Červenec 2003

Polsko, nová mocnost. Z Varšavy by měl být hlavní český spojenec v Evropě

Tomáš Němeček

Před nadcházejícím víkendovým referendem se na veřejnost obrátili generál Jaruzelski a Lech Wałęsa. Bývalý diktátor i muž, který ho svrhl, nezávisle na sobě v deníku Gazeta Wyborcza vzkázali svým příznivcům stejnou zprávu: v zájmu celé země hlasujte ANO. V pátek přiletěli Poláky povzbudit i Tony Blair a George Bush. I kdyby ale k urnám nepřišlo předepsaných 50 % voličů a referendum nebylo platné, rozhodne parlament. Do Evropské unie nezadržitelně vstupuje nový silný hráč.

Nemá smysl dál opakovat frázi, že se Polsko „uchází o roli regionální mocnosti“. Polsko už touto mocností je. Mnozí Češi se tomu ještě zdráhají uvěřit – asi jako když se vyšvihne někdejší spolužák ze třídy, kterého si přece dobře pamatujeme se všemi jeho slabostmi. Ale je to tak: Polsko, jedna ze šesti největších zemí budoucí EU, má svou okupační zónu v Iráku, svou „východní politiku“ na Ukrajině a v Bělorusku a své plány má i se střední Evropou. Není třeba se tohoto nového Polska děsit. Může z něj být hlavní český spojenec ve sjednocené Evropě.

Irák: kdo jiný?

Už dlouho předem bylo jasné, že Polsko se svými 40 miliony obyvatel bude v Evropě těžká váha. Válka v Iráku však jeho vzestup tak urychlila, až to vyráží dech. S faktem, že Polsko bude mít svou vlastní okupační zónu, se zejména německý tisk obtížně vyrovnává. „Poláci už nedokážou skrývat euforii,“ psal před třemi týdny týdeník Der Spiegel. „Ve Varšavě nejsou slyšet žádné kritické názory na téma, zda Polsko bude vůbec schopno nějak přispět k obnově Iráku. Málokoho také trápí, že nedokáže své vojenské angažmá zaplatit a bude muset požádat o pomoc Američany.“ (A to byl aspoň pokus o seriózní analýzu. Kupříkladu Die Welt těžkopádně vtipkoval, že v ostatních sektorech se bude prodávat coca-cola, zatímco v polském kyselé okurky a vodka.)

Těžko najít pozorování víc vzdálené pravdě. Jakápak euforie? „Události, které Polsko vytáhly do centra mezinárodního dění, se seběhly příliš prudce. I my jsme tím do značné míry zaskočeni,“ přiznal před pár dny ministr zahraničí Wlodzimierz Cimoszewicz. Kritické analýzy polského angažmá v Iráku přinášejí tamní média každý týden – právě na téma, čím může Varšava přispět a jestli zahraniční politika na americký účet není přílišný luxus.

I pro Polsko je to podivný pocit. Země, kterou si v minulosti několikrát rozparcelovali němečtí a ruští sousedé, bude poprvé sama vytvářet okupační správu. A to nikoli někde za rohem na Balkáně, ale v tak zeměpisně i kulturně vzdálené oblasti, jakou je středovýchod Iráku s 3,5 miliony šíitských obyvatel. (Mimochodem, slovo „okupace“ má v Polsku tak špatný zvuk, že politici mluví důsledně o „stabilizační zóně“.)

Komentátor Konstanty Gebert minulý týden otiskl v deníku Gazeta Wyborcza rozsáhlou nostalgickou rozlučku s časy, kdy Polsko „dělalo zahraniční politiku značně pod své možnosti“. Podle komentátora to mělo spoustu výhod – v celé střední Evropě mělo Polsko nejlepší vztahy se sousedy a jako cíl islámského terorismu nepřicházelo v úvahu ani náhodou. I Gebertova úvaha o angažmá v Iráku však vyznívá stejně jako celá polská debata: bude to nepříjemný úkol, ale někdo ho zkrátka na sebe vzít musel.

Trojský kůň Ameriky

V západním tisku se několikrát objevilo označení Polska za trojského koně nebo dokonce „trojského osla“ Spojených států v Evropě. Tváří v tvář takové apriorní nepřízni postupovala Varšava klidně a s chladnou hlavou, jak se na významný stát sluší.

Když Němci ostře odmítli vstřícný návrh na nasazení společné jednotky v Iráku, Poláci poděkovali a za podpory Američanů oslovili další spojence. Celý sbor o zhruba 7 000 vojácích do Iráku vyjede v červenci, přičemž Poláci budou tvořit čtvrtinu. Zbytek doplní například Ukrajina, Litva, Bulharsko, Rumunsko, ale třeba také Filipíny a Fidži. Celkový dojem je jasně pozitivní: bez zbytečného předvádění přiznali Poláci vlastní omezené síly a vtáhli do práce ostatní. Která evropská mocnost to naposledy udělala?

Už v roce 1999 americký Wall Street Journal označil Polsko za „nejvěrnějšího spojence USA na kontinentu“. Tuto pověst si Polsko cíleně pěstuje: ať už politickými postoji k válkám v Kosovu a Iráku, nebo nákupem amerických stíhaček F-16. A na dobrých vztazích by se nejspíš nic neměnilo ani po případném odchodu George Bushe z Bílého domu: polští krajané mají dost silné zastoupení v takových baštách amerických demokratů, jako jsou státy Michigan, Wisconsin, Connecticut nebo Illinois.

Celé přirovnání k „trojskému koni“ je samozřejmě matoucí: EU není obležená Trója, která by se s Amerikou chystala válčit. Polští politici opakují, že nechtějí Evropu rozklížit, ale naopak ji sblížit s USA. Ani tady to nepůsobí namyšleně. Roli své země vtipně vyjádřil bývalý ministr obrany Janusz Onyszkiewicz: „O Americe se mluví jako o světovém šerifovi. Ale znáte film Rio Bravo? Ani tam si šerif se zločineckou bandou neporadil bez pomocníků, třebaže jeden z nich byl mladíček, druhý kulhavý a třetí alkoholik.“

Společně na Lukašenka

Na současné politice Polska je nepřehlédnutelná jistá velkorysost a šarm. Německý novinář Klaus Bachman tvrdí, že Polákům je blízký americký idealismus, přinejmenším v zahraničních otázkách. Je to generalizace, proti jaké by se asi nejvíc bránili sami Poláci, ale pro pozorovatele zvenčí na tom postřehu něco je. Stojí za zmínku, že válku v Iráku podpořili téměř všichni bývalí polští disidenti. „Máme-li jít do války s totalitním režimem, pak nespekulujeme a pustíme se do ní. To může být náš vklad do evropské politiky,“ vyjádřil se jeden ze zakladatelů Solidarity Zbigniew Bujak.

Tento zájem o svět se projevuje i ve vztahu k sousedům. Polsko cíleně usiluje o to, aby Ukrajinu vytáhlo ze sféry ruského vlivu, a této zemi pomáhá, jak může (od vstřícné vízové politiky až po občasnou přímluvu ve Washingtonu). Ve „východní politice“ Polska se ostatně nabízí prostor i pro Čechy. V zájmu celého regionu je pád běloruského diktátora Lukašenka a podpora tamní opozice. Praha může Varšavu při společném postupu doplňovat: vůči diktátorovi může být tvrdší, než si to mohou dovolit jeho bezprostřední sousedé.

Na polském ministerstvu zahraničí existují i velké plány na oživení Visegrádu v Evropské unii. Přinejmenším jeden z tamních nápadů si podporu zaslouží, protože je jasný, konkrétní a spoustě lidí by zjednodušil život. Jako se už dnes cestuje mezi Českem a Slovenskem bez pasu, pouze „na občanku“, mělo by to být samozřejmostí i pro cesty do Polska a Maďarska. V další fázi by se měl uvolnit i režim na pohraničních turistických stezkách. Je přece naprosto bláznivé, jestli ještě v roce 2003 může být zatčen turista, který se odchýlí o pár metrů z krkonošské „Stezky přátelství“. Špidlova vláda by tomu mohla rozumět – je to koneckonců jen pár let, co byl podobně zatčen její dnešní ministr životního prostředí.

Nejbližší velmoc

Polsko samozřejmě v mnoha ohledech ještě zůstává tím českým spolužákem z postkomunistické třídy: země je na poměry Evropské unie chudá a zkorumpovaná, vlády ve Varšavě ještě nebývají úplně stabilní (pád současného Millerova kabinetu se například věští nejpozději do roka). Jenže na rozdíl od české společnosti má širokou a inteligentní vrstvu intelektuálů se západním vzděláním, vlivnou krajanskou komunitu a bohatá média, čemuž pak odpovídá i úroveň veřejné debaty. Vlivnou silou v Evropě už Polsko zůstane, i kdyby – jak mu věští část ekonomů – nadlouho zabředlo do hospodářských potíží.

Z českého pohledu je přitom důležité, že druhou tak blízkou a přátelsky naladěnou mocnost budeme v Evropské unii těžko hledat. Jistě se lze, jako to udělal prezident Klaus při své první návštěvě ve Varšavě, projektu visegrádské spolupráce vysmívat jako nevýznamnému a skomírajícímu. Ale až budeme hledat spojence, možná nám ještě Visegrád bude po čertech dobrý.

(Respekt)