otec bez výčitek svědomí po rozpadu císařství navléknout uniformu "česko-slovanského" četníka a nové republice sloužit do roztrhání těla, oblouzen její svobodou, co ostatně zachvátila takřka celou Evropu, byť už trochu rušenou skandujícím hajlováním rozdivočené německé spodiny. I tak ale prožívala Evropa ještě chvíli nadějné, v Čechách možná i trochu kondelíkovské časy, vzpomenu-li na otce, jak po nedělním obědě dřímá pokojně na kanapi, tvář překrytu Českým slovem, zatímco si maminka u kamen louská Černé myslivce Růženy Svobodové. Jaká to záviděníhodná, leč poslední kapitola evropského snu!

To, co po procitnutí z něho následovalo, netřeba líčit. Sepsout se to všechno pro samé sobectví tehdejších mírotvorců brzy muselo. Naposled? Zrovna tady, kousek pod Věncovou horou, kupodivu právě na konci toho makabrózního tance s ruinami a miliony mrtvých, totiž otec zcela nenadále nad budoucností Evropy zlomil hůl. " nikoliv, radost z blížících se osvoboditelů vůbec nesdílel! Stáli jsme tehdy v ustrnutí nad německým plakátem s bolševickým drápem, co hrozil nad Hradčanami záhubou zároveň nám všem, když otec prorocky pravil: "Cožpak Němci odtáhnou, ale přijdou-li opravdu tihle," a ukázal na dráp, "všechno to tu navždy vezme za své."

Proč to všechno říkám? Protože nad zažloutlým filmem, který si tu na Věncové hoře v sobě pouštím, se po všech pádech, jež máme za sebou, otcově zmíněné intuici znovu obdivuji. Evropu opravdu nemohou uspořádat žádné mesiánské režimy, ale jen svobodné národy spontánně mířící k sobě, přičemž za jakési až proutkařské odkrývání ozdravujících míz, z nichž se teprve koruna Evropy zazelená, jsme odpovědni všichni a všude, i v tom největším zapadákově. Dělali snad ve svých literárních revírech kdysi něco jiného Jean Giono, Ch. F. Ramuz, náš Josef Florian? A porozuměli snad Evropě méně než třeba H. G. Wells, André Gide či Karel Čapek?

Jinak řečeno, aby se člověk cítil být Evropanem, nepotřebuje Evropu obzírat z pomyslného či skutečného létajícího koberce, když v ní přece tkví celou svou minulostí jak pecka v dužině. Evropa teď potřebuje být spíš celá prorozjímaná a prokajícněná, neboť to, co jsme si v ní všichni tak či onak v posledním století nadrobili, to si také musíme sami sníst. V podstatě není na koho co svádět. Nacismus ani komunismus nebyly přece plody amerického či asijského myšlení, nýbrž maligní duchovní vyvřelinou evropské provenience, a proto by mělo být i naší první povinností zpytovat svědomí, a když nějaké návraty, pak k sobě, k vlastním podílům na tom všeobecném selhání, k očistě ducha a jeho renesanci. Mluvili snad od konce války tak velcí viníci jako Němci o něčem jiném? Tam je začátek, aniž bychom měli nadbytečně obdivovat ty, kteří po válce podobným selháním, jako byla ta naše, jen o vlas ušli (třeba Francouzi, Italové, Španělé či Řekové). Trochu jsme je snad svým údělem varovali, trochu měli štěstí na rozdané karty, ale o tom, že by byli prosti skrytých dispozic k podobnému násilí, je třeba silně pochybovat.

Buď jak buď, i tak jsme jako zázrakem v Evropě pohromadě s těmi, k nimž jsme vždy patřili. Otec by se zaradoval. Nejen my Evropu, ale i Evropa nás potřebuje, leč bez planých řečí, ale zato s čistou myslí, to jest očistěnou a očisťovanou. Neodhodláme-li se však k tomu, Evropa nám nebude nic platná, i kdyby nám v ní pečení holubi do našich věčně kverulujících hub padali. Pro Evropu bychom pak byli leda jen těmi nepoučitelnými tažnými voly, dobrými tak do zápřahu, možná ani to ne, jenže teď by to už asi bylo opravdu navěky, a nikdy jinak! Od toho Bůh nás chraň!

Ne, jinak nás a Evropu odtud z Věncové hory nevidím.

(Prostor)